TESLA A TAJEMSTVÍ ZÁŘIVÉ ENERGIE (2)

IMPULSY

Tesla říkal, že se tyto zvláštní jiskry chovaly spíše jako elektrostatické výboje. Kdyby totiž šlo o obloukové výboje stejnosměrného proudu do vedení, rozhodně by uhasly už v těsné blízkosti spínače. Fyzický tlak a bodavá bolest z těchto jisker na takové vzdálenosti se tím nedaly vysvětlit. Tento úkaz navíc ještě nikdy neoznámil nikdo, kdo by ho měl běžně pozorovat a pociťovat jeho aktivity. Tesla postupně dospěl k závěru, že šokové vlny značí něco nového, něco, co před ním ještě nikdo nepozoroval. Podobný jev by ani vidět nemohl, protoženikdo nezkonstruoval tak výkonný impulsní generátor. Tento jev prostě ještě nikdo nikdy nevygeneroval.

Tesla kdysi v duchu spatřil víření čisté energie, když pozoroval západ slunce. Výsledkem této ohromující vize byl vícefázový proud. Opravdové zjevení. Ale toto byl originální objev díky náhodě; empirické odhalení enormního dosahu. Byla tu úplně nová elektrická síla, nový druh elektřiny, který by měl být zapracován do rovnic Jamese Clerka Maxwella. Kupodivu se tak dodnes nestalo. Tesla pak přestal věřit ve své dosavadní znalosti. Přestal důvěřovat základům, jimž v posledních letech tolik věřil. Maxwellovy rovnice pro něj představovaly absolutní „pravidla a míry“, podle nichž konstruoval všechny své vícefázové generátory. Tesla pronikl do platnosti Maxwellovy matematické metody. Bylo známo, že Maxwell své matematické popisy elektromagnetické indukce odvodil z ohromné sbírky dostupných elektrických fenoménů. Možná jich neprostudoval dost, když na tom dělal.

Možná nebyly objeveny žádné podobné úkazy, a proto byly pro Maxwellovy úvahy nedosažitelné. Co vlastně ospravedlňovalo tvrzení, že jeho rovnice jsou „definitivní“? Maxwell při odvozování pravidel elektromagnetické indukce, zavedl při rozhodování, které elektrické efekty bude považovat za „základní“, vlastní „procesní výběr“. Od osmnáctého století byly pozorovány nesčetné elektrické jevy. Maxwellovi zpočátku dělalo potíže vybrat z nich to, co pak považoval za „nejzákladnější“ účinky indukce. Tento proces výběru byl zcela svévolný. Poté, co „rozhodl“, které účinky indukce vezme v úvahu, redukoval celou věc na takto zvolené případy, které pak vyjádřil matematicky.

Doufal, že tak celou záležitost zjednoduší inženýrům, kteří budou projektovat nové elektrické stroje. Následkem byla produkce „předpojatých“ odpovědí inženýrů, kteří nesnesli pomyšlení na jakékoli odchylky od „nedotknutelného standardu“. Na tento druh tematické propagandy Tesla narazil už v době, kdy ještě studoval. Dostihla ho kvantitativní vlna oborové slepoty. Tesla i jiní velmi dobře věděli, že existují zvláštní a neobvyklé, neustále náhodně pozorované formy elektromagnetické indukce. Zdálo se, že se mění společně se změnami experimentálních zařízení. Objevy nových elektrických sil tehdy ostatně byly pravidelnou součástí každého vydání magazínu Nature. Akademici v neoblomné víře, že veškeré elektrické jevy už byly pozorovány a matematicky popsány, by velice váhali s přijetím Teslových tvrzení.

Ale akademická těžkopádnost Teslu nijak nevzrušovala. Získal přiměřenou kompenzaci za své nadřazené znalosti ve světě průmyslu. Teď vlastnil jakýsi Maxwellem nepředpovězený jev, a začal revidovat vlastní znalosti. Měl se stát „mechanistou“, právě tím, jimž spílal jako student? Empirická fakta odporovala všemu, na čem stálo jeho dosavadní životní dílo. Ale Goethe učil, že lidstvo vede příroda. Volba byla jasná: musel akceptovat empirický důkaz a odvrhnout konvenční teorii. Nějaký čas se ještě trápil pokusy „derivovat fenomén šokového efektu matematickým zápolením s „danostmi“ z Maxwellových rovnic… ale nešlo to. Objevil se nový elektrický princip a Tesla jej hodlal uchopit, jako předtím magnetický vír, a utkat z něj nový svět.

Pozdější historie vzala opravdu politováníhodný směr. Kdyby Maxwell po Teslově náhodném objevu ještě žil, mohl tento jev zapracovat do svých pravidel. Samozřejmě za předpokladu, že by jej „vyvolil“ mezi ty, které považoval za „podstatné“. Teď nezbyl žádný jiný způsob jak pohlížet na nový objev. Empirická fakta odporovala teoretickému základu a Tesla byl nucen je následovat. Výsledkem bylo prozření, které úplně změnilo směr jeho tvoření. Po zbytek života pak přinášel vědecká tvrzení, jimž věřila jen hrstka, a těch, kteří byli schopni napodobit jeho práci, mezi nimi bylo pramálo. Dosud existuje několik replikovatelných elektrických fenoménů, které Maxwell nemohl předpovědět. Nepřetržitě se objevují jako náhodná pozorování při pokusech experimentátorů vyhledávajících dobrodružství.

V ELEKTRICKÉM OHNI

Impulsy proudu o vysokém napětí produkovaly do té doby neznámé vyzařování. Ve skutečnosti šlo o efekt umožňující „vysílání“ elektřiny, jehož využití v jeho nesčetných bizarních návrzích by Teslu postavilo vysoko nad všechny ostatní vynálezce. Nová elektrická síla znamenala výjimečný objev ohromného historického významu. Navzdory tomuto faktu pochopila jeho význam jen hrstka akademiků. Zaměřeni na dogmatizovanou Maxwellovu práci ovšem nemohli akceptovat nadšená Teslova oznámení. Akademické obce argumentovaly, že Teslův efekt nemůže existovat, protože podle Maxwella existovat nesmí a přes nezvratné empirické důkazy trvali na tom, aby Tesla korigoval své údaje. Maxwell nemohl předpovědět tajuplný Teslův efekt, protože nebyl mezi daty, jichž použil při formulování svých rovnic.

Ostatně jak by to mohl udělat, když v době objevu už nežil? Tesla přemítal o akademických důsledcích nového jevu. Co si počnou s tímto, a možná dalšími novými elektrickými jevy nezačleněnými do Maxwellových zákonů? Mohly by vysoké školy ignorovat jejich existenci? Mohly by dokonce zavrhnout možnost takových jevů, jen kvůli neúplnému matematickému popisu? Tesla věděl, že ovládnutí tohoto jevu by lidstvu mohlo nabídnout nesmírné možnosti a přál si prostudovat a implementovat zářivou energii za mnohem bezpečnějších podmínek. Úplně prvním krokem, který udělal předtím, než se začal zabývat dalšími experimenty, bylo zřízení speciálních uzemněných měděných bariér: ochrany určené k tomu, aby si udržel elektrické vyzařování od těla.

Bylo to rozsáhlé mřížování o výšce lidské postavy z relativně silné mědi, které uzemnil, aby poskytovaly úplné bezpečí. V elektrotechnických termínech vytvořil jakousi neúplnou Faradayovu klec, jejímž úkolem bylo odstínit všechny statické výboje během testů. Teď bude moci bezpečně pozorovat a popsat, co viděl. Tesla pak pod ochranou měděného oplocení zahájil akci. ZZZZZZ… motorem poháněný spínač zabzučel a začal několik set krát za sekundu přerušovat napětí dynama – a šoky se teď jevily jako nepřetržité. Cítil trvalý rytmus elektrostatického podráždění provázeného tlakovou vlnou, šířícího se skrz bariéru jakoby tam vůbec nebyla. Nemožné. Spoustou mědi sloužící jako ochrana neměl proniknout žádný elektrický vliv. Jenže účinky podivné energie, elektrické šoky a tlaková vlna, nerušeně pronikaly bariérou a šoky bolestivě bodaly. Pro popis tohoto aspektu nového fenoménu neměl slov.

Tesla si byl jist, že se tato energie po úspěšném zkrocení a stabilizaci může stát základem úplně nové rodiny vynálezů. Její účinky se naprosto lišily od těch, které pozoroval u střídavého proudu s vysokou frekvencí. Tyto speciální zářivé jiskry vznikaly v důsledku použití nereverzních proudů. Účinek skutečně závisel na nevratné povaze každé malé exploze způsobující jeho vyvolání. Rychlé vybití náboje výkonného vysokonapěťového dynama přinášelo výkon, který nedokázal vyprodukovat žádný generátor střídavého proudu. Byla to ukázka skutečného „vysílání elektřiny“. Většina moderních výzkumníků a inženýrů má na Nikolu Teslu a jeho objevy fixní pohled. Jakoby podivně ztuhli na představě, že jedinou oblastí jeho experimentálního vývoje byla elektrotechnika střídavého proudu. To je ovšem velice mylná představa, ostatně snadno odhalitelná už zběžným studiem jeho patentů. Málokdo rozpozná doložená fakta ukazující, že se Tesla poté, když dokončil práci se střídavými proudy, cele věnoval zkoumání impulsních proudů. Jeho patenty z tohoto období až do konce jeho životní dráhy jsou plné terminologie platné pouze pro elektrické impulsy.

Tajemství v principu spočívalo v aplikaci stejnosměrného proudu v krátkých časových intervalech. Tesla začal zkoumat možnost jejich zkrácení, s tím, že by pole působící fyzickou bolest mělo být možné eliminovat zkrácením doby sepnutí spínače. V sériích experimentů vyvinul rychlé mechanické rotační spínače, schopné zvládat potenciál velmi vysokého napětí stejnosměrného proudu. Každý kontakt spínal na asi deseti tisícinu sekundy. Když se pak vystavil působení vyvolanému těmito impulsy o velmi malém výkonu, k vlastní radosti a úžasu zjistil, že bolestivé pole téměř zmizelo. Nahradil je zvláštní tlak, který jakoby působil přímo skrz měděné pruty ochranné bariéry. Zvýšení výkonu úrovní tohoto zařízení neznamenalo žádný nárůst bolesti, jen netušené posílení zařízením produkovaného tlaku. Tento důsledek krátkých přerušení vysokého napětí DC byl fenomén, který, až na vyprávění svědků, kteří zažili blízký úder blesku, nikdo předtím neohlásil.

V případě blesku však byl chybně přisuzován tlakové vlně v ovzduší. Tesla zpočátku také nedokázal správně zařadit její povahu a konzervativně se přichýlil k názoru, že k jevu dochází v důsledku tlaku vzduchu. Jak uvedl, přičítal tlakový efekt pole rázům zvukových vln vystupujících z rázy nabíjeného vedení. Takto to publikoval i v málo známé brožurce, v níž poprvé oznámil svůj objev. Popsal tlakové účinky a jejich pronikavou povahu v akustických termínech jako „elektrifikované zvukové vlny“. Následující experimenty ale postupně přinesly poznání, že pozorovaný tlakový účinek i pole s elektrickými šoky nemají vůbec nic společného s ovzduším. Demonstroval, že tyto akce mohou stejně tak probíhat v oleji. Impulsy nabíjené vedení bylo ponořeno minerálního oleje a pozorně sledováno. Výrazné projekce tlaku vyvěraly z ostře zakončených konců drátů do oleje, jakoby z nich proudil vzduch pod vysokým tlakem.

Tesla si zprvu myslel, že je to v materiálu drátu absorbovaný vzduch. Nepřetržité působení toho fenoménu jej ovšem brzy přesvědčilo, že projektovaný proud nemůže být vzduch. Pak už neměl problém vysvětlit příčinu jevu, ale prozatím se zdráhal vyslovit vlastní teorii o tom,co přímé pulsy vysokého napětí opravdu vytvářejí. Tesla provedl elektrická měření projektovaného proudu. Jeden z přívodů galvanometru připojil k měděné desce a druhý k uzemnění. Když na drát vedení aplikoval impulsy, vzdálené měřidlo nijak nespojené s obvodem registrovalo nepřetržitý stejnosměrný proud. Proud procházející prostorem bez vedení! Impulsy dosáhly něčeho, co při pokusech se střídavými proudy libovolné frekvence nebylo nikdy pozorováno.

Analýza situace ukázala, že elektrická energie či elektricky produktivní energie je z impulsního zařízení projektována formou paprsků, ne vln. Teslu ohromilo zjištění, že tyto paprsky procházely prostorem absolutně podélným směrem (longitudinálně). V příslušném patentu je charakterizuje jako „paprsky podobné světlu“. Tato pozorování souhlasila s teoretickým očekáváním, které roku 1854 zveřejnil Kelvin. V dalším článku je Tesla popsal jako „temné paprsky“ nebo „paprsky, které se více podobají světlu, než něčemu jinému“. Neslábly s inverzí čtverce vzdálenosti ani s inverzí vzdálenosti od zdroje. Zdálo se, jakoby putovaly v jakési progresivní šokové skořápce do ohromné vzdálenosti od zdroje bez jakýchkoli patrných ztrát.