NEJVĚTŠÍ TAJEMSTVÍ VŠECH DOB II. - LIDSKÉ TĚLO JAKO BIOLOGICKÝ KRYSTAL (1)

"Energetické pole lidské bytosti vykazuje charakteristiky oscilačního pole jemnohmotných energetických systémů, které mají vrstvenou strukturu a určitou symetrii a tyto vlastnosti splňují definici klasického krystalu v hmotné podobě."
Jaroslav Chvátal

Lidský organismus je dokonalým zrcadlem Vesmíru, jde o neuvěřitelně složitý komplex velké citlivosti, a to ve všech detailech. Lidské tělo bylo předmětem filozofických a vědeckých studií po celá staletí, ovšem jeho nejzákladnější design je stále zahalen tajemstvím. Jaký je vztah biologického života a Vesmíru? To je otázka, kterou si kladli významní myslitelé po celé věky. Mnozí z nich jsou přesvědčeni o tom, že je to právě struktura času a prostoru, která je tím unikátním pojítkem.

Ovšem výzkumníci skupiny tzv. "nového paradigmatu" jsou toho názoru (a zcela oprávněně), že obě dvě výše uvedené kvality (prostor a čas) jsou iluzorními produkty "holografického principu" Reality. Takže je naše tělo jakýmsi "hliněným nástrojem" - automatem diskrétních mechanických funkcí dle Descartesovy představy?

Opravdu jsme uzamčeni v prostředí nekonečného boje tikajících hodin, termodynamické entropie v podobě stárnutí a narůstajícího počtu onemocnění, což je pohled současné oficiální fyziky? Fraktální holografický model vrhá nové světlo na všechny tyto otázky a představuje unikátní popis Vesmíru, odhaluje také skutečnou povahu vztahu člověka k makrokosmickým systémům.

Unikátnost biologické komplexnosti

Biologická buňka je stavebním kamenem "Života" (alespoň co se týče objektivně projevené hmotné formy lidské bytosti) o úžasné koherenci. Uvnitř tohoto nástroje v každé vteřině probíhají miliardy chemických procesů, které se týkají tělesného metabolismu, molekulárního transportu, exprese genů, replikace DNA, mezibuněčné komunikace, reprodukci a diferenciaci buněk (jen abychom pojmenovali některé z mnoha dalších funkcí).

Náš organismus má k dispozici kolem 50 bilionů buněk a jejich společná délka DNA by pokryla vzdálenost od Země ke Slunci více jak 400x. Celý tento tajemný aparát udržuje kompatibilitu biologické části lidské bytosti a do určité míry naši část existence spojuje s nesčetnými fyzikálními procesy kosmického charakteru. Samozřejmě že se pak zcela oprávněně můžeme ptát, jakým způsobem může základní fyzika vysvětlit tak extrémní úroveň organizace?

Faktem je, že zákony termodynamické entropie nemohou jen tak snadno vysvětlit složitost biologické evoluce včetně velmi propracovaných buněčných funkcí a jejich vzájemné spolupráce. Jinými slovy řečeno, klasická fyzika není schopna odpověď na fakt, jak může 50 bilionů buněk fungovat ve zcela bezvadné vzájemné harmonické rezonanci. Jaká síla uvedla do pohybu původní evoluční proces, který nakonec vyústil ve velmi složité buněčné organismy?

Z výpočtů zákonů pravděpodobnosti vyplývá, že doba potřebná k tomu, aby "univerzální síla" vyprodukovala stéblo trávy v rámci procesu pokusů a omylů, by byla výrazně vyšší než předpokládané stáří našeho Vesmíru, a to nemluvíme o celé biosféře planety Země. Je zjevné, že zde existuje jakýsi sebe-organizující prvek, který definuje evoluční pohyb v jeho nejvyšší komplexnosti. Představa o tom, že Vesmír směřuje do stále se prohlubující entropie, je vyvrácena již samotnou existencí žijícího a dýchající lidského těla, které je pro nás zatím nepochopitelným způsobem spjato s Vesmírem na vskutku unikátní kvantové úrovni. Základní matriční systém, který umožňuje, aby tato organizace byla možná, je to, čemu říkáme "prostor".

Prázdnota jako "Princip Řádu"

Pokud bychom chtěli nalézt základní princip, který stojí za uspořádáním a udržitelností lidského organismu, musíme nahlédnout hlouběji do biologické formy. To znamená do samotné struktury prostoru, ve kterém život vznikl. Informovaný čtenář našeho internetového magazínu by měl vědět, že fraktální holografický model předpokládá, že prostor není prázdný, ale naopak je naplněn médiem, které nazýváme "éter", nebo energií "nulového bodu". V podstatě jde o takový nekonečný rezervoár velmi specifického typu energie.

Za tohoto stavu se "hmota" jeví jako "funkce" prostoru, přičemž přirozeným způsobem kondenzuje do "toroidních/sférických" systémů v souladu s topologickou strukturou samotného časoprostoru, charakterem expanze a kontrakce a spinálních funkcí. Tento topologický design se projevuje na všech úrovních od atomu počínaje až po samotnou celistvost Vesmíru, a navíc organizuje hmotu v jakýchsi zvláštních harmonických intervalech, které může definovat na podkladu geometrie hyperprostoru v podobě známých tvarů rotujících galaxií, kulových hvězdokup, slunečních soustav, planet, a dokonce i struktury buněk a atomů.

Atom sám o sobě je vlastně "nic", nebo ještě lépe řečeno prostor v pohybu jako mikroskopicky malé toroidní vířivé energetické moře, které neustále převádí nekonečně malá kvanta potenciální energie na energii kinetickou, neboli to, čemu obyčejně říkáme "hmotnost". Z tohoto úhlu pohledu je zdrojem organizace hmoty (organické i anorganické), mezibuněčné koherence, a dokonce i vědomí, přičemž celý tento proces není postaven na fyzikálních procesech lidského těla (hovoříme-li o organické hmotě a lidské bytosti), ale spíše na příčinných jevech, které vyplývají ze základních vlastností časoprostoru samotného. Přestože toto "pole" není nic jiného než čistý potenciál, je bezrozměrné a nekonečné v přírodě, je také ale zároveň definicí vrcholné úrovně "řádu" a organizace, čili sjednocuje všechny body hologramu reality.

Kritická a potenciální energie

Z výše uvedených informací můžeme chápat projevy energie ve dvou odlišných formách - kinetické a potenciální. Pro potenciální energii je charakteristický statický a vyvážený projev, kdežto kinetická energie je typická svým neustálým kolísajícícím pohybem ve stavu neustálého zvyšování entropie a rozkladu. Kinetická energie je typická expanzí, vířením, viditelným zářením. Zatímco potenciální energie je typická svou kontrakcí a tepelnou rovnováhou. Pochopení vzájemných vztahů těchto protikladů - chaosu a řádu - nás postupně vede k uvědomění jednoho z nejzákladnějších projevů univerzální jednoty, integrity a vyváženosti - kosmické singularity.

Existují tedy tři základní režimy pohybu v kosmickém prostředí - expanze, kontrakce a spin. Univerzální síly známé jako gravitace (kontrakce) a elektromagnetismus (expanze) jsou účinky, které vyplývají z výše uvedených dynamických aspektů prostoru. Pro expandující prostor je typická radioaktivita a tepelný projev včetně pohybu ve všech směrech s minimální stabilitou. V rámci topologické analogie je typickým představitelem výše uvedeného projevu "koule".

Kontraktivní prostor vykazuje jevy zcela opačného charakteru. Jeho typickým projevem je inklinace k chladu, vyššímu řádu a univerzální soudržnosti s "polem nulového bodu". Kontrakce vykazuje pohyb k minimálnímu objemu a maximální stabilitě. V rámci topologické analogie je typickým představitelem tohoto pohybu - čtyřstěn. Matrice nezářivé a implosivní čtyřboké geometrie prostoru není viditelná pouhým okem a patří k neprojevené oblasti čistého potenciálu, kterým je tzv. "geometrie hyperprostoru". Geometrie hyperprostoru dosahuje zcela vyváženého stavu, který je charakteristický 64stěnnou matricí tetrahedrální krystalické mřížky, jež tvoří základní strukturu Vesmíru (viz obr. níže).

Ukazuje se, že ve středu každého systému (galaxie, hvězdy, buňky nebo atomu) se nachází bod "nulového pole", nehybný bod statické potenciální energie, která definuje relativní střed torze (otáčivého pohybu), který vzniká kolem tohoto bodu, jehož analogií může být například klidová zóna v oku hurikánu. Tento nehybný střed spočívá ve stavu tepelné rovnováhy - tzv. "absolutní nuly". A je to právě toto místo, které aktivuje kinetickou energii, pohyb, rotaci, tření a v samém důsledku pak i teplo a expanzi.

V jisté vzdálenosti od onoho statického středu se nachází tzv. "horizont událostí", kde jsou síly expanze a kontrakce v rovnováze. Takže zatímco zářivá oblast atomu nebo planoucí hvězdy se může jevit jako ohraničená, lokalizovaná a oddělená od ostatního, kontraktivní pole spojuje a drží pohromadě nelokální status "vakua" čili "nulového pole". Nicméně existuje jistý velmi specifický stav hmoty, který je schopen aktivace zpětné smyčky generoaktivních a radioaktivních sil tím, že skrze fyzikální biologické formy transportuje životní sílu a tou je vodní živel, prostě VODA.