NEJVĚTŠÍ TAJEMSTVÍ VŠECH DOB (11)

Chvátal Jaroslav

Chvátal Jaroslav

autor

30.08.2013 Exkluzivně

Nemusíme Boha hledat. Sami jsme Bohy.
Jaroslav Chvátal


V předešlé části tohoto materiálu jsem se snažil naznačit, že efekt pozorovatele nám ukazuje, že subatomární částice se chovají odlišně - mají buď částicový, nebo vlnový charakter - v závislosti na tom, zda se na ně díváme. Celý sled experimentů ukázal, že když jsme schopni přijmout fakt, že existuje vlna nekonečných možností, a jsme schopni otevřít naše oči skutečným možnostem a promítnout dostatečně silně své vědomí do těchto možností, vlnová funkce se zhroutí a přejde v částicovou rezonanci. V tu chvíli se jedna nebo více pravděpodobných možností projeví ve formě, kterou nazýváme "prožívající realita".

A co se stane s ostatními nekonečnými možnostmi, které existovaly před tím, než jsme na ně soustředili své vědomí? Ony existují v nekonečném množství Vesmírů, které existují v závislosti na nekonečném množství možností. Prostě ty ostatní varianty jsme mohli převést do reality, ale neudělali jsme to, neboť si vždy můžeme vybrat pouze tu jednu jedinou. Vidíme věci jaké jsou proto, protože jsme se tak rozhodli. Byla to vždy naše volba na nevědomé úrovni.

Vzpomínám si, jak na toto téma poměrně skepticky vtipkoval i Einstein, když říkal: "Znamená to, že Měsíc neexistuje, když se na něj zrovna nedíváte?" Představte si, že se každý člověk na této planetě nebude dívat na Měsíc. Bude pro nás Měsíc existovat, či nikoliv? Stává se po tuto dobu "pouhou" informací o vlnové funkci a teprve, když na něho zaměříme svou pozornost, spustíme transformaci do částicového profilu a stává se realitou? Je to vskutku zvláštní.

Představte si, že vaše manželka, manžel, děti, rodiče se v každém okamžiku, kdy se na ně nedíváte, pro vaše vědomí stávají "informačním polem pravděpodobností" o zcela specifické vlnové funkci. Jakmile se však tohoto pole dotknete svým fyzickým vědomím - stanete se pozorovatelem, zhmotní se do částicového hmotného útvaru - stanou se realitou.

Chápu, že jste mnozí tímto způsobem nikdy nepřemýšleli a chápu, že pro mnohé to může být poměrně morbidní představa, kterou je nejlepší co nejrychleji vyhnat z hlavy. Ale co když právě v této chvíli, jste se přiblížili pravdě tak blízko, jako nikdy před tím? Pravda je tam někde venku, stejně tak, jako uvnitř každého z nás. Vidět pravdu je velký dar, který vyžaduje velkou odvahu. Zeptejte se tedy sami sebe - zda jste připraveni?

Ale vraťme se k Měsíci a Einsteinovi. Znamená to, že Měsíc stejně jako všechno ostatní, co je součástí reality, kterou vnímáme, vykazuje různé vlastnosti v závislosti na tom, zda se na danou věc díváme, či nikoliv, a to i přesto, že je to pro naše oči, pro náš smyslový aparát zcela nepostřehnutelná záležitost. To znamená, že nejsme odděleni od toho, co se stane. Vesmír neexistuje nezávisle na našich vlastních myšlenkových záměrech a vnímání. Ve skutečnosti jsme aktivní účastnící a nikoliv pozorovatelé. Ve skutečnosti jsme tvořící Bohové....

Průběžně v tomto materiálu jsem Vás seznamoval s tím, že naše DNA je vysílačem i přijímačem světla. Ale jakým způsobem DNA vyzařuje světlo? Je sama zdrojem světla? Možná to bude znít neuvěřitelně, ale ano. Na rozdíl od toho vše ostatní, co můžeme vidět, není zdrojem světla - Měsíc na obloze, mraky, stromy, voda, to jsou pouze odrazy jiných zdrojů světla, obvykle našeho Slunce. Ale DNA neodráží světlo. Svého času jeden z vědců nového paradigmatu, který se jmenuje dr. Fritz Albert Popp (německý biofyzik) zjistil, že DNA fotony ukládá a drží je v přesně stanové struktuře, která odpovídá molekulární struktuře - dvojité šroubovice.

Dr. Popp umístil molekulu DNA do křemenné nádoby a snažil se ji zničit laserovým paprskem. Prostřednictvím jiného citlivého materiálu mohl sledovat chování jednotlivých fotonů. V tu chvíli zjistil, že DNA pohlcuje světlo z laseru stejně tak, jako světlo z okolích zdrojů - doslova jako houba . Konvenční fyzika nám říká, že jediná věc, která může zastavit světlo na jeho cestě, je silná gravitační síla, například v podobě "černé díry". Ale to nebylo zdaleka všechno. Největší překvapení mělo teprve ještě přijít. Když dr. Popp odstranil křemennou nádobu jež obsahovala vzorek DNA - světlo bylo stále shromážděno a uloženo na stejném místě a ve stejném tvaru. Tento jev byl patrný až třicet dnů!

Na místě je tedy logická otázka: "Co dokázalo udržet naakumulované světlo na svém místě a v původním tvaru?" Logická odpověď na tuto otázku v podstatě neexistuje, ale přesto existuje jakási tajemná síla, která za výše uvedenými jevy stojí, a kterou mohou ve zvláštním stavu svého vědomí vidět šamani nativních národů po celém světě. Navíc se domnívám, že touto schopností disponovali naši prapředci plošným způsobem. Ale zde na tomto místě záhada nekončí. To všechno jde ještě mnohem dál, než jsme si vůbec schopni představit.

Prokázalo se, že DNA nejen dokáže akumulovat světlo a vytvořit to, co bychom mohli nazvat energetickým duplikátem sama sebe, který setrvává na místě po dobu až třiceti dní, i když původní DNA přestěhujeme na jiné místo, ale navíc se tento energetický duplikát je schopen na přesně stanoveném místě vytvořit ještě dříve, než do tohoto místa umístíme DNA. V tomto ohledu odvedl skvělou práci neuroanatom dr. Harold S. Burr, který zjistil, že neoplodněné vejce salamandra vykazovalo strukturu elektrického energetického pole, které odpovídalo tvaru dospělého mloka.

Zjistil také, že elektrické pole sazenic rostlin svým tvarem bylo podobné dospělým rostlinám daného druhu. Podobně již v roce 1939 dr. Semjon Kirilian ve chvíli, kdy vystavil objekty záření o vysoké frekvenci a vysokém napětí, se kolem organických objektů objevilo elektrické pole o velmi slabé intenzitě elektrického proudu v podobě aury. Kirilian pak zjistil, že pokud se odstraní část objektu (například list), aura si i nadále udržuje v místě, kde se list nacházel, podobu původního listu, a to bez jakékoliv byť sebemenší změny.

Později se zjistilo, že se něco podobného děje i v našem mozku, a to z hlediska toho, jak jsou uloženy naše vzpomínky. V roce 1979 list "New York Times" publikoval článek s velmi zajíkavým obsahem. V tomto materiálu byl uveden popis velmi zajímavé objevu, resp. zjištění. V případě, že se dítě narodilo s velmi poškozeným mozkem, muselo se někdy přistoupit k odstranění celé jedné hemisféry postiženého mozku. To se samozřejmě velmi radikálním způsobem projevilo na kognitivních rysech a osobnosti takového dítěte. Jenomže po určité době došlo k náhlé kvalitativní změně, přičemž došlo ke spontánnímu vymizení velké většiny dosavadních poruch. Tyto skutečnost samozřejmě nikdo z odborníků nedokázal logickým způsobem vysvětlit.

Nejmarkantnější případ se týkal jistého britského chlapce, který se narodil pouze s levou hemisférou mozku. Chlapec byl němý a slepý, přičemž trpěl velmi silnými epileptickými záchvaty. Tento stav trval zhruba do osmi let jeho věku. Pak však nastal náhlý obrat a během dalších deseti měsíců byl schopen sdělit první slova. Ve svých šestnácti letech pak hovořil zcela plynulým způsobem, přičemž zmizela i jeho slepota. Někdo by řekl zázrak, ale my víme, že za tím vším stojí něco jiného. Jakási pozoruhodná síla, kterou se snažíme znovu objevit, a kterou naši předci velmi dobře znali a měli k ní velkou úctu.

Právě tyto druhy anomálií vedou některé vědce k otázce, zda má náš mozek (stejně jako DNA) za úlohu skutečně plnit ty funkce, které se od něho vědecky očekávají? V roce 2007 známý internetový časopis "Sciencemag.org" opublikoval vskutku pozoruhodný článek, který částečně vycházel z výzkumu britského neurologa dr. Johna Lorbera. Článek se jmenoval "Je náš mozek skutečně nutný?" Dr. Lorber se mnoho let věnoval lidem, kteří trpěli onemocněním zvaným "hydrocefalie" (lidově "vodnatění mozku").

Lidé, kteří trpí tímto onemocněním, často končí tak, že mají téměř celou lebeční dutinu vyplněnou mozkomíšním mokem. Přesto tito lidé zjevně netrpí žádnou, nebo jen velmi malou ztrátou kognitivních schopností. "Ve svém seznamu osob mám velmi mnoho lidí, kteří jsou na tom podobně jako jeden mladý student jedné z Univerzit, který má prokazatelně ověřené IQ 126. Je jedním z nejlepších studentů matematiky a i v oblasti společenské je zcela normální, přesto tento chlapec nemá prakticky žádný mozek", říká dr. Lorber. Pro neurology je tato skutečnost velkou záhadou. Navíc se jim nedaří definovat, kde konkrétně jsou uloženy naše vzpomínky. Vědecké výzkumné skupiny nového paradigmatu však vědí, že vzpomínky nejsou uloženy v konkrétních neuronech v určitých částech mozku.

Ve skutečnosti by se dalo říci, že jsou všude a nikde. Vzpomínky, stejně jako většina aspektů naší reality mají holografický charakter. Tím mám na mysli, že když budete mít štítek obsahující holografický obrázek jablka a rozdělíte-li jej na čtyři čtvrtiny, tak pokud na kteroukoliv z těchto čtvrtin posvítíte laserem, neuvidíte obraz jedné čtvrtiny jablka. Uvidíte opět celé jablko v menší, či méně koherentní formě. Tato skutečnost platí i pro zvláštní funkce našeho mozku, jako je například paměť, které budou za normálních okolností fungovat bez ohledu na to, která část mozku, anebo kolik mozkové hmoty se vyjme. Jinými slovy řečeno takové kvality jako jsou vzpomínky nebo vědomí se nenachází v mozku, ale působí na něj. A zde se pomalu, ale jistě dostáváme k nevyhnutelnému závěru.

-pokračování-

Jaroslav Chvátal, autor a lektor kurzu "S.A.T.I.R." (Sonicko Asociační Tvorba Životní Reality) po čtyřech letech znovu otevírá možnost studia této praktické Cesty pro širokou veřejnost ve třech specializovaných seminářích, z nichž první začíná na podzim letošního roku. Každý ze zájemců může nyní využít této jedinečné příležitosti. Autor metody bude se všemi studenty, kteří o to projeví zájem, v kontaktu i po absolvování semináře v rámci individuálního tréninku tak, aby byl u studujícího zabezpečen maximální praktický efekt. Pokud máte zájem zúčastnit se tohoto semináře, klikněte na tento text pro podrobnější organizační informace a přihlášku.

Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly