TESLA A TAJEMSTVÍ ZÁŘIVÉ ENERGIE (5)

PROUD PLYNOUCÍ PROSTOREM

Nejvyšší důležitost mělo pochopení analogie mezi impulsy vyvolávanými elektrickými efekty a chováním plynů pod vysokým tlakem. Plynný aspekt impulsního elektrického záření patrně patří k nejvíce matoucím stránkám nové energie. Ti, kteří vyhledávali každou Teslovu přednášku, si byli velice dobře vědomi, že objevil úplně nový druh elektřiny. Platnost vědeckých pravidel, která formuloval Johann von Goethe, si Tesla uvědomil už za studentských let. Jedním z nich je ochrana a rozšiřování všech přirozených aktivit. Goethe předpokládal že pokud budou v průběhu experimentu zachovány přirozené podmínky, pak bude sama příroda v nejlepším postavení k tomu, aby pozornému pozorovateli vyjevila další přidružené jevy.

Tesla rozpoznal, že jeho náhodný objev impulsů znamená úplný odklon od vícefázového střídavého proudu. Poprvé od doby, kdy vtělil svou originální vizi o víru energie do návrhu elektrických motorů a generátorů, si začal uvědomovat, že to nebylo její primární sdělení. V duchu názoru, který vyjádřil Goethe, nabízel vícefázový zdroj velmi nepřirozenou formu energie. Přirozená aktivita je prosáklá impulsy, ne půlperiodami. Přirozenou aktivitu spouští primární podnět či impuls. Příroda je zaplavena podněty všeho druhu. Všechny přesuny přírodní energie probíhají formou impulsů, od blesku po nervovou činnost. Tesla věděl, že přirozený svět je plný impulsů. Ale podstatnější bylo to, že viděl impulsy zaplavující metafyzický svět.

Nevyzpytatelný tok myšlenek během konverzace probíhá jako sekvence řízených impulsů v prostoru. Ačkoli netečnývzduch vibruje v alternacích s pronesenými zvuky, tok myšlenek zůstává jednosměrný. Záměry jsou rovněž impulsy. Jednosměrný tok záměrů se jeví jako impulsy. Motivace pocházejí z projevu nenadálých tužeb. Iniciující impulsy jsou pak zjevně naplněny formou akce. Tesla chtěl pochopit, odkud pochází tato „motivující síla“ a kam směřuje poté, kdy se projeví v akci. Při tom všem reprezentoval velice podivuhodný stereotyp viktoriánského přírodního filozofa. Ve vědeckých záležitostech sledoval tento směr uvažování až do konce. Ti, kteří studovali jeho oznámení, rozpoznali jeho metafyzické založení, které se stalo základem u všech jeho pozdějších vědeckých bádání.

Tesla pozoroval úžasnou „koordinaci“ nových fenoménů, jenž, jak se zdálo, před ním každodenně demonstrovaly nové technologické potenciály. Tato podivuhodná synchronicita, tento vír, odhalil jeho novou šťastnou pozici v přírodě Jakoby nějakým způsobem „zlomil“ jeho fixaci k nepřirozenému… k polyfázi… a opět ho vrátil k přírodě. Impulsy. Mohlo by být, že indukcí elektrických impulsů vyzval k akci ostatní charakteristické impulsy přírody? Vytvořil se metafyzický vír, do nějž teď proudily všechny impulsní přírodní fenomény? Bylo tohle to pravé poselství západu slunce, které se ho zmocnilo před mnoha lety v Budapešti? Byla snad stimulem základní přírodní energie elektřina? Viktoriánská věda si nebyla úplně jistá tím, co elektřina je, protože s tímto termínem bylo sdruženo velké množství atributů. Přírodní filozofové sedmnáctého a osmnáctého století se o vlastnostech elektřiny a silách magnetu jen dohadovali. Gilbert a Descartes sdíleli přesvědčení, že tyto síly jsou jakousi zvláštní odrůdou „toku náboje“, proudy vyzařované do prostoru pohybující se po pevně vymezených liniích.

Někteří považovali elektromagnetické síly za „neviditelné aktinické paprsky“, které později zčásti prokázal Karl von Reichenbach. Faraday přijal a modifikoval názor, že elektromagnetické síly působí prostorem, protože kde o zvláštní tok náboje. Efuzivní pohyb náboje se mění při pohybu vodičem, kde se zahustí a zpomalí rychlost. Faraday nekoncipoval své „siločáry“ jako výraz statického pnutí, jak na ně později pohlíželi modernisté. V duchu je viděl jako vyzařované proudící linie. Byly mobilní a longitudinálně vyzařovaly do prostoru. Jiní chtěli změnu názvů, odkazujíc na elektrické siločáry jako na „diaelektrický“ či dielektrický tok, ale pohled zůstal v podstatě stejný, jak ho koncipoval Faraday. Mladý James Clerk Maxwell rovněž věřil, že siločáry jsou dynamické longitudinální proudnice. Ale co v nich proudí?

Zde spočíval hlavní problém, který zaměstnával fyziky po celou viktoriánskou éru. Viktoriánští výzkumníci a přírodní filozofové, jak se tehdy říkalo fyzikům, chtěli přesně zjistit povahu „tekoucího náboje“ reprezentovaného siločarami. Většina se shodovala v tom, že záhadná tekoucí „substance“ musí být efuzivní proudění jakéhosi ultra- plynu. Tento tok se skládal z nekonečně malých energetických částic působících různé pozorované tlaky a indukce. Henry a Faraday bojovali s myšlenkou odvozovat použitelnou elektrickou energii ze statického náboje. Jejich představou bylo, že pokud siločáry sestávají z „tekoucí substance náboje“, pak budou nehybné kontakty umístěné na nabité hmotě trvale dodávat elektrickou energii… nicméně nedokázali tento tekoucí náboj odvodit.

Každému kontaktu předcházely ztrátové výboje. Většina výzkumníků, jejichž pokusy s vysoce nabitými Leydenskými lahvemi selhaly, se snažila najít vlídnější zdroj koncentrovaného náboje. Hledání se přesunulo k magnetům, ale i tyto pokusy byly stejně marné, jako vždy. Nezbýval žádný použitelný způsob jak odvodit energii z individuálních nábojů proudících v siločarách. Pak J. J. Thomson objevil ve výbojích ve vakuu elektrony a vyslovil předpoklad, že se tyto „elektrické částice“ účastní ve všech případech pozorované elektrické aktivity. Viktoriánští výzkumníci ovšem tento pohled nepřijali úplně. Na Thomsonovy „elektrony“ bylo prohlíženo jako na důsledek násilných kolizí při akceleraci ve vakuu. Nebylo možné zjistit, zda tytéž „Thomsonovy proudy“ působí uvnitř elektrických vodičů i při malých napětích. Nejen Tesla, ale i jiní velmi vážení experimentátoři nadále prohlašovali, že skutečná elektřina je „elektřina proudící prostorem“.

Teslovy klasické demonstrace dokázaly, že rychlé elektrické impulsy opravdu předčí schopnost fixních nábojů přenášet aplikovaný výkon. Náboje se opožďují, zatím co elektrostatické síly se šíří dále. Člověk je nucen uznat, že elektrostatické síly mají přednost před pohybem nábojů. Tesla pozoroval, že elektrostatické impulsy mohou proudit mimo dráhy nábojů. Jeho „cívky s nulovým proudem“ fungovaly jednoduše proto, že samotné náboje byly nehybné. Ukázalo se, že elektřina je v podstatě spíše proud energie, a ne proud jakýchsi hmotných částic. Ale z čeho pak sestává „tekoucí proud“? Z Teslova pohledu je zářivá elektřina prostorem tekoucí proud NESESTÁVAJÍCÍ z elektronů. Raní viktoriáni věřili, že existuje substance, která vyplňuje celý prostor a současně prostupuje veškerou hmotou. Několik seriózních výzkumníků tvrdilo, že identifikovali tento plyn. Pozoruhodné je, že i Mendělejev předpovídal existenci několika ultra vzácných plynů, které řadil před vodík. Tyto plyny jsou podle něj inertní. To je možná důvod, proč je tak těžké je objevit. Mendělejevovy předpovězené inertní plyny by měly tvořit prostředí zaplavující celý vesmír.

Z této plynné směsi sestává éter. Tesla a jiní věřili, že elektřina a magnetizmus jsou ve skutečnosti proudy éterického plynu fixovaného v hmotě. Materiály byly nějakým způsobem „polarizovány“ různými „frikčními“ úpravami, které v nich indukovaly tok éterického plynu. Většina materiálů by mohla udržet tento tok trvale, protože po nich není vyžadována žádná práce. Hmota přenášející tok éteru ale musela zůstat polarizovaná. Éterický plyn obsahoval veškerou energii. Neomezené množství energie. Energie éteru se, mimo jiné, manifestuje formou elektromagnetických sil, což je dostatečný důvod zabývat se vývojem motoru na éterický plyn. Takový motor poháněný věčnou kinetickou energií éteru generovaného a řízeného hvězdami by mohl běžet trvale. Tesla věřil, že zářivá elektřina sestává z plynného éteru. Jeho víra vyplývala ze skutečnosti, že jeho cívky s nulovým proudem nevedly „pomalý zahuštěný“ náboj, běžně pozorovaný v obyčejných elektrických obvodech.

Úsečné impulsy produkovaly odlišné charakteristické efekty… fluidní efekty. Vlastnosti, které Tesla připsal „elektřině“ nebo „elektrickému“ příslušenství v početných patentových textech a v tisku zveřejněných rozhovorech, vždy odkazují na éterický plyn. Tesla nepovažoval za „elektřinu“ elektronové proudy. Nestavěl „elektřinu“ na stejnou úroveň s tokem elektronů. Kdykoli hovořil o „elektrických“ efektech, vždy popisoval jejich efuzivní plynné vlastnosti. Tesla označoval prostor jako „okolí“ nebo „přirozené prostředí“. Prostor, jak tvrdil, byl to, co „vede elektřinu“. Přišel na způsob, jak tok plynné elektřiny značně koncentrovat, zesílit a ovládat. Viděl, že zářivá elektřina ve skutečnosti je výron plynu. Výron éteru. To je důvod, proč ve svých přednáškách neustále používal fluidovou terminologii.

Odpor, objem, kapacita, rezervoár, povrchová plocha, napětí, tlak, snížení tlaku: to byly termíny, jichž Tesla užíval během svých prezentací. Terminologie z hydrauliky. Tesla rovněž rozpoznal, že éter má aerodynamické požadavky, protože to je plyn. Éter byl v Teslově slovníku elektřina proudící v prostoru: plyn nepřekonatelných a nesrovnatelných kvalit. Éter je elektřina vyplňující celý prostor, obrovský rezervoár nepřekonatelné síly. Hybný, dynamický a volně přístupný k odběru. Technologie éterového plynu by revolucionizovala svět. Motory na tento plyn by poskytly věčný zdroj energie. Věda, průmysl, korporace, finančnictví, sociální řád, národy… to všechno by se změnilo.

-pokračování-
Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.

Další díly