PRYČ S LIDSKÝMI PRÁVY?

       Vztah mezi Organizací spojených národů a hnutím za lidská práva je odjakživa nejednoznačný. Na jedné straně je lidskoprávní ideologie - a ideologie to je, do puntíku tak, jak býval komunismus nebo dnes je neoliberalismus - hluboce legalistická, neboť se legitimity domáhá podle smluv a dalších mezinárodních i národních instrumentů. Mezi ty jako "první mezi rovnými" patří Všeobecná deklarace lidských práv OSN z roku 1948. Moderní lidskoprávní hnutí se zrodilo z OSN a v mnoha ohledech nikdy tento svůj domov úplně neopustilo. Na druhé straně je OSN spíše prominentním řečništěm k proklamacím vysokých ideálů lidských práv, rovnosti a osobní i ekonomické svobody než milníkem na cestě ke světové vládě (ať už si někteří konzervativní extremisté ve Spojených státech myslí cokoliv). Vskutku, OSN je ve svém institucionálním jádře mezivládním orgánem, jehož činitelé, od funkčně nejméně významného člena kádru až po generálního tajemníka, konají, jak ráčí členské státy - a to především ty mocné.

       V důsledku tohoto hlubokého rozporu mezi ambicemi a mandátem se často zdá, že OSN je překážkou dosahování lidskoprávních cílů stejně, jako je jejich uskutečňovatelem. Kdo by o tom pochyboval, nechť si připomene neochotu jednoho generálního tajemníka za druhým, od U Thanta po Kofiho Annana, setkat se s oběťmi porušování lidských práv, jež měly tu smůlu, že se narodily v mocných zemích - ba v některých případech šlo dokonce o neochotu povolit jejich vstup do areálu OSN. Přes všechnu svou intelektuální věrnost prosazování lidských práv OSN dobře ví, že není právě nejlepší probouzet nevoli Číňanů či Rusů přijímáním aktivistů z Tibetu nebo Čečenska.

      Pro spravedlnost je třeba říct, že ze všech generálních tajemníků OSN právě Kofi Annan vzdává největší poctu ideálům lidskoprávního hnutí a snaží se, alespoň rétoricky, vytvářet mezi OSN a těmito ideály spojitost. Rétorika samozřejmě není realita a deklarace OSN se často zdají značně odtržené od její každodenní praxe. Avšak slova nejsou bez důsledků a není sporu o tom, že lidská práva se během Annanova pobytu ve funkci dostala při mezinárodních rokováních na vyšší příčku než kdy předtím. Kandidátka, již Annan jmenoval do úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, bývalá irská prezidentka Mary Robinsonová, navíc v mnoha rozvojových zemích napomohla přijetí lidskoprávní agendy, jež byla dříve často považována za vlajkovou loď vměšování se Západu do cizích věcí.

      Annanovi blízcí spolupracovníci říkají, že doufal, že během nedávno skončeného summitu bude možné na těchto úspěších stavět. V březnu napsal, že "Organizace [musí] brát záležitost lidských práv stejně vážně jako otázky bezpečnosti a rozvoje". Mezi klíčovými návrhy bylo nahrazení značně zdiskreditované Komise pro lidská práva OSN - orgánu, který nemá mechanismus na vyloučení ani tak nechvalně proslulých přestupitelů lidských práv, jako jsou Libye, Kuba nebo Zimbabwe - novou Radou pro lidská práva, kde by se takto trapné obtíže teoreticky netrpěly. Všeobecně se uznává, že summit byl z velké části neúspěchem.

      Sám Annan to připustil ve svém projevu při zahajování šedesátého Valného shromáždění OSN. Vychází to z mnoha důvodů. Vláda USA se na poslední chvíli rozhodla předložit stovky námitek k závěrečné deklaraci summitu, čímž ji v podstatě zredukovala na soupis banalit založených na nejmenším společném jmenovateli. Mezi rozvojovými zeměmi se rovněž rozšířily pochybnosti, zda silnější oddanost OSN lidským právům je opravdu tím, za co ji označuje Annan, nebo zda jde pouze o zástěrku, nebo dokonce o zákonné zmocnění Západu k vojenské intervenci. Mnoho oprávněné pozornosti bylo věnováno úskokům Johna Boltona, diplomata ostře vyhraněného proti OSN, jehož prezident Bush nedávno jmenoval na post velvyslance právě při OSN.

      Co se však v těchto diskusích spíše ztrácelo, byly zlomocné synergie mezi podezřívavostí třetího světa, že takzvané humanitární intervence jsou jen návratem kolonialismu, a unilateralistickou administrativou USA nerozlučně spjatou s koncepcí preemptivní války proti nepřátelům, které ztotožňuje se státy porušujícími lidská práva. Vzhledem k tomu, že Bushova administrativa, jak její představitelé opakovaně prohlašují, středem své zahraniční politiky učinila zavádění demokratických, lidskoprávně orientovaných režimů, v případě potřeby silou, ti, kdo v amerických intervencích do Afghánistánu a do Iráku vidí jen agresivní imperialismus, pohlížejí na lidská práva v mnohem skeptičtějším světle.

      V jistém smyslu OSN, Annan a lidskoprávní aktivisté, již jsou zřejmě jeho největšími stoupenci, uvízli v této křížové palbě. To vše připomíná jeden z posledních filmů velkého španělského režiséra Luise Buñuela. Epizoda před úvodními titulky představuje skupinu španělských povstalců během vzpoury proti Napoleonovi, již jsou vedeni ke zdi, kde budou zastřeleni popravčí četou. V čele popravčí čety nese francouzský voják trikolóru. Na ní jsou slavná slova: "Svoboda, rovnost, bratrství". Povstalci jsou dovedeni ke zdi, a právě když vojáci pozvedají pušky k rameni, jeden ze vzbouřenců zakřičí: "Pryč se svobodou!" Zdá se, že jsme mnoho nepokročili.

Převzato: Zprávy24