RANDE S ANDĚLY V "TRHLINĚ MEZI DVĚMA SVĚTY" (2)

Chvátal Jaroslav

Chvátal Jaroslav

autor

18.11.2013 Esoterika

Spisovatelé surfující ve "štěrbině mezi dvěma světy"

Součástí našeho každodenního života jsou zvláštní jevy, které popisujeme jako "synchronicitní události" nebo prozaičtějším názvem  - "náhody". Je tomu již vskutku dávno, co jsem se naučil přijímat fakt, že náhody ve své vlastním slova smyslu prostě neexistují. K velmi zvláštní situaci dochází v prostředí tzv. "beletristické publikace". Existuje nepřeberné množství knih, které svým obsahem předvídají realitu, která se nachází zatím ještě někde v budoucnosti. Často jsem si při této příležitosti kladl otázku, čím je vědomí těchto autorů inspirováno?

Teprve po určité době jsem pochopil, že jejich vědomí za jistých konkrétních okolností prochází změněným stavem vnímání reality. Takovému vědomí se pak otevírá ona nám již dobře známá "trhlina mezi dvěma světy". Dochází ke kontaktu se silami, které naši předci označili výrazem "Múza". Osobně si vůbec nemyslím, že v našem případě jde pouze o pojem. Tam někde v dálce za tímto výrazem cítím silnou energii a veskrze obdivuhodný druh cizího Vědomí, které nás za jistých okolností může úžasným způsobem inspirovat.

Nevím, jestli znáte film, který se jmenuje "China Syndrome". V hlavní roli hraje známá Jane Fonda. Snímek popisuje destrukci jaderného zařízení. Tři týdny poté, co se tento film ocitl na plátnech kin, došlo ke stejnému druhu katastrofy, která zasáhla jadernou elektrárnu "Three Mile Island" nedaleko Harrisburgu v Pensylvánii. V roce 1961 se na pultech knihkupectví objevila kniha od známého spisovatele Roberta A. Henleina. Jmenovala se "Strangers in a Strange Land" (Cizinci v cizí zemi).

V knize je vyprávěn příběh generálního ředitele, který činil rozhodnutí zcela výhradně na základě informací, které mu poskytovala jeho manželka, která zase v rámci pravidelných konzultací získávala informace od astrologa v San Francisku. Prakticky nikdo netušil, že v jistém čase se bude tento scénář do puntíku opakovat. V roce 1988 zveřejnila světová média příběh Nancy Reaganové, která procházela pravidelnými konzultacemi u známého astrologa v San Francisku. Informace, které získala, předávala svému manželovi, který se podle nich bez výhrad řídil. V podstatě i díky nim se tento muž stal prezidentem Spojených státu.

Určitě si mnozí čtenáři vzpomenout na strhující román "Futility" (Marnost), který vyšel v roce 1898 z pera spisovatele Morgana Robertsona, který popsal potopení zdánlivě nepotopitelné lodi, která byla v tomto příběhu největším plavidlem na světě. Ona loď, která se jmenovala "Titan", se v měsíci dubnu srazila s ledovcovou krou, což mělo za následek obrovské ztráty na životech, neboť se na plavidle nacházel nedostatek záchranných člunů.

O čtrnáct let později se za záhadných podobností potopila skutečná loď, která se jmenovala "Titanik", a to v podstatě podle stejného scénáře, který byl uveden v knize. Obě dvě měly prakticky shodné názvy, hovořilo se o nich jako o nepotopitelných plavidlech, obě dvě patřily mezi největší lodě světa, obě dvě se srazily s ledovcovou krou v měsíci dubnu, navíc disponovaly obě dvě nápadně podobnými půdorysy a technickou dokumentací. A malá pikantnost na závěr. Autorem románu "Marnost" byl výše uvedený Morgan Robertson. Muž, který financoval výstavbu skutečného Titaniku, se jmenoval J. P. Morgan.

Když se lidské vědomí ve změněném stavu dostane do "trhliny mezi dvěma světy", dějí se kutečně podivné věci.

Svého času probíhalo rozhlasové vysílání hry Paula Harveye. Obsahem byl poměrně pochmurný příběh tří trosečníků - námořníků a jednoho stewarda. Uvězněni na pustém ostrově čelili smutnému faktu vyhladovění. Tito lidé v zoufalství losovali o to, kdo tratí svůj život, aby ostatní mohli přežít. Ve skutečnosti byl tento los zmanipulovaný tak, aby zemřel plavčík Richard Parker. Později se podařilo trosečníky zachránit a našel se důkaz, který byl použit během následujícího soudního procesu. Nakonec byli všichni tři přeživší odsouzeni za vraždu a kanibalismu. Pokud je vám obsah této hry povědomí, pak vězte, že předlohou mu stála povídka Edgara Allana Poe s názvem "Příběh Arthura Gordona Pyma Nantucketa".

Edgar Allan Poe se však nedožil nesmírně bizarního "happy endu". O 46 let později se jakoby přesně podle předlohy odehrál analogicky stejný příběh. Přesně jako z kopíráku. Toto všechno samozřejmě nejsou pouhé náhody. Tento jev nacházející se především v beletristické oblasti se děje mnohem častěji, než bychom si dokázali vůbec připustit. Zdá se, že vědomí mnoha autorů se během realizace svého díla za určitých okolností může dostat do stavu jakéhosi zvláštního vytržení, a i když třeba jen na malý okamžik odcestovat do tajuplného prostoru "trhliny mezi dvěma světy". Je pochopitelně na každém z vás zda tomu budete věřit či nikoliv, ale já jsem o tomto mystickém procesu přesvědčen.

Je tomu nějaký rok dozadu, co vynikající výzkumník a spisovatel Brad Steiger uvedl do života knihu, která se jmenuje "The Reality Game and How to Win It" (Realita hry a jak ji vyhrát). V ní se vypráví o jakémsi Charlesovi W. Ingersollovi z Clouet v Minesotě, který se objevil v cestopisném filmu, jehož autorská práva měla v držení společnost "Castle Films" z roku 1948. Ve filmu lze vidět pana Ingersolla, jak se naklání přes okraj Grand Canyonu a fotí scenérii svým 35 milimetrovým fotoaparátem.

Celá věc má ale jeden podstatný háček. Ingersoll se v roce 1948 nikdy v Grand Canyonu nenacházel. Sice to měl původně v plánu, ale nakonec tento záměr změnil a jeho cesta do Grand Canyonu se uskutečnila až v roce 1955, kdy si vzal sebou nový fotoaparát, který zakoupil ve stejném roce. Týden po svém návratu narazil v jednom obchodě na starý cestopis, který si zakoupil. Když si film doma pustil, v němém úžasu zjistil, že se v jisté chvíli dívá na sebe sama, jak v ruce drží fotoaparát z roku 1955, který pochopitelně v roce 1948, kdy původní film vznikl, ještě nemohl existovat. Tato bizarní událost se poměrně dlouho vyšetřovala, ale k žádnému rozumnému vysvětlení se nikdy nepodařilo dojít.

Dne 21. října 1987 Claude a Ellen Thorlin seděli u snídaně, když náhle Ellen uslyšela hlas, který jí sdělil, aby si naladila na svém televizoru "Channel 4" a to i přesto, že v dané lokalitě nebylo možné tento kanál přijímat. V televizi pak spatřila tvář svého drahého přítele a kolegy Friedricha Jergensona - známého švédského dokumentaristy a zakladatele "EVP" (elektronické hlasové komunikace s duchy) (zde na Matrixu shodou okolností probíhá souběžně seriál o tomto fenoménu, kde je pochopitelně Friedrich Jeregenson uváděn). Ellen byla šokována, Claude udělal snímek, který zaznamenal obraz i čas (13.22 hodin). Zbývalo 38 minut do Jergensonova pohřbu, který se konal 600 kilometrů daleko, a kterého se Claude a Ellen nemohli zúčastnit.

Takže jsou všechny tyto události pouhými náhodami? Příliš mnoho důkazů z příliš mnoha zdrojů tuto myšlenku popírá. To znamená, že se tady děje cosi jiného. Události popsané v tomto článku jsem zdůraznil proto, abych připomenul fakt, že mnohdy subjektivní realita dokáže překrýt onu nám všem dobře známou objektivní realitu s výsledným často velmi unikátním prožitkem. Pokud budete mít to štěstí a podaří se vám navštívit štěrbinu mezi světy, zjistíte, že minulost, přítomnost i budoucnost se slévá do jednoho celku. Zjistíte, že odemykáte dveře vedoucí ke skutečným zázrakům. A kdo ví, možná se v prostoru mezi světy jednou sejdeme úplně všichni.

-konec-
Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.

Další díly