TUNGUZSKÁ KATASTROFA - SOUHRN ZÁKLADNÍCH FAKT

Popis události

K mohutnému výbuchu došlo přibližně v 7.15 ráno místního času nad prakticky neobydlenou oblastí tajgy v Tunguzské oblasti pojmenované podle řeky Podkamenná Tunguzka. Průlet tělesa atmosférou pozorovalo mnoho svědků, kteří je obvykle popsali jako jasnou žlutou kouli nebo válec letící oblohou. Podle některých autorů byl jeho průlet atmosférou pozorován i na českém území, kdy prý jakési žhavé těleso letělo okolo půlnoci ve velké výšce na východ. Výbuch (podle části svědků tři po sobě jdoucí exploze) byl natolik silný, že tlaková vlna rozbíjela okna domů ještě v městě Vanavara, vzdáleném od epicentra asi 65 km. Seismické otřesy po explozi zaznamenaly seismologické stanice po celém světě a následný obrovský lesní požár byl pozorovatelný ze vzdálenosti mnoha set kilometrů.

Do atmosféry se dostalo nesmírné množství malých částic především popela z lesních požárů a v oblasti poblíž výbuchu padal černý déšť. Několik následujících nocí byla noční obloha i v Evropě podivně světlá a jevy podobné polární záři byly pozorovatelné i ve střední Evropě. Lidé v blízkých oblastech utrpěli popáleniny pokožky, které se prý jen obtížně a velmi dlouho hojily. Protože se na místě exploze nenašel kráter, je pravděpodobné, že k výbuchu došlo v atmosféře. Výpočty síly výbuchu se značně liší a jednotliví autoři uvádějí hodnoty 10–25 megatun TNT. V některých pramenech je dokonce uváděno až 50 megatun TNT.

V červnu 2007 italský vědec Luca Gasperini oznámil, že objevil jezero, které mohlo vzniknout z kráteru vzniklého dopadem meteoritu nebo jeho části, hypotéza však zatím nebyla potvrzena a řada vědců se k ní staví skepticky.

Historie výzkumu

Je až s podivem, že natolik působivý jev vyvolal jen malý zájem vědeckého světa o prozkoumání jeho příčin. Lze to přičítat velké vzdálenosti a nesnadné dostupnosti místa události z Moskvy, chaosu v tehdejším carském Rusku způsobeném nestabilitou politické situace, blížící se I. světovou válkou, revolucí roku 1917 a následnou občanskou válkou. První vědeckou expedici do Tunguzské oblasti uspořádal teprve roku 1921 ruský mineralog Leonid Kulik. Tato výprava se sice nedostala až do oblasti postižené explozí, přesto však přinesla výsledky, které pomohly k financování několika následujících výprav. Profesor Kulik pak v letech 1927 – 1938 prozkoumal celou oblast katastrofy především z mineralogického hlediska, ale zdokumentoval i biologické chování lesního porostu a hmyzu v postižené oblasti. Hlavním překvapením celého výzkumu byl fakt, že zde scházel předpokládaný hluboký impaktní kráter.

Od 50. let minulého století byly na místo uspořádány celé desítky výprav, často spíše amatérských, které se snažily nalézt hmatatelné zbytky Tunguzského meteoritu. Od roku 1959 vyslala řadu vědeckých výprav Tomská univerzita, které mj. uskutečnily magnetometrická měření. Z poměrně kusých údajů o výsledcích pátrání různých výprav však vyplývá, že v epicentru zničeném tlakovou vlnou nadzemní exploze nebyly nalezeny oblasti s anomálním výskytem neobvyklých chemických prvků nebo sloučenin ani částice, které by bylo možno prohlásit za zbytky meteoritu. Některé zprávy uvádějí zvýšený obsah iridia v půdě, popř. nálezy mikroskopických sklovitých částeček v půdě, ale přesvědčivé důkazy nebyly podány.

Velmi často byla zkoumána radioaktivita odebraných vzorků půdy i rostlinných tkání. V žádném z nich však nebyly nalezeny hodnoty, které by odpovídaly radioaktivnímu ozáření oblasti v okamžiku exploze, ani výskyt radioaktivních izotopů vzniklých v důsledku jaderného výbuchu. Vedle mineralogického a radiologického průzkumu byl také mapován tvar zničené lesní oblasti. V tomto ohledu přinesly směrodatné výsledky sovětské expedice Akademie věd pod vedením Kirilla Florenského v letech 1958, 1961 a 1962. Mnohé teorie původu katastrofy se snaží vypořádat jak s pozorovanými atmosférickými jevy, tak s faktem, že k události došlo v místě extrémní geologické situace (tektonicky velmi aktivní oblast, sopečné krátery, kráter po dopadu planetky, atypické geologické složení s výskytem vzácných minerálů, výskyt metanu; svědectví o směru letu objektu se shodují s tektonickými liniemi.) Zejména mezi ruskými vědci a mezi účastníky expedic jsou proto i tací, kteří nevěří na kosmický původ jevu.

Mluví raději o „tektonicko-atmosférickém fenoménu“, jehož mechanismus by mohl být podobný jako u záhadných světel, objevujících se při zemětřeseních a v místech zvýšené aktivity magmatu.

Původ tělesa

Poměrně věrohodně vyznívala hypotéza o kometárním původu tělesa, protože vysvětluje skutečnost, že neexistují průkazné nálezy zbytků hmoty meteoritu. Novější výzkumy však vedly k domněnce, že tělesem byla planetka. V roce 1930 navrhl britský astronom F. J. W. Whipple, že šlo o malou kometu. Ľubor Kresák přišel v roce 1978 s myšlenkou, že tělesem byl kus krátkoperiodické komety Encke. Sovětští vědci dr. Zotkin a Fesenkov (+ 1972) se domnívají, že se těleso komety při průniku do zemské atmosféry rozpadlo na několik částí. Další hypotéza pochází od profesora Stanjukoviče. Ten se domnívá, že se kometa při minimální rychlosti asi 30 kilometrů za sekundu prostě vypařila v atmosféře. Odborně se tento jev nazývá termická exploze. Nakonec tu ještě máme alternativní teorii profesora Petrova, podle níž se vesmírný objekt od samého počátku vyznačoval velmi malou hustotou a připomínal tenký list. Při vstupu do atmosféry se pak doslova rozprášil.

Příznivci asteroidu mají největší problém s tím, že se nenašly sebemenší zbytky tělesa. Proto tvrdí, že nad Sibiří v povodí říčky Tunguzky přiletěl chondrit, což je vzácnější typ meteoritu s křehkou strukturou. Mohl by mít průměr asi 50 metrů a díky svému složení explodoval v důsledku tření o atmosféru ve výšce okolo šesti kilometrů. „Vědci z americké Sandia National Laboratories nyní přišli s názorem, že těleso mohlo být mnohem menší. Vyšli přitom z hypotézy, podle které asteroid neexplodoval poměrně nízko nad zemí, ale už v nejvyšších vrstvách atmosféry. Podle nich se těleso vstupující do blízkosti Země rychlostí až šedesátinásobku rychlosti zvuku začne zahřívat už při styku s velmi řídkým plynem ve výškách desítek kilometrů. Postupně se přitom zformuje do podoby rozžhavené placky pronikající do hlubších a hustších vrstev, která před sebou tlačí stále větší masu stlačeného žhavého plazmatu.

Závěrečná exploze proběhne vysoko nad povrchem a svou ničivou sílu vyzáří ve směru letu původního tělesa. Na zem pak dopadne jen ohnivá smršť, která nevytvoří kráter, ale způsobí rozsáhlé škody na porostech - tak, jak tomu bylo v povodí Tunguzky.“ V roce 1983 publikoval Zdeněk Sekanina na základě vlastních modelů práci, která kritizovala kometární původ tělesa, protože kometa by vybuchla už mnohem výše, než v 10 km. Tělesem měla být kamenná planetka. Tento názor dnes převažuje ve vědecké obci. Italský tým vědců vedených Lucou Gasperinim z Boloňské univerzity od roku 2006 tvrdí, že objevil dopadový kráter tunguského meteoritu v sibiřském jezeře Čeko, a že tedy nedošlo k jeho destrukci (resp. úplné destrukci) v atmosféře.

Jezero se nachází asi 8 km od epicentra exploze. Má průměr asi 300 metrů, ale na rozdíl od všech okolních jezer poměrně strmé stěny spadající ke dnu v hloubce 50 metrů. Objev vyvolal ihned po zveřejnění značnou nedůvěru vědeckého světa.

Spekulativní hypotézy o původu jevu: havárie kosmické lodi (jaderný výbuch)

Hypotéza o katastrofě kosmické lodi je podpořena především údajným manévrováním tělesa před výbuchem, tj. změnami směru letu, odvozenými z výpovědí svědků jeho průletu před výbuchem. Podle očitých svědků stoupal po pádu neznámého tělesa do nebe zvětšující se mrak podobný stromu jehož koruna zářila nesnesitelným bílým světlem. Je však třeba vzít v úvahu, že tato svědectví byla získána přibližně 20 let po skutečné události a věrohodnost takových údajů je značně pochybná.

Když sovětský spisovatel Alexander Kazancev v roce 1945 navštívil ruiny Hirošimy a spatřil v epicentru výbuchu atomové bomby stojící stromy, z nichž byly servány koruny a větve, uvědomil si, že stejný obrázek spatřil již dříve – v epicentru dopadu údajného Tunguzského meteoritu, kde rovněž nebyl kráter, ale stojící kmeny stromů bez větví a korun. To ukazovalo na explozi nad zemským povrchem. Obě uvedené teorie by vysvětlovaly hlášená pozorování průletu tělesa nad Evropou a dalšími oblastmi poblíž místa katastrofy.

Antihmota

Podle některých autorů by explozi v Tunguzské oblasti mohla způsobit anihilace malého množství antihmoty, která se nějak dostala do blízkosti zemského povrchu. Zásadním nedostatkem této teorie je to, že nevysvětluje způsob, jak by kus antihmoty pronikl atmosférou až do místa výbuchu, protože k anihilaci by zákonitě muselo dojít už při prvním kontaktu s vysokou atmosférou. Nevysvětluje také pozorovaný přelet tělesa nad rozsáhlým územím Evropy a Asie.

Černá díra

Poměrně fantastická teorie vykládá Tunguzskou událost jako setkání Země s miniaturní černou dírou, jejíž zánik by provázela obří exploze. Tato teorie ovšem stejně jako verze o antihmotě nevysvětluje poměrně dlouhá předchozí pozorování tělesa a zároveň současná fyzika není jednotná v teoretickém vysvětlení existence tak malých černých děr. V nejnovějším urychlovači částic v CERN se však výskyt malých černých děr s napětím očekává.

Výbuch zemního plynu

Podobně jako předchozí teorie nevysvětluje předpokládaný výbuch mimořádně silného výronu zemního plynu předchozí pozorování úkazů na obloze. Tato verze nepočítá s vulkanickou činností iniciující uvolnění zemního plynu – k uvolnění zde dochází „studenou“ cestou.

Plazmoid

Tato teorie předpokládá setkání Země s útvarem ze slunečního plazmatu odtrženého silnou protuberancí ze povrchu Slunce a vrženo k Zemi. Podobně jako plazmoid by se choval i obří kulový blesk, jehož vznik současná fyzika nedokáže vysvětlit.

UFO, kulový blesk

Můžeme také spekulovat o tom, že se jednalo o obří kulový blesk či „UFO“ (ve smyslu mimozemská kosmická loď). Alexandr Tošev, ředitel muzea v Igarsku zveřejnil foto několika „fragmentů“ nalezených v místě tunguzské události.

Elektrický výboj

Jeden druh spekulací se věnuje pokusům Nikoly Tesly, jenž pracoval na přenosu elektrické energie na dálku „bez drátů“. Podle nich se měl jeden z pokusů vymknout kontrole a v oblasti Tunguzky vytvořit mohutný elektrický výboj.

Vulkanická činnost: pyroklastická smršť (mrak)

Doprovodným jevem vulkanické činnosti bývá výron žhavých plynů a popela (můžeme si to představit jako otevření láhve šampaňského, kdy s sebou uvolněný plyn strhává další plyny a částice), zcela výjimečně k němu může dojít i relativně samostatně, bez chrlení většího množství popela a lávy, bez vzniku vulkánu a jeho rozmetání. Pyroklastická smršť je schopna spálit a zahubit vše v okruhu několika až desítek kilometrů, zabíjí i osoby a zvířata ukryté v podzemních prostorách, pokud nejsou hermeticky uzavřené nebo v nich není vytvářen přetlak. Mrak dosahuje rychlosti až 80 – 160 km/ hod. 25. srpna v půl osmé ráno zasáhl Pompeje prudký výron horkých (žhavých) plynů a popela nazývaný nuée ardente, který předcházel další ničivé události, ale sám o sobě byl smrtící pro mnoho obyvatel Pompejí a okolních obcí.

Černé bláto nalezené v okolí Tunguzky připomíná sopečný popílek smíšený s vodou. Před explozí bylo slyšet tlumené rány, které mohly svědčit o vznikajících prasklinách v horninách, kterými mohl uniknout pod velkým tlakem žhavý plyn. Světelné efekty v atmosféře zaznamenané po katastrofě po celém světě mohl způsobit vyvržený popílek a zplodiny hoření uvolněných plynů a vegetace. Před explozí pozorované létající objekty (UFO ve tvaru koule či válce) byly jen doprovodný efekt a ne přímá příčina katastrofy. Jinou variantou je, že vulkanická činnost byla nastartována působením meteoritu nebo UFO, třebaže vlastní příčinou exploze plynů byla vulkanická či tektonická činnost.

Vulkanická činnost: výbuch zemního plynu

S vulkanickou teorií tunguzské katastrofy jiným způsobem počítá nejnovější hypotéza Wolfganga Kundta, astrofyzika z univerzity v Bonnu, který vypočítal, že příčinou katastrofy mohl být náhlý únik deseti milionů tun plynů uvolněných sopečnou erupcí. Zapálit ho mohl elektrický výboj vzniklý třením zemního plynu, tedy převážně metanu o atmosféru.

Zásah mimozemské civilizace

Podle teorie ruského vědce Jurije Lavbina ochránila planetu Zemi neznámá mimozemská civilizace. Podle něj mimozemšťany instalované skryté zařízení sestřelilo těleso dříve, než mohlo dopadnout na Zemi, a tím planetu ochránilo před totální zkázou. Svou teorii dokládá nálezem krystalů s malbami, které prý není možné vytvořit pomocí dnes existujících technologií. Na místě byly při vědeckých průzkumech nalezeny i další podivné artefakty. Kromě zmíněných krystalů také kamenné tabulky s podivnými ornamenty, jejichž vznik nebyl doposud objasněn – jejich zhotovení by podle Lavbina nebyl schopen nikdo na Zemi. Dále se na místě našly sloučeniny železa, které podle něj mohly vzniknout pouze ve vesmíru.