O ZÁKONECH HMOTY, ČERNÝCH DÍRÁCH A PRVNÍM AKTU ŽIVOTA

Černá díra, temná hmota, temná energie, bílý trpaslík, falešné vakuum, velký třesk, antihmota, superstruny, Schrödingerova kočka, kvantová pěna… Kdo by předpokládal, že se jedná o vyvolávací hesla pouťových kejklířů, byl by na omylu. Jsou to pojmy z moderní fyziky, údajně exaktní (přesné) vědy.  Co myslíte, opravdu lze za vědu považovat to, že se domněnky, nedokazatelná tvrzení i vyložené nesmysly, zabalují do bombastických názvů pro veřejnost, navíc při nulové zodpovědností všech, kteří je prezentují?  Abychom si rozuměli: ne že by se tím nedalo živit – ale proč tomu popguláši říkat věda?

Něco nového pro hejly

Začneme rozhovorem, jenž je fiktivní. Není tedy oficiálním přepisem telefonního odposlechu, ovšem vůbec bychom se nemuseli divit, kdyby byl…

- Čau Frankie, jak se vede?

- Čau Ritchie, nic moc. V CERNu loví temnou hmotu pořád bezvýsledně, jinde jsme se zmohli na pár prognóz o kvantových počítačích za dvacet let, ale aktuálně se blíží uzávěrka šesti grantů. Potřebovali bychom ty hejly nakrmit něčím novým. Nemáš nějaký tip?

- A víš, že bych asi měl? Černou vdovu…

- Zní to dobře. Co to je?

- No dejme tomu, že je to superčerná superveledíra, jejíž spodní část je tak těžká, že se vůbec nehýbe. Když všechny galaxie procházejí kolem ní, tak jejich menší černé, bílé i červí díry tu Černou vdovu aktivují a ona je přitahuje, vysává a vstřebává.

- Výborný nápad. A víš co, potom by mohla vyměšovat zárodky malých černých děr…

- Jasně, a na břiše je bílá, ale to si pro ty hejly necháme na další etapu. Teď to takhle pošli Alovi a Fredovi, ať kolem toho udělají humbuk a dají to jako nový objev do sdělováků.

- Počkej, já bych tam vrazil ještě pár odborných termínů, něco v tom smyslu, že sluneční soustavě nebezpečí od stacionární a masivní Černé vdovy – SAM BW 01 – zatím nehrozí, ale jisté signály už jsme získali ze souhvězdí Alfatrix ypsilon beer-sphera E a že jasněji kolem celé problematiky budeme mít, až ty signály důkladně prozkoumáme.

- Jo, to sedí. Uvidíš, jak se různí magoři budou předhánět v tom, co by Černá vdova udělala s naší malou Zemí. Zároveň to můžeš zamontovat do těch grantů – a na nějaký čas budeme mít zase vystaráno… Tak se měj, Frankie.

Nezávazná hříčka na počátku

Černé díry jsou jedním z řady velepodfuků, při kterých moderní fyzikové věší bulíky na nos veřejnosti. Původ mají v myšlenkové hříčce Johna Michella. Toho v roce 1873 napadlo, že kdyby existovala hvězda s takovou gravitací, že úniková rychlost z jejího povrchu by byla vyšší než rychlost světla, veškeré světlo by pohlcovala a nemohli bychom ji vidět. Téměř o sto let později dal John Wheeler těmto hypotetickým hvězdám název „černé díry“ – a jejich výzkum se mohl rozběhnout… (Je jen škoda, že se ho nedožil Jára Cimrman. Zviditelňování neviditelných objektů by pro něho bylo určitě velkou výzvou.)

Kouzlo černých děr

Postupem času se dokonce hypoteticky přišlo na to, že černé díry se vypařují tzv. hawkingovým zářením. A tím vlastně měla celá šaráda skončit, neboť ono záření má sice vlnovou délku jinou než „viditelné“ světlo, ovšem rychlost stejnou. Černoděrcům zkrátka vůbec nedošlo, že podstatou v této gravitační hříčce je úniková rychlost, nikoli vlnové délky záření, a že se tímto celý jejich úsměvný akademický blud ruší.

Pak je tady ještě další absurdita. Černé díry mají podle obecné teorie relativity vznikat tak, že hvězda, která vyčerpala své nukleární palivo, se pod vlivem vlastní gravitace zhroutí až do singularity. To doslova znamená: zhroucení do konce času, nekonečné hustoty hmoty a neplatnosti fyzikálních zákonů. Fantasmagorie je to sice náramná, ale v realitě se samozřejmě nic takového nemůže stát. Už třeba jen proto, že co nemá čas pro svou existenci, to neexistuje. Jde tedy mimoděk také o další důkaz toho, jak je teorie relativity pomatená.

Přesto všechno mají černé díry svoje osobité kouzlo. Spočívá v tom, že ať o nich kdokoli prohlásí cokoli, vždycky může někdo další do tohoto velepodfuku něco přidat – bez zodpovědnosti a také bez jakéhokoli důsledku. (Takže nejposlednější žížala má pro lidstvo větší přínos než vědci, kteří se věnují fantasmagorickému studiu černých děr.)

Začátek se záhadami bez konce

Jednoznačně největším bláznovstvím, navlečeným do hávu vědy, je ovšem Velký třesk.

Tato teorie v kostce říká: Víte, jak vznikl vesmír? Ze singularity. A jak vznikla šílenost zvaná singularita? To přece nikdo neví – ale budeme se tvářit, že nám to nevadí a od tzv. Planckova času (sekunda na mínus čtyřicátou čtvrtou) už můžeme rozvíjet báječné hypotézy.

Výhodou Velkého třesku je, že ho nelze dokázat nejen experimenty a příklady z praxe, ale ani fyzikálními zákony či logikou – proto jde o teorii, která se dá neustále čímkoli doplňovat a modifikovat. Nevýhodou sice je, že řešení jedné záhady tímto způsobem přináší záhady nové, ale to nijak moc nevadí, neboť při takovém košatění je aspoň pořád nad čím vědecky pracovat…

Nejzávažnější otázka Velkého třesku tedy zní: Kdy už konečně vědecký establishment pochopí, že je to zkrátka od základu špatně a žádné nástavby to nemohou spasit?

Potenciál nekonečna

Chceme-li logicky objasnit vznik hmoty ve vesmíru, bude vhodné nejdříve si zopakovat pár zásad z minulého materiálu o zákonech prostoru.

Připomeňme, že NIC nikdy nebylo (a je naprosto evidentní, že kdyby bylo, nikdy by z něho nemohlo něco vzniknout). Oproti tomu stojí fakt, že na počátku všeho byl nestvořený a nekonečný stav PRÁZDNO JE. Toto nestvořené nekonečno nemá ani jeden rozměr, nemá plynoucí čas a nemá konkrétní hmotu – zato ale obsahuje potenciál rozměrů, časů i hmot. Ovšem aby tyto rozměry (vlnové délky), časy (frekvence) a hmoty přestaly být „rozpuštěné“ v nekonečnu a začaly mít vlastní existenci, musely být vyňaty a vůči nekonečnu ohraničeny.

Podobenství přetrženého vlasu

Kdo nedokáže aspoň zčásti vysvobodit svoji představivost z pout trojrozměrné reality, jež nás obklopuje celý život, tomu uvedené informace zákonitě nic správného neřeknou. Ostatním nabízím následující příměr procesu, kterým v nekonečnu vznikl výše zmíněný potenciál rozměrů, časů a hmot (nejde ani tak o obraz, jako o princip):

Představme si napjatý vlas, jenž se v jednom místě přetrhne. Co se stalo? Ve stejný okamžik z jednoho objektu povstaly tři různé, naprosto rozdílné objekty. Za prvé zůstaly některé části napjatého vlasu nezměněné, za druhé vznikly v místě přetržení vlasu kudrlinky a za třetí se mezi nimi objevil volný rozměr…

Pro další postup však nyní, byť jen docela zlehka, načneme jiný soudek.

Božské intermezzo

Když nestvořené PRÁZDNO „leželo“ na nekonečném JE (uvádějí to i některé mytologie), šlo o dva různé objekty v jednom. Ovšem kde jsou dva, tam je vždy s nimi i třetí – VZTAH.

Mějme, prosím, v úctě, že zde mluvíme o nejvyšším duchovnu, o vývoji samotného Boha a tento vývoj se v dalších etapách promítal také do jeho tvorby. Takže si vezměme na pomoc Genesis. Ta popisuje, že zmíněné tři objekty se v přeneseném smyslu do tvorby otiskly takto:

Na počátku stvořil Bůh nebe (PRÁZDNO) a zemi (JE). Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží (VZTAH) vznášel se nad vodami.

Absolutně první akt života

Právě VZTAH, podněcovatel změny a můžeme bez obav říci i touha niterně poznat druhého, způsobil pranepatrné narušení naprosto klidného stavu PRÁZDNO JE. Tímto záchvěvem nastal absolutně první akt života. Nebylo ještě nic stvořeno, nebyla ani energie, také Bůh ještě nebyl vyspělý, ale byl už život, pohyb a neustálé změny v jeho nekonečné trojjedinosti.

Takže nikoli Velkým třeskem, nýbrž vánkem lehčím než je dech motýla, bylo způsobeno potrhání a rozvlnění celého nekonečna, asi jako když se prstem lehounce dotkneme blanky na naprosto klidné „nekonečné“ hladině. Vše, co při tom procesu zůstalo nezměněné, stalo se prazárodkem časů (frekvencí). Vše, co se zkroutilo do sebe, stalo se prazárodkem hmot. A vše, co se objevilo mezi nimi, stalo se prazárodkem rozměrů (vlnových délek). Vznikly tak tři naprosto rozdílné a svébytné objekty. Jakoby „geneticky“ je jim ovšem do vínku dán zákon, že ačkoli může existovat frekvence a hmota bez rozměru – což jsou částice, nikdy nemůže existovat hmota bez frekvence. Přitom prazárodky vlnových délek jsou zde ještě ke všemu jaksi „nad věcí“. Teprve tehdy, když jsou v hemživém chaosu částic nárazem a tlakem „zalisovány“ do frekvencí, teprve tehdy nastává ono: Budiž světlo – a vznikají síly, energie i (mnohem později a složitěji) atomy hmoty. Samozřejmě vydělené z nekonečna.

K obrazu našemu…

Pro zpestření a možná i lepší pochopení, si můžeme uvést příklad páření ploštěnců – těch, co žijí v moři a jsou hermafroditi. Rozmnožují se tak, že při kontaktu vysunou své penisy a ve vzájemném zmítání ten obratnější oplodní druhého. Sám je pak po splnění mužského principu „nad věcí“ a odplouvá, zatímco jeho „žena“ je obtěžkána (jako frekvence hmotou) a bude rodit.

Rovněž PRÁZDNO lze v nekonečnu považovat za to, čemu říkáme princip mužský, stav JE se dá považovat za princip ženský a prazárodky hmoty za princip dětský. Přitom ale do doby, než jeden pronikl druhým, nebylo poznat, kdo je kdo.

Mluvíme samozřejmě v obrovských podobenstvích, jenže nebýt těchto principů na počátku, a nebýt tří rozdílných objektů (v jednotě nekonečna), nikdy by na konci Boží tvorby nevnikl muž, žena a dítě.  Právě stav, kterým trojjediný Bůh při vlastním vývoji prošel, se odráží i v jeho tvorbě (viz citát z Genesis: Učiňme člověka k obrazu našemu, podle podobenství našeho…)

Jak vznikla inteligence?

Po celý život jsme obklopeni hmotou z atomů. Dokonce i naše vlastní těla, přestože se každým okamžikem mění, nás jakoby utvrzují v tom, že hmota je to primární, oč tady běží. Jenže to je kardinální omyl. Přísně vzato, hmota sama o sobě nemá jinou vlastnost, než tíhu. Všechny ostatní kvality, jako je třpyt, tvrdost, barva, plasticita a další, to vše dodávají hmotě vlnové délky a frekvence uvnitř atomů.

A jestliže inteligence je definována jako schopnost přizpůsobit se změnám, pak všechny tyto (proměnlivé) kvality značí inteligenci hmoty. S tím, že princip inteligence byl zrozen už při absolutně prvním aktu života v nekonečnu, kdy hemživé částice vytvářely neustálé změny. Šlo samozřejmě o inteligenci Boha, kterou my, vyňatí z nekonečna, nikdy nedostihneme.

Komu se to zdá být překvapivé, měl by si uvědomit, že po fyzikální stránce nejsou naše inteligence, emoce a pudy ničím jiným, než výhradně frekvencemi a vlnovými délkami.

Hmota je ovládána frekvencemi

Teorie vědců o samoorganizaci hmoty a následně samovolném vzniku života jsou ve své podstatě hrozně pavědecké, a oč méně jsou pravdivé, o to více domýšlivé.

Docela jednoduchým důkazem, že samotná hmota nic nevytváří, a když se organizuje, tak určitě ne sama od sebe, jsou mimo jiné tzv. Chladniho obrazce, známé už od osmnáctého století. Vytvářejí se tak, že na tenkou desku nasypeme jemný písek a začneme na ni působit (neviditelnou) frekvencí. Písek se přitom přeskupuje. Vznikají tak různé obrazce, které pochopitelně nejsou obsaženy v hmotě písku, nýbrž v dodaných frekvencích. Ruku v ruce s tím jde fakt, že čím propracovanější jsou frekvence (což ve skutečnosti znamená: čím inteligentnější jsou frekvence), tím dokonalejší jsou obrazce. Navíc jich lze takto stvořit libovolné množství.

Přitom frekvencí, které nejen nevidíme, ale neumíme ani měřit, je kolem nás i v nás moře. Právě ty nutí hmotu k pohybu a vtiskují do ní své obrazy – a ne bláhová samoorganizace.

Knedlíčky nejsou lívanečky

Vznik trojrozměrných atomů byl dost složitým procesem a na jeho pochopení je zapotřebí znát řadu jiných faktů z duchovna. Povězme si tedy o atomech nyní aspoň to, že jejich model, který vědci a učitelé prezentují ve školách, je rovněž bludný. Elektrony prý létají kolem jádra, tvořeného protony a neutrony… Žádný z vědců však nedokáže vysvětlit, odkud berou elektrony věčnou energii a letový řád, aby se nesrazily, nebo nezhroutily do jader. A jestliže se kladně nabité protony navzájem odpuzují, odkud berou sílu k tomu, aby se jádra neroztrhala?

Pravda je jednodušší: atomy si můžeme představit jako různě tvarované knedlíčky, které jsou místo marmelády vyplněné napětím. Proto každý atom kmitá, a když je všude kolem nich éter (přestože jde v moderní fyzice o zakázané slovo), dochází k podobnému efektu, jaký vytváří voda v mixéru. Místy je šlehaná voda řidší a jinde zase hustější, ovšem v beztvarých „chuchvalcích“. To jsou v éteru elektrony – částečky hmoty s frekvencí, postrádající rozměr.

Pro doplnění si ještě řekněme, že antický Démokritos z Abdér měl pravdu, když tvrdil, že atomy jsou nedělitelné. Pokud totiž vědci rozbijí atom, on se změní na dvojrozměrnou energii a obrazně řečeno, z knedlíčku se stanou lívanečky s marmeládou. Ovšem z energie žádný člověk nedá zpátky dohromady trojrozměrný atom, takže atomy jsou skutečně nedělitelné.

Poznámka pro badatele

Abychom si správně rozuměli, absolvovali jsme návštěvu kuchyně u samotného Boha – především ve vztahu k fyzikálním zákonům. A jestliže po ovoci poznáme strom, pak podle zákonů lze poznat jejich tvůrce. Musíme však mít na paměti, že ačkoli se jídla podle receptů vaří, obrazy, chutě i emoce z nich jsou mnohonásobně vyšší a cennější, než samotné recepty.

Nebo jinak: vlnění přijímané anténou je sice nutné pro „rozbalení“ filmu v televizi, ovšem samotný film je podstatně významnější a barvitější.

Logikou se ale dá vysvětlit vše a lidem byla dána proto, že slepou víru Bůh po nikom nechce. Vždyť ta je možná ještě škodlivější, než světonázor vědců – neznabohů.

Zároveň platí, že jakýkoli děj, kdekoli a kdykoli, má tři úrovně: duchovní, duševní a hmotnou. Právě logika, stejně jako pravda, však proniká všemi třemi úrovněmi a je poznatelná.

V nejnižších lidských pudech má samozřejmě každý člověk svou logiku a svou pravdu. Čím více se však člověk blíží k poznání Boha, tím vyšší logikou a pravdou disponuje, neboť obojí pochází jedině z Boha – přestože si leckteré mozky (plné pýchy a obdivu k sobě samým) rády myslí něco jiného…

Více si na toto téma zkusíme povědět jindy a nyní mi už zbývá jen poděkovat všem za pozornost.