TEMNÁ TVÁŘ MĚSÍCE (1)

V letech 1969 - 1972 navštívilo Měsíc celkem šest kosmických expedic, a přesto před námi toto nejbližší kosmické těleso skrývá obrovské množství hádanek. Stále více a více výzkumníků je přesvědčeno o tom, že odhalením alespoň části těchto hádanek bychom se podstatně přiblížili k odhalení osudu lidské civilizace a skrytého rozměru naší prehistorie.
Jim Marrs

-------------------------------------------

Dr. Robert Jastrow, první předseda "Lunar Exploration Committee" (Výboru pro měsíční průzkum), což je instituce financovaná přímo ze zdrojů "NASA", Měsíc nazval "Rossetty Stone" v oblasti astronomie a astronautiky. Vědci dlouhou dobu doufají, že díky výzkumu struktury a složení Měsíce odhalíme a rozkryjeme některá tajemství o původu Země a naší sluneční soustavy. Celkem šest "lunárních výprav" bylo uskutečněno za tímto účelem a výsledek je více jak chabý. Novinář a popularizátor vědy Earl Ubell musel přiznat:

"Nebeská Rossetta Stone zůstává i nadále záhadou. Náš Měsíc je mnohem komplikovanější těleso, než by se očekávalo. On není pouhou hromadou hmoty, jakousi kulečníkovou koulí "zavěšenou" do kosmického prostředí. Dodnes jsme získali odpovědi pouze na několik základních otázek. Jenomže s přibývajícími informacemi vzešlo několik desítek dalších otázek, na které prostě odpověď neznáme. Některé z nich jsou skutečně ohromující povahy."

Měsíční skály, vodní mlha a měsíční zemětřesení

Na povrchu Měsíce se nachází skutečně dechberoucí objekty a anomální struktury, ale i další fragmenty, které naznačují, že Luna je mnohem starší, než se původně myslelo. Dokonce je dost dobře možné, že je starší jak naše Země, nebo dokonce i Slunce. Díky výzkumu stop kosmického záření na měsíčních kamenných artefaktech docházíme ke stále stejnému zjištění - stáří těchto měsíčních minerálů je datováno do období před několika miliardami let. Ale pozor!! V mnoha případech v tomto datování docházíme k hodnotám překračujícím 4,5 miliardy let. Jenomže v tom případě se pohybujeme v časové rovině, která předchází existenci naší planety a která se rovná stáří celé naší sluneční soustavy.

Na rozdíl od Země má Měsíc tři vzájemně definované skalní vrstvy. Na rozdíl od názoru, že těžší materiál klesá do spodních vrstev, je tomu u Měsíce zcela naopak - nejtěžší měsíční horniny (čili ty s největší hustotou) najdeme na povrchu. Podle Ubella existuje mezi Zemí a Měsícem zcela evidentní rozdíl v distribuci rud a minerálů. Takže se Ubell pochopitelně zcela oprávněně ptá:

"Pokud se Země a Měsíc nachází tak blízko u sebe, a dokonce pokud Měsíc byl vytvořen ze Země například v důsledku nějakého obřího kataklyzma, tak proč se na Zemi nachází tak výrazné množství železa a na Měsíci po něm prakticky není vidu ani slechu?"

Tyto rozdíly jsou natolik alarmující, že stále větší skupina vědců se začíná přiklánět k názoru, že Měsíc byl utvořen někde daleko zcela mimo sféru naší planety.

Což nás ale přivádí k další ošemetné otázce, a to jakým způsobem se stal Měsíc souputníkem naší planety? Ona to totiž z hlediska astronomické fyziky není ani trochu jednoduchá záležitost a z hlediska statistického holá nemožnost. Takže v případě, že se budeme zabývat alternativou, že Země na své cestě Vesmírem jaksi k Měsíci přišla zcela náhodou, astrofyzika krčí rameny a mlčí, neboť tuto možnost prostě nedokáže přesvědčivým způsobem vysvětlit.

Podle stávajícího ortodoxního pohledu je Měsíc tělesem velmi suchým a jaksi to nevypadá ani na to, že by kdy disponoval nějakým významným množstvím této životodárné tekutiny. Pozemští odborníci po mnoho let studovali vzorky hornin ze skal v různých lokalitách Luny a ani v jednom případě nenašli jedinou stopu po vodě, a to ani v tzv. "molekulárně vázaném množství". Nicméně astronauti mise "Apollo 16" našli rozsáhlé vzorky inkluze rezavého železa. A nastal malér. Jak již víme, nikde na povrchu Měsíce nebyla zjištěna přítomnost železitých rud a pak oxidace vyžaduje přítomnost vodíku a kyslíku. Takže někde na měsíci prostě voda být musí. Nemusím ani nijak zvlášť připomínat, že odborníci z nálezu posádky "Apolla 16" nijak zvlášť nadšeni nebyli. Jenomže kdyby zůstalo pouze u toho.

Zcela nezávisle na sobě jiná mise Apollo dne 7. března 1971 odeslala na Zem zprávu, že byla opakovaně po sobě měřícími přístroji, ale i pouhým pohledem při měsíčním povrchu zaregistrována "vodní mlha". Jinými slovy řečeno, pokud se na povrch Luny dostane nějaké množství vody, pak se vlivem celé řady fyzikálních zákonitostí prakticky okamžitě vypaří. To nás ale opět přivádí k otázce, odkud se na Měsíci bere voda? Během výše uvedeného měření bylo zjištěno a také zadokumentováno (což je v našem případě velmi důležité), že vývěr vody s následným odpařením trval zhruba 14 hodin, přičemž parní opar se postupně rozšířil na plochu odpovídající 250 kilometrům čtverečním.

Velmi pitoreskní na této skutečnosti je fakt, že do dnešních dnů nemá laická veřejnost o této události prakticky žádnou informaci. Vědci byli tehdy tímto objevem tak šokováni, že prostě nenašli odvahu něco takového zveřejnit. Jelikož to, co se dne 7. března 1971 na měsíčním povrchu odehrálo, převrací zcela na hlavu valnou většinu dosavadních vědeckých teorií o Měsíci, a tím pádem zcela mění i náš dosavadní pohled.

Fyzici dr. John Freeman Jr. a Dr. H. Ken Hills z "Riceovy Univerzity" v Houstonu v Texasu měli oči navrch hlavy, přičemž před novináři prohlásili, že v tomto případě jde o jeden z nejvíce vzrušujících objevů v dějinách zkoumání Měsíce. Oba dva fyzici došli k přesvědčení, že voda se na jeho povrch musela dostat odněkud z hlubin - pravděpodobně během měsíčního zemětřesení, či spíše "lunotřesení". I když se všeobecně tvrdí, že Měsíc nemá aktivní jádro, ukazuje se, že pravý stav věci může být velmi odlišný od našich zažitých představ.

Ale pojďme se vrátit ještě jednou k "lunární vodní mlze". Oficiální establishment byl natolik šokován tímto jevem, že pro potřeby jeho vysvětlení neváhal přispěchat s teoriemi, nad kterými by se musel pozastavit i každý laik. Jedno z takových obskurních vysvětlení spočívalo v tom, že během přistání modulu "Apollo" došlo k prasknutí dvou vodních nádrží, z nichž každá měla obsah 27-45 kg. Tyto nádrže byly vyplněny vodním ledem, přičemž se tento obsah nějakým způsobem uvolnil do volného prostoru.

Samozřejmě, že dr. Freeman a dr. Hill toto tvrzení okamžitě popřeli s tím, že moduly "Apolla 12" a "Apolla 14" s nádržemi na vodu se nacházely od sebe ve vzdálenosti 180 kilometrů a vodní oblak se pohyboval na celé ploše se stejnou hustotou. Navíc pravděpodobnost, že by došlo k poškození všech nádrží najednou, je natolik mizivá, že je prakticky nemožná. Ale ono je to na druhou stranu pochopitelné. Oficiální úřady, když nic jiného tak pro klid své vlastní Duše, se všemožným způsobem snažily nalézt pro daný jev nějaké exaktní a přijatelné vysvětlení. Jenomže nakonec se do svých dedukcí a vývodů zapletli natolik, že i sami vědci nad některými verzemi velkého množství všemožných hypotéz začali kroutit hlavou a distancovali se od nich.

Nakonec to dopadlo tak, že celý tento případ byl uložen pěkně pomalu a potichu k ledu za asistence cenzury, takže veřejnost měla možnost se s touto kauzou seznámit teprve před nedávnem. Ale pojďme dál. Na lunárním povrchu se opakovaně prokázala magnetizace hornin, sice nebyla tak silná, aby se na dotyčný minerál přichytila například kovová kancelářská sponka, nicméně šlo o prokazatelně velmi dobře měřitelné hodnoty. Ovšem s tímto zjištěním přichází další malér. Již pěkně dlouho se oficiálně poukazuje na to, že Měsíc nemá žádné magnetické pole. Takže odkud se zde magnetismus bere?

Zvláštní svítící a geometricky poměrně symterický útvar na měsíčním povrchu.

Geografické struktury zvané "lunární moře" jsou zcela samostantou kapitolou. (Detailně se všemu tajemnému kolem Měsíce věnuji v audio přednáškách na téma "Temná tvář Měsíce".) V prostředí měsíčních moří totiž existují velké plochy roztavené horniny, které naznačují existenci masivních výlevů lávy v dávné minulosti. V současné době je více méně potvrzeno, že některé měsíční krátery jsou způsobeny nárazy meteorů. Nicméně doposud neexistuje žádný důkaz, že by byl Měsíc dostatečně "horký", tak aby mohly být realizovány klasické sopečné erupce s vývěrem lávy. Další zajímavou skutečností, o které málokdo ví, je, že téměř čtyři pětiny "Moří" se nachází na přivrácené straně Luny a jen velmi malé množství lze nalézt na odvrácené straně, která bývá často nazývána "temnou stranou Měsíce". Oproti tomu na odvrácené straně najdeme mnohem více kráterů a hor. Ve srovnání se zbytkem povrchu Měsíce existuje relativně málo kráterů v lokalitě "Moří", což naznačuje, že zdejší krátery byly zaplaveny lávou.

Další velmi zvláštní záhada je spojená s tzv. "hmotností koncentrací". V podstatě se jedná o přítomnost velkých kulatých masivů se zvýšenou hustotou. Tyto zvláštní útvary se nachází asi 30 až 65 kilometrů hluboko ve středních částech "měsíčních moří". Nachází se však jen a pouze právě zde. Byly objeveny díky tomu, že jejich gravitační pole ovlivňovalo trajektorie našich pozemských sond pokaždé, když přelétávaly nad inkriminovanou oblastí. Vědci se původně domnívali, že se v daném případě jedná o zbytky těžkých kovů z meteoritů, které narazily do Měsíce v dobách, kdy jeho povrch ještě nebyl zcela tuhý, tak jako je tomu v současné době.

Tato teorie však byla po sérií různých výpočtů a propočtů opuštěna, neboť se zjistilo, že by se při takovém nárazu musela hmota meteoritu zákonitě vypařit. Podle jiného oficiálního vysvětlení jsou tyto zvláštní podzemní útvary jeskynního charakteru a jsou vyplněné lávou. Jenomže na druhou stranu si autoři této hypotézy velmi dobře uvědomují, že k vyplnění všech těchto podzemních útvarů by prostě nebylo dostatečné množství lávového extraktu a sami na tento fakt upozornili. Spekuluje se také o tom, že tyto zvláštní podzemní útvary by vůbec nemusely být přírodního původu. K tak odvážnému tvrzení ovšem také chybí (alespoň prozatím) důkazy. Každopádně je velmi zvláštní, že tyto přísně kruhové podpovrchové objety se nachází pouze v přesných středech lokalit, které nazýváme "měsíční moře".

Seismografy z misí "Apollo" a dalších sond v letech 1969 - 1977 zaregistrovaly každým rokem na 3000 lunární zemětřesení. Velká většina otřesů byla poměrně slabého charakteru a byly způsobeny dopadem meteoritů. Nicméně poměrně velké množství otřesů mělo svůj původ hluboko uvnitř Měsíce. Vědci jsou přesvědčeni, že tento jev musí být nějakým způsobem vyvoláván gravitací naší planety, jelikož většina těchto zemětřesení se vyskytuje v době, kdy je Měsíc nejblíže naší planetě. Jenomže v roce 1958 došlo uvnitř kráteru "Alfonso" k události, která uvedla vědecký svět do zvláštní pohotovosti.

O tom, co se stalo, Vám však povím až v další části.