ZLATÁ BULA SICILSKÁ

       Od roku 1198 měla německá říše dva krále Otu Brunšvického z rodu Welfů a Filipa Švabského z rodu Štaufů, kteří spolu sváděli ostré boje. Tyto boje trvaly se střídavým úspěchem 10 let, avšak v době, kdy měl Filip výraznou převahu, byl na něj roku 1208 spáchán atentát v Bamberce. Papež Inocenc III. urychleně pozval Otu do Říma a slavnostně ho korunoval na římského císaře. Jejich okázalé přátelství však nemělo dlouhého trvání. Brzy došlo mezi papežem a Otou k rozchodu, k znepřátelení a posléze k vyhlášení klatby. Papež Inocenc III. se rozhodl, že dosadí nového císaře. V té době byl papež poručníkem mladého Fridricha z rodu Štaufů, který byl plně pod jeho vlivem, a tak předpokládal, že se Fridrich snadno stane loutkou v jeho rukou. Tehdy 17letý Fridrich se vydal na dobrodružnou výpravu přes Řím a Janov napříč Itálii. Jen o vlásek uniknul ze spárů Miláňanů, když se na koni přeplavil přes řeku Lambro, a z Verony přes Alpy se dostal do Německa, kde už na něj číhali vévodové z Merana a z Bavorska, oba spojenci rodu Welfů. Fridrich rychle spěchal přes Švýcarsko od Kostnice, kam se mu dostalo vstupu až poté, co zdejšímu biskupovi ukázal listinu s klatbou proti Otovi IV. Sám Oto k městu dorazil jen a pár hodin později. Neměl však dostatečně silné vojsko, aby mohl město obléhat a byl nucený se stáhnout. Pronásledován spojenci Fridricha, mezi něž patřil i Přemysl Otakar I., skončil svoje mocenské snahy v bitvě u Bouvine roku 1214, kde byl poražen spolu se svými anglickými spojenci, francouzským králem Filipem II. Augustem.

      Za podporu Fridricha II. v boji o německý trůn byla v Basileji dne 26. září 1212 vydána Přemyslu Otakaru I. novým římskoněmeckým panovníkem Fridrichem II. tzv. Zlatá bula sicilská (sicilská proto, že Fridrich nedisponoval pečetí říšskou a užil pečeť sicilského krále). Význam listiny:

1. potvrzovala, že český stát není říšským lénem;

2. Říše bude uznávat jen toho panovníka českého státu, který byl zvolen v Čechách (císař měl odevzdávat jen odznaky královského důstojenství); 3. zaručovala českému státu suverenitu (pojala jeho území, tedy včetně Moravy a pražského biskupství, jako nedělitelný celek);

4. přiznávala českému panovníkovi právo dědičnosti královského titulu;

5. český král měl povinnost zúčastňovat se jen říšských sněmů v Bamberku, Merseburku a Norimberku (tedy v blízkosti hranic), budou-li řádně šest neděl předem ohlášeny;

6. český panovník měl dále povinnost účasti na korunovačních jízdách do Říma vysláním 300 jezdců nebo zaplacením náhrady 300 hřiven stříbra; 7. českému králi přiznán titul říšského arcičíšníka a kurfiřtská hodnost, jež ho opravňovala volit římskoněmeckého krále.

       Ve stejný den (26. září) obdržel moravský markrabě Vladislav Jindřich listinu, kterou mu Fridrich II. udělil za jeho služby do dědičného užívání "Mocran et Mocran" (zkomolené označení Markrabství moravského). Mezi svědky byl také hrabě Rudolf Habsburský, děd pozdějšího římskoněmeckého krále (první setkání Habsburků s Čechy).

Fredericus divina favente clementia Romanorum imperator electus et semper Augustus, rex Sicilie, ...

      Fridrich, z boží milosti volený císař římský a po všechny časy rozmnožitel říše, král Sicílie, vévoda Apulie, a kníže Capue. Poněvadž ozdoba a moc císařská předchází náš stav, že nejen hodnosti ostatních knížat, ale také královská žezla uděluje náš majestát, považujeme za slavnou a velikou věc, že v tak velikém dobrodiní naší štědrosti i jiným vzrůstá přírůstek královské důstojnosti, aniž by tím naše vznešenost trpěla nějakou újmu.

      Proto my, přihlížejíce k přeslavným službám oddanosti, které veškerý lid Čechů od dávného času věrně i oddaně prokazoval císařství římskému a že jejich jasný král Otakar od začátku mezi jinými knížaty zvláště před ostatními nás zvolil císařem a při naší volbě ustavičně a užitečně setrval; jako milý náš strýc, zbožné paměti král Filip, učiniv poradu se všemi knížaty, ustanovil svým privilegiem, i my jej králem ustanovujeme a potvrzujeme a tak posvátné a důstojné ustanovení schvalujeme a České království svobodně a beze všeho vymáhání peněz i obvyklé spravedlnosti dvora našeho jemu a jeho nástupcům na věky propůjčujeme. Chtějíce, aby kdokoliv od nich bude zvolen králem, k nám nebo našim nástupcům přijel a náležitým způsobem odznaky královské přijal. Také povolujeme, aby on a jeho nástupcové drželi všechny hranice, které zmíněnému království patří, ať by jakkoliv byly odcizeny. Také jemu a jeho dědicům úplně povolujeme právo a moc potvrzovati biskupy jeho království; avšak tak, aby se těšili té svobodě a bezpečnosti, kterou mívali od našich předchůdců. Ustanovujeme potom z nadbytku naší štědrosti, že řečený jasný král nebo jeho dědicové nejsou povinni choditi na žádný náš sněm, než který bychom svolali do Bamberka nebo Norimberka. Pokud bychom nařídili konat sněm v Merseburku, jen tehdy jsou povinni přijíti, jestliže kníže polský, jsa pozván, přijde a mají mu poskytnout doprovod, tak jako předchůdcové jeho, kdysi králové čeští, činívali. Avšak tak, aby jim napřed byla určena lhůta šesti neděl k příchodu ke zmíněným sněmům.

       S tou však výhradou, kdybychom my nebo naši nástupci byli v Římě korunováni, ponecháváme na vůli řečenému králi Otakarovi nebo jeho nástupcům, zda nám pošlou tři sta oděnců, nebo zaplatí tři sta hřiven. K trvalé paměti a moci tohoto našeho ustanovení a potvrzení poručili jsme toto privilegium napsati rukou Jindřich z Paříže, notáře a věrného našeho, a naší zlatou bulou utvrditi, roku, měsíce a indikace níže psaných.
Této věci svědkové jsou tito: arcibiskup z Bari, biskup z Tridentu, biskup z Basileje, biskup z Kostnice, biskup z Churu; opat z Reichenau, opat ze St. Gallen, opat z Weissenburku, Bertold z Neuffen, protonotář královského dvora; hrabě Oldřich z Kiburku, hrabě Rudolf z Habsburku a lantkrabě z Alsaska, hrabata Ludvík a Heřman z Froburku, hrabě Werner z Hohenburku, šlechtic Arnold z Wartu, fojt Rudolf z Rapperswillu, Rudolf z Ramensberku, komorník Albero z Tanehausu a mnoho jiných velmožů a šlechticů a svobodníků, jejichž svědectvím je toto privilegium potvrzeno.
Stalo se léta od vtělení Páně tisícího dvoustého dvanáctého, v měsíci září, v patnácté indikci, skutečného království pána našeho Fridricha, nejjasnějšího zvoleného císaře římského a po všechny časy rozmnožitele říše, krále Sicílie, roku patnáctého.

      Dáno ve vznešeném městě Basileji rukou místoprotonotáře dvacátého šestého září šťastně. Amen.