PETER HURKOS - PSYCHOTRONICKÝ FENOMÉN, KTERÝ ZAZÁŘIL JAKO KOMETA

Chvátal Jaroslav

Chvátal Jaroslav

autor

18.08.2013 Psychotronika

Jeho jméno v letech 1950 – 1960 prakticky neopustilo stránky amerických novin. Řeč je Petrovi Hurkosovi (viz obr. vlevo), který byl a stále je považován za naprostý lidský fenomén. Tento muž pouhým dotykem jakéhokoliv libovolného objektu dokázal sdělit téměř vše o jeho majiteli. Hurkos byl americkými policejními složkami s naprostou pravidelností využíván u těch nejtěžších kriminálních případů. Pro své jen stěží uvěřitelné schopnosti si vysloužil přezdívku „man-the-radar“.

Na rozdíl od většiny osob se spirituálními schopnosti, které se u nich začínají projevovat již v raném věku, tomu bylo u Holanďana Petera Hurkose jinak. Do jisté míry byl zcela normálním člověkem. Nicméně jeho rodiče, kteří pracovali jako dělníci v provinčním městě Dordrecht, vždy věřili, že jejich syn jim přinese ještě mnoho překvapení. Krátce a jednoduše řečeno, vše se pro Herkose změnilo dne 10. 7. 1941.


Neuvěřitelný dar

Onoho památného dne tehdy třicetiletý Peter, který pracoval jako malíř v Haagu, měl za úkol natřít zdi čtyř domů v jedné ulici. V jedné chvíli však ztratil rovnováhu a doslova se zřítil z výšky 15 metrů na chodník. Lékaři u něho diagnostikovali vážné poranění hlavy. Podle lékařů šance na záchranu jeho života byly prakticky nulové. Přesto na naléhání příbuzných se nakonec pustili do operace.

Po třech dnech v kómatu se Hurkos probudil, ale zrak se mu nevrátil ihned. V podstatě týden strávil v naprosté slepotě, ale zároveň s naprostou jistotou poznal jména všech návštěvníků, jakmile překročili práh jeho nemocničního pokoje. Navíc ze zcela nevysvětlitelných důvodů si byl vědom událostí, které se buď staly, nebo byly tzv. na spadnutí. Například jednoho rána sdělil Peter své sestře: „Buď opatrná, neboť je možné, že ve vlaku ztratíš tašku.“ Sestra byla velmi překvapená, neboť se jí tato událost stala čerstvě před pár hodinami.

O několik dní později byl z nemocnice propuštěn jeho spolubydlící, který se přišel s Hurkosem rozloučit. Ve chvíli, kdy mu muž podal ruku, pověděl mu Hurkos otřesnou informaci: „Vy jste agentem britské zpravodajské služby a bohužel brzy budete zabit.“ Muž zbledl a zeptal se: „Kde?“ Na to Hurkos odpověděl: „V ulici Culver. Bohužel to je vše, co vám mohu sdělit.“ Další události však rychle následovaly a byly jako ze špionážního románu.

Hned následující noc přišli na jeho pokoj tři neznámí muži, kteří byli přesvědčeni o tom, že Hurkos si byl vědom plánovaného útoku na jejich kamaráda. V podstatě neměli pochyb o tom, že Hurkos byl informátorem gestapa. Jeden z trojice mu zkroutil ruce a druhý ho začal dusit polštářem. V tu chvíli stačil Hurkos ještě říci: „Bože, jak já nesnáším toto zabíjení!“ Touto větou totiž vyslovil myšlenky člověka, který ho dusil polštářem, a to mu zachránilo život. Ten okamžitě povolil sevření, neboť mu bylo jasné, že na posteli leží skutečný jasnovidec.

Později se Hurkos svěřil s tím, že ve chvíli, kdy měl na hlavě polštář, nic neviděl ani neslyšel, pouze jakési zvuky a obrázky vnímal uvnitř své hlavy. Často když usnul, jasně cítil, že jeho mysl odchází na místa, která nikdy před tím neviděl. Jeho život v této chvíli dostal zcela jiný rozměr. Jako kdyby v jeho těle přebývala zcela jiná osobnost. Podobný pocit měli i jeho rodiče, když velmi často říkali: „Toto není náš Peter“. Nicméně krátce po propuštění z nemocnice, díky jeho sympatiím k holandskému partyzánskému hnutí odporu, byl Němci zatčen a poslán do Buchenwaldu, kde strávil tři roky.


Řekni, co vidím

Na konci druhé světové války se Peter vrátil do rodného Holandska. Procházel ulicemi Amsterdamu, když narazil na plakát, kde bylo napsáno, že slavný psychotronik dokáže přečíst i ty nejniternější myšlenky jakéhokoliv člověka. Nezaměstnaný jasnovidec dal dohromady své poslední peníze, oželel večeři a koupil si lístek na toto představení. Ale to, co uviděl na jevišti, v něm vyvolalo pouze úšklebek na tváři. Diváci vždy napsali na kus papíru nějakou informaci a psychotronik se snažil sdělit, co je na papíru napsáno.

Peter nakonec také něco napsal na svůj kus papíru. Když na něho přišla řada, hodil psychotronik papír do ohně a nahlas sdělil: „Máme tu vzkaz od pana Hurkose, který tvrdí, že je lepší médium, než jsem já. Takže nechť ukáže svůj talent.“ Hurkos mezitím přišel na jeviště. Psychotronik se ho zeptal, jakým způsobem pracuje. Odpověď byla prostá: „Dotknu se věci.“ Psychotronik mu poté podal medailon. Hurkos se dotkl předmětu a ihned začal odpovídat: „V medailonu se nachází pramen blond vlasů, které patří vaší manželce. Jmenuje se Gréta. Vozíte jí s sebou od města k městu a nyní se nachází v této místnosti.“

V této chvíli zmizel skeptický výraz z psychotronikovy tváře. Vzal si zpět medailon a Hurkos opustil jeviště. Když kráčel ke svému místu, v jisté chvíli se na moment zastavil vedle mladé blondýnky. Položil jí ruku na rameno a nahlas řekl: „A toto je Gréta. Její vlasy jsou shodné s vlasy uvnitř medailonku.“ Červenající se dívka okamžitě vyběhla z místnosti a publikum aplaudovalo. V té chvíli si Hurkos uvědomil, že by si mohl tímto způsobem vydělávat na živobytí.

V následujícím období dosáhl jasnovidec obrovských úspěchů. Procestoval celé Nizozemí i sousední země a všude svými schopnostmi šokoval publikum. Postupem času však upustil od předvídání budoucnosti a soustředil se na svůj hlavní talent, kterým byla psychometrie - schopnost získávat informace o osobě, které daná věci patřila, nebo se jí nějakým způsobem dotkla. „Někdy se mne lidé snaží podvést, ale stačí mi jeden dotyk věci, která s takovým člověkem přišla do kontaktu, a v mé mysli se objeví obraz skutečnosti a nebojím se říct, co vidím“, vysvětlil jasnovidec.


Strážce zákona

Od roku 1947 byl Hurkos policejními složkami aktivně zapojován do vyšetřování těch nejsložitějších zločinů. V mnoha případech stačilo, aby se dotkl kabátu nebo ošacení zavražděného člověka k tomu, aby poskytl podrobný portrét pachatele včetně všech detailů, jako jsou brýle, knír atp. Často dokázal určit i místo, kde se nachází vražedná zbraň. Často také pomáhal při pátrání po nezvěstných lidech. Například jednou v Amsterdamu zmizela sedmiletá holčička. Hurkos uviděl její tělo zapletené do mořských řas v jednom z vodní kanálů ve městě. Navíc dokázal určit i přesně místo, kde se oběť nachází.

Postupně se na Petera Hurkose začaly obracet i policejní složky ze zahraničí. Všeobecně známá byla například jeho spolupráce s detektivy Scotland Yardu v případě krádeže posvátné kamenné relikvie Skotska. Šlo o velký 700 kilogramů těžký monolit z pískovce, jehož stáří bylo odhadováno na 3000 let. Artefakt byl ukraden z Westminsterského opatství o vánocích v roce 1950. Herkos po prozkoumání místa činu byl schopen detailně popsat zločince, a dokonce i nadiktovat jejich jména a příjmení. Šlo o čtyři studenty, kteří se odvážili monolit ukrást z jakýchsi vlasteneckých pohnutek.


Přímý zásah

V roce 1956 byl na pozvání dr. Andrii Puharicha, tehdejšího předního světového odborníka na problematiku mimosmyslového vnímání, Peter Hurkos pozván do Spojených států amerických, kde se účastnil celé řady experimentů. Statistická přesnost a úspěšnost jeho výsledků byla zcela fenomenálního charakteru. Dosahovala neuvěřitelných 94%!!

Odborníky však nejvíce fascinovala schopnost s jakou rychlostí a elegancí dokázal Hurkos se zavázanýma očima popsat nejen obrázky na fotografiích, ale zároveň dokázal podat i rozsáhlé informace o majiteli dané fotografie. Po dvou a půl letech výzkumu byl Puharich nucen veřejně přiznat, že v osobě Petera Hurkose se nachází nejvýznamnější psychotronické médium, s jakým se do té doby vůbec setkal.

Hurkos se nakonec rozhodl zůstat ve Spojených státech. Vystupoval před publikem a zúčastnil se mnoha televizních i rozhlasových pořadů, během kterých učinil i velké množství osobních konzultací. Rovněž se tak i americká policie rozhodla využít jeho služeb. Například v roce 1958 byl přizván k vyšetřování vraždy taxikáře. K události došlo ve městě Miami, kdy byl ve svém vlastním vozidle nalezen mrtvý taxikář. Policie se neměla prakticky ničeho chytit. Když Hurkos přišel na místo činu, zeptal se, zda se může posadit na zadní sedadlo. Poté detektivům sdělil, že viděl vysokého muže s tetováním na pravé ruce a ženu.

Když opouštěli vozidlo, slyšel jak taxikář říká: „Sbohem Smitty.“ Pak slyšel, jak se řidič vozidla modlí a prosí o to, aby ho onen muž nezabíjel. Následovala opovržlivá a studená odpověď: „Copak jsi lepší, než ten v Key West?“ Poté zazněly výstřely. Hurkos poté dodal, že vrah stále žije a že se pohybuje v ulicích Detroitu. Díky Hurkosově pomoci policie viníka velmi rychle dopadla. Šlo o jakéhosi Charlese Smitha, člena detroitského gangu, kde byl znám pod přezdívkou „Smitty“.

Hurkos se poté proslavil během vyšetřování záhadného zmizení slavné rodiny Jacksonových. K této události došlo na počátku roku 1959 ve státu Virginie. Jejich automobil byl nalezen prázdný bez jakýchkoliv stop, které by mohly pomoci při vyšetřování. V březnu, když roztál sníh, bylo nalezeno nedaleko v příkopu tělo Carrolla Jacksona s rukama svázanýma za zády a s kulkou v hlavě. Přímo pod ním byla nalezena mrtvola jeho dcery, osmnáctileté Janet, která byla pohřbena za živa.

Po dalších dvou měsících si děti ze sousední vesnice hrály v lese, kde narazily na mrtvolu manželky Midred Jacksonové a nejmladší dcery Susan. Obě byly znásilněny a poté zavražděny. Poté, co byl povolán na místa činu, se Hurkos ihned pustil do skenování věcí obětí sériového vraha. Následně policii předal popis domu, kde se měl tento vrah nacházet. Podle popisu a místa domu se podařilo nalézt chatu na okraji lesa, která byla skutečně obydlená. Ale informace, které podal psychotronik, se neshodovaly s popisem člověka, který v této chatě bydlel.

Herkos sdělil, že vrahem je vysoký člověk s tetováním na levé ruce a kachní chůzí. Tyto znaky se však neshodovaly s popisem muže, který v domě žil. Jenomže policie potřebovala případ co nejrychleji uzavřít, aby uklidnila veřejnost. Po určité době však do rukou policejních složek přišel dopis od jistého Glenna Mosella, který argumentoval tím, že skutečným vrahem je hudebník Melvin Rice.

Po jeho zatčení se k výše uvedeným činům doznal. Souběžně vyplynulo na povrch, že v době vraždy žil po nějakou dobu v podnájmu v domě, který Herkos uvedl. Melvin Rice byl vysoké postavy, na levé ruce měl tetování a byla pro něho typická tzv. „kachní chůze“. Peter Hurkos se opět nemýlil. Dalším vyšetřováním se zjistilo, že Rice má na svědomí ještě dalších deset vražd. V roce 1961 byl popraven.


Konec kariéry

Americká policie bezpodmínečně důvěřovala Hurkosovým schopnostem. Nicméně jeho účast při vyšetřování tzv. „Bostonského škrtiče“ přinesla policii zklamání. Od června roku 1962 do ledna 1964 se obětí neznámého šílence stalo 13 svobodných žen. Herkos trval na vině jednoho prodavače bot, který trpěl duševní poruchou. Ovšem četné důkazy Hurkosovo tvrzení nepodporovaly. V podstatě žádná z informací, kterou Peter Hurkos podal, neposkytla opěrný bod ve vyšetřování.

K vraždě žen se nakonec přiznal jakýsi Albert DeSalvo, který byl opakovaně stíhán za znásilnění. Nicméně dodnes mnozí nejsou přesvědčeni o tom, že tento muž byl „bostonským škrtičem“. Možná byli ve hře dva zabijáci, což vneslo nesoulad do rukopisu výše uvedených vražd. V roce 1969 bylo oficiálně oznámeno, že Peter Hurkos významným způsobem přispěl k objasnění 27 brutálních vražd v 17 zemích světa.

Nicméně jeho role byla mnohdy velmi nevděčná. Často byl novináři nemilosrdně kritizován za to, že se odmítl podílet na vyšetřování v případě, že honorář nebyl v souladu s jeho představou. Zdálo se, že čím více peněz za své služby získával (za soukromé konzultace tehdy požadoval 200 dolarů, což v tehdejší době bylo poměrně hodně peněz), tím se jeho schopnosti stávaly stále slabšími. V roce 1970 se definitivně vzdal spolupráce s policií. Účinkoval v klubech v Los Angeles. Je zřejmé, že Peter Hurkos jaksi nepochopil, že v honbě za slávou a bohatstvím v mnohém promarnil obrovský dar, který mu byl dán. Na sklonku svého života se Hurkos věnoval zahradničení a malířství. Zemřel v roce 1988 v Los Angeles na srdeční infarkt.

------------------------------------------

Zcela jistě mezi námi žijí lidé, kteří z nějakých nám neznámých důvodů disponují úžasným darem výjimečných mentálních schopností. Bohužel v mnoha případech osobnost a ego takového člověka prostě neunese své poslání. Takoví jedinci zazáří jako kometa na nebi, aby dříve či později jejich sláva pohasla a oni upadli v zapomnění. O to více bychom si však měli vážit těch, kteří disponující takovými úžasnými schopnostmi, pohybují se spíše ve skromné anonymitě a pomáhají všude tam, kde je jich zapotřebí.

Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.