Ve věku raket a teroristických hrozeb si mnoho lidí myslí, že "námořní mocnost" je výraz a koncept minulosti. Ne tak v Číně. Ta stále více zdůrazňuje své námořní a mořské zájmy: hospodářský rozvoj, územní správu, energetickou a potravinovou bezpečnost a také obchod. Za tímto účelem rychle vyvíjí a nakupuje v zahraničí (většinou v Rusku, ale je-li to možné, pak i v EU) loďstvo, které bude tyto aktivity prosazovat. Mnozí sousedé Číny jsou znepokojeni. Ministerstvo obrany Spojených států pokládá za čínský cíl vybudování řady vojenských a diplomatických strategických základen - takzvané "šňůry perel" - podél hlavních námořních tras z Jihočínského moře na Blízký východ, jenž je bohatý na ropu. Čína neusiluje pouze o zajištění svých energetických dodávek, ale i o dosažení širších bezpečnostních cílů. Například vojenský přístav Gvádar, který Čína buduje v jihozápadním Pákistánu, je strategicky umístěn tak, aby střežil hrdlo Perského zálivu.
Gvadár je vybaven elektronickými odposlouchávacími stanovišti určenými k monitorování plavidel - včetně válečných lodí - proplouvajících Hormuzským průlivem a Arabským mořem. Obdobně Čína buduje pro svou námořní a obchodní flotilu kontejnerový přístavní komplex v bangladéšském Čitágáonu a také další námořní základny a komplexy pro elektronický sběr zpravodajských dat na ostrovech vlastněných Barmou v Bengálském zálivu. Čínské svazky s barmskými vojenskými diktátory jsou podle všeho na nejlepší cestě přerůst v de facto vojenskou alianci. V nedalekém Thajsku investovala Čína 20 miliard dolarů do plánu na stavbu kanálu přes pevninskou šíji Kra, který by propojil Indický oceán se Siamským zálivem, a poskytl tak alternativní trasu pro dovoz ropy, jež by se vyhnula Malackému průlivu. V Jihočínském moři vyvíjí Čína systémy umožňující rozsáhlé nasazení námořních a leteckých jednotek posilováním základen na ostrově Chaj-nan a v jihočínské pobřežní oblasti. Na souostrovích Nan-ša a Si-ša - které Peking ukořistil Vietnamu, respektive Filipínám - buduje Čína přístavní objekty, v nichž budou moci kotvit velké lodě, a natolik prostorné ranveje, aby na nich mohly startovat a přistávat bombardéry s dlouhým doletem.
V podstatě tak Čína buduje uprostřed Jihočínského moře skupinu doslova nepotopitelných letadlových lodí. Proč se vlastně Čína, která je obvykle pokládána za "kontinentální mocnost", angažuje v této námořní expanzi? Čínská "námořní síla" totiž v Asii až do sedmnáctého století dominovala. Za vlády dynastie Ming (1368-1644) bylo dokonce "velké námořnictvo" admirála Čeng Che nejmocnější na světě. V posledních třech staletích však Čína neměla žádnou globální námořní strategii a nedisponovala - nebo o to neusilovala - námořními silami schopnými takovou strategii podpořit. Současná námořní strategie Číny má paradoxně kořeny v USA, tedy v zemi, kterou Peking podle všeho vnímá jako svého klíčového strategického soupeře - jmenovitě v teorii "námořní síly", kterou na konci devatenáctého století formuloval admirál Alfred Thayer Mahan. V knize Vliv námořních sil na historický vývoj vydané v roce 1890 Mahan argumentoval, že námořní moc a hospodářský rozvoj jsou hluboce provázané. Pouze schopnost ochránit obchod a promítnout moc i na moře může zajistit životaschopnost tohoto spojení.
Mahan definoval podmínky, které determinují "námořní sílu":
- zeměpisná poloha a prostředí;
- územní kapacita, konkrétně pobřežního pásma;
- počet obyvatel;
- charakter lidí svolných k námořním expedicím;
- charakter vlády usilující o dosažení "námořní síly".
Tyto podmínky odpovídaly USA v Mahanově době a rozhodně odpovídají i dnešní Číně. Ta je již dnes státem s třetím nejvyšším objemem obchodu na světě a rychle rozvíjí své přístavní kapacity, aby zvládla stále se zvyšující objem obchodu. Její lodní tonáž (s výjimkou flotil plavících se pod komerčními vlajkami) je čtvrtá největší na světě. Rychlé zvyšování lodní tonáže je součástí stávajícího čínského pětiletého plánu a do roku 2010 budou čínské loďařské kapacity pravděpodobně soupeřit s Japonskem a Koreou. Na rozdíl od USA a Británie v minulosti se však dnes Čína musí soustředit na zámořské základny, nikoliv na kolonizaci, aby zvýšila svou "námořní sílu" - proto ona "šňůra perel".
Přesto Čína transformuje své příbřežní námořnictvo na oceánské mnohem rychlejším tempem, než většina expertů pokládala za možné. Očekává se, že do roku 2010 bude Čína disponovat sedmdesáti nejmodernějšími loděmi, několika moderními strategickými jadernými ponorkami a několika desítkami modernizovaných útočných ponorek, což bude přinejmenším kvantitativně převyšovat moderní námořnictvo Tchaj-wanu, a dokonce i japonské Námořní sebeobranné síly. Čína má navíc v plánu vylepšit a rozšířit své kapacity pro útočná vylodění a spojenou logistickou podporu, které bývaly její slabinou. To jí poskytne potřebné nástroje k invazi - budou-li si to čínští vládcové přát - na nejodlehlejší japonské ostrovy včetně sporných ostrovů Senkaku, a také na Tchaj-wan.
Bude-li čínská námořní síla i nadále růst současným tempem, mohla by se tato země stát do roku 2020 největší námořní mocností na světě. Celá Asie musí brát v potaz nástup agresivní "námořní moci" v čínském stylu. Především Japonsko musí s ohledem na tento fakt přeformulovat svou národní námořní strategii. Japonsko, Spojené státy i další tradiční námořní země navíc musí znovu pokládat "námořní sílu" v Asii za klíčovou složku své schopnosti hájit vlastní národní zájmy.
Převzato: Zprávy24
partner Matrix 2001
