FRAŠKA JMÉNEM FYZIKA (1)

Průzkumem veřejného mínění v roce 1986 bylo zjištěno, že asi 70 procent dotázaných dospělých Američanů se považuje za lidi se zájmem o vědu a terminologie a míní, že jejich chápání těchto subjektů je velmi dobré nebo postačující. Slovo vědec (scienist) vstoupilo do anglického jazyka v roce 1840, a pár jedinců si začalo vydělávat na živobytí výzkumem. Většinu výzkumu ale prováděli bohatí džentlmeni ve svém volném čase. Hrstka amerických vědců tehdy podnikla kroky ke změně svého statutu a obrazu na veřejnosti a coby profesionálové se oddělili od ostatních, které považovali za amatéry. [154] Hlavní taktikou použitou k vytvoření tohoto umělého odstupu bylo zavedení komplikované odborné hantýrky a spletité matematiky. Stále vyšší a větší budované zátarasy znemožňující pochopení vědeckých záležitostí se nakonec stalo hrozbou základní vlastnosti vědy, totiž její otevřenosti vůči vnějšímu přezkoušení a hodnocení. [155]

To je důvod, proč je moderní teoretická fyzika jen o málo víc než komplikovaná fraška. Pokusím se zde prozkoumat a doložit toto tvrzení. Tato kniha je pro každého, kdo se o tento předmět zajímá. Abych dosáhl nejširší možné publikum, pokusil jsem se omezit odbornou hantýrku a matematiku na minimum. Jestliže přesto objevíte těžko srozumitelné části, můžete je vynechat a třeba se k nim vrátit později, kdybyste se přece jen rozhodli prozkoumat je podrobněji. Měli byste si přitom uvědomit, že, jak říkají ostatní fyzici, této látce generelně porozumí méně než 10% z asi 90% profesionálních fyziků. [156] V uplynulých 50 letech financovala většinu vědeckého bádání federální vláda a procentuální přírůstek vědců s titulem Ph.D. pracujících v USA daleko předstihl adekvátní procento růstu populace. Prezident Eisenhower svého času moudře mínil, že vědeckému bádání a objevům je sice třeba prokazovat náležitý respekt, ale přitom musíme věnovat pozornost tomu, aby se veřejné zájmy nakonec nestaly zajatcem vědecko-technologické elity. [150]

Tato kniha vede mou kariérou fyzika a obsahuje zajímavé detaily o mnoha událostech, argumenty i svědectví o tom, s čím jsem se na této cestě setkal. Tuším, že čtenář brzy odhalí, že skutečnost může být ještě podivnější než románová smyšlenka. Termín fyzika byl odvozen z řeckého slova „physis“, pro přírodu, a kořeny fyziky je třeba hledat v prvním období řecké filozofie v šestém století př.n.l., kdy věda, filozofie a náboženství ještě tvořily celek. Cílem fyzika je objevit základní povahu všech věcí, a to je i základní myšlenkou všech přírodních věd. Otcem moderní fyziky a astronomie byl Galileo Galilei, otevřený, energický, občas netaktní člověk, který vychutnával diskuse. Udělal si mnoho mocných nepřátel a nakonec byl souzen Inkvizicí a usvědčen z kacířství. Za jeho časů bylo kacířstvím tvrdit, že jsou zde jasné důkazy o tom, že Země obíhá kolem Slunce, zatím co za našich časů je kacířstvím tvrdit, že existují důkazy o tom, že rychlost světla v prostoru není „konstantní pro všechny pozorovatele, bez ohledu na to jak rychle se pohybují“, jak předpovídá posvátná Speciální teorie relativity profesora Alberta Einsteina z roku 1905. Příčiny kacířství se mění, ale jak brzy zjistíte při čtení této knihy, lidská povaha zůstává stejná!

Kapitola I. - Posvátná věda

Název této knihy inspirovala kniha „The Tao of Physics“, kterou napsal teoretický fyzik Dr. Fritjof Capra. Capra v jejím úvodu napsal: Účelem této knihy je prozkoumat vztahy mezi koncepcemi moderní fyziky a výchozími idejemi filozofické a náboženské tradice Dálného východu. Uvidíme, že dva základy fyziky dvacátého století, kvantová teorie a teorie relativity, nás častokrát nutí vidět svět obdobně, jak ho vidí hinduismus, buddhismus či taoismus, Fraška jménem fyzika a proč tato podobnost ještě zesílí, když pohlédneme na poslední pokusy o spojení obou těchto teorií za účelem popsat jevy v submikroskopickém světě: tedy vlastnosti a interakce vnitroatomárních částic, z nichž pozůstává veškerá hmota. Na tomto místě shody mezi moderní fyzikou a orientálním mysticismem bijí do očí nejvíce a často narazíme na prohlášení, kdy je téměř nemožné posoudit zda je vyslovil fyzik nebo orientální mystik. [1 p.4]

To předkládá zajímavou otázku: Jaký vlastně je rozdíl mezi moderní fyzikou a východním mysticizmem? Fascinující úvahy ve věci vzniku kreativní vědy, které přímo souvisely s touto otázkou, se objevily v dopisní sekci žurnálu Physics Today. Tento časopis je bezplatně zasílán všem členům American Physical Society, která je největším světovým sdružením fyziků s členy po celém světě. Dopisní sekce je oblíbeným a pravděpodobně nejdůležitějším komunikačním spojovacím článkem mezi světovými fyziky. Následující citace je z dopisu prof. Harry W. Ellise, profesora fyziky na Eckerd College: Naproti tomu vědec (či kdokoli jiný), který pustí z mysli náboženství, protože představa všemohoucího Boha je logicky nekonzistentní, se dopouští intelektuálního pokrytectví. Myslí si snad, že věda je zbavená neslučitelností? Asi si není vědom existence Russellova paradoxu nebo Goedelova teorému. Ve skutečnosti, s výjimkou očividných rozdílů v metodologii, mají věda a teologie hodně společného. Obě provádějí pokusy o modelování reality, spočívající na neprokazatelných článcích víry.

Jestliže základním předpokladem v nitru náboženství je existence dobrotivé nejvyšší bytosti, spočívají určité vědecké praktiky na neprokazatelné hypotéze předpokládající, že vesmír je racionální a jeho chování není lidskému chápání cizí. Pomocí vědy konstruujeme vysoce použitelné modely, které nám dovolují chápat vesmír ve smyslu předpovědí jeho chování. Nedopouštějme se základního gnozeologického omylu záměny modelu s realitou. Vědci, stejně jako náboženští vůdci, by nepochybně měli být dostatečně vyspělí aby si uvědomili, že realita, jakkoliv definitivní může být, není přímo dostupná smrtelníkům. [2] Dr. Rodney B. Hall z University of Iowa napsal: Víra nebo její nedostatek možná prostě je věcí indoktrinace. Buď jste byli naočkováni duchovními nebo profesory, anebo obojím. [3] Dr. John C. Bortz z University of Rochester uvádí: Víra není platná rozpoznávací procedura. Když je přijímána jako taková, zvrhne se proces logické argumentace ve spor mezi podivíny a každá představa, bez ohledu na to, jak je nesmyslná nebo špatná, může být úspěšně obhajována tvrzením, že ti, kteří ji obhajují „jaksi cítí“, že mají pravdu. V takovémto filozofickém prostředí nejsou myšlenky akceptovány podle toho, jak jsou logické, ale spíš na základě toho, jaký „pocit“ mají jejich obhájci. Přijímání názorů na tomto základě bohužel byl a zůstává ve světě převládající gnozeologický trend. [4]

Dr. Anthony L. Peratt z Los Alamos prohlásil: Je téměř zábavné sledovat, jak zastánci kosmologie Velkého třesku, kteří byli sami obviněni z podpory náboženské nesnášenlivosti vůči všem, kteří pokládali otázku, zda základy hypotézy Velkého třesku mají vědecké opostatnění, teď dostávají dávky vlastní medicíny od stoupenců biblického kreacionismu. [5] Dr. Carl A. Zapffe prezentoval svůj názor takto: Za obviňování z puritánského postoje, který vůči sobě zaujaly obě strany, věda dnes zasluhuje každou ránu, kterou od takzvaných kreacionistů dostane. [6] Nadřízený orgán American Physical Society v této věci vydal následující oficiální prohlášení: Rada American Physical Society oponuje návrhům požadujícím v odborných předmětech ve třídách veřejných škol „stejný čas“ k výuce biblického příběhu o stvoření, jako pro výuku vědecké evoluční teorie. Otázky pokládané v důsledku takových návrhů, ačkoli se zaměřují převážně na evoluci, mají závažné následky pro celé spektrum vědeckého bádání včetně geologie, fyziky a astronomie. Na rozdíl od „kreacionizmu“ vedlo systematické používání vědeckých principů k vykreslení nynějšího obrazu života, naší planety a vesmíru, který, ačkoli neúplný, je nepřetržitě ověřován a zdokonalován prostřednictvím pozorování a analýz.

Tato schopnost vytvářet kritické experimenty, jejichž výsledky si mohou vyžádat odmítnutí teorie, je základem vědecké metody. Jelikož se naše společenství musí neustále bránit zjednodušeným nebo dogmatickým popisům vědy ve vzdělávacím procesu, musíme se stavět na odpor pokusům o zásahy do vyučování správně vyvinutých vědeckých principů zaváděním nových směrnic pro školní vyučování či přípravu přírodovědeckých učebnic. Proto důrazně nesouhlasíme s jakýmkoliv požadavkem ohledně paralelního vedení vědeckých a nevědeckých diskusí během vyučování přírodních věd. Vědecké bádání a náboženská víra jsou dva odlišné elementy lidské zkušenosti. Pokusy o jejich prezentaci ve stejném kontextu mohou vést jen k neporozumění oběma. [7] Očekávám, že každý průměrný vědec bude souhlasit s následujícím argumentem Dr. Michaela A. Seedse: … Pavěda je něco, co předstírá být vědou ale neřídí se pravidly chování společného všem vědám. Takové subjekty jsou tedy falešnými vědami. Opravdová věda je metoda sloužící k studiu přírody. Je to soubor pravidel bránících tomu, aby vědci klamali sami sebe i ostatní. Hypotézy musí být přístupné testování a musí být tváří v tvář protidůkazům revidovány. Všechny důkazy musí být zvažovány a musí být zkoumány všechny alternativní hypotézy. Pravidla spolehlivé vědy nejsou nčím víc, než pravidly správného úsudku, to znamená pravidly intelektuální poctivosti.
[8 p.A5]

To vynáší na světlo další zajímavou otázku. Daří se vědcům skutečně praktikovat to, co káží? Zřetelné důkazy ukazují, že průměrný vědec má sklon pravidel správné vědy neužít. A zdá se, že protestantští ministranti mají více intelektuální počestnosti než vědci s Ph.D. K doložení této skutečnosti budu citovat z článku „Badatelé se zdráhají ověřovat teorie“ Dr. Davida Dicksona: Navzdory důrazu kladenému filozofy vědy na závažnost „zpochybnitelnosti“, představa, že jedním z hlavních zájmů vědců by měly být pokusy o nalezení důkazů, které spíš experimentálně vyvrátí než podpoří specifické hypotézy, zpráva z výroční schůze AAAS konstatuje, že vědečtí pracovníci jsou v praxi neochotní vystavit podobným prověrkám své hýčkané teorie. V článku o sebeklamu ve vědě popsal Michael J. Mahoney z University of California výsledky pokusu, při němž skupina 30 vědců s Ph.D. dostala 10 minut k nalezení pravidla použitého při konstrukci sekvence tří čísel 2,4,6, pak pomocí vyvoření nové sekvence vyšetřit, zda se řídí stejným pravidlem, a když se budou cítit dostatečně jisti oznámit (či „zveřejnit“), jak k tomuto pravidlu dospěli.

Výsledky získané akademiky byly porovnány s výsledky kontrolní skupiny, sestávající z 15 protestantských ministrantů. Analýza ukázala, že ministranti prováděli dva až třikrát více pokusů, co se týče každé navržené hypotézy, byli sice více než třikrát pomalejší se „zveřejňováním“ svých prvních hypotéz, ale zato o polovinu méně ochotní vracet se k hypotézám, které již jednou vyvrátili, než vědci. [9] Zajímavý článek napsali Dr. T. Theocharis a Dr. M. Psimopoulos z Oddělení fyziky na Imperial College of Science and Technology v Londýně pod titulkem „Where science has gone wrong“ (Kde se věda mýlila), v němž zkoumají výroky předních vědců a filozofů o povaze moderní vědy. [10] Následuje několik citací z toho článku: 17. a 22. února 1986 televize BBC ve vysoce sledované sérii Horizon, odvysílala film nazvaný „Věda … fikce?“, a ve vydání z 20. února 1986 publikoval The Listener článek s titulem „Falešná představa o vědecké objektivitě“. Jak vyplývá už z titulů, obojí útočilo proti tvrzením o nestrannosti a pravdivosti vědy… To je dost špatná situace. Ale je to dokonce ještě horší: ukazuje se, že mnozí jednotliví vědci a filozofové uhýbají otázkám a přitom perverzně odmítají pravdivá tvrzení a důkazy, které podporují protinázory. Například, většina ze účastníků pořadu „Věda … Fikce?“ byli univerzitní vědci…

Popper si rovněž myslí, že pozorování jsou zatížená teoriemi. Vyjádřil to takto: „Dojmy, data a položky pozorování neodpovídající teoriím se prostě neobjevují…“ [11] Ale jestliže jsou pozorování zatížená přesvědčením, znamená to, že taková pozorování jsou prostě dohady, a jak může nějaký dohad vyvrátit (natož ověřit) jinou teorii?…[12] Zpět do ohrady: jestliže měřítkem nejsou ověřitelnost a zpochybnitelnost, co pak dělá tvrzení vědeckým? V Lakatosových spisech je těžké postřehnout odpověď na tuto otázku. Avšak pokud vůbec je postřehnutelná, pak zjevně odporuje mottu Royal Society: „Nejsem vázán přísahou ani žádnými základními diktáty.“ [13] Zato odpověď Thomase Kuhna je jasná [14]: Tvrzení je vědecké tehdy, jestliže je posvěceno vědeckým establishmentem. (Příklad: jestliže vědecký establishment rozhodne že „víly existují“, pak to samozřejmě bude vědecké.) Podle Kuhna není věda soustavné kumulativní získávání znalostí, jak bylo prezentováno ve staromódních učebnicích. Je to spíše nekonečná posloupnost dlouhých poklidných period, násilně přerušovaných krátkými intelektuálními revolucemi. Za poklidných období, jimž Kuhn říká „obyčejná věda“, jsou vědci vedeni souborem teorií, standardů a metod, což Kuhn souhrnně označil jako „paradigma“. (Jiní tomu říkají „světonázor“.) Za revoluce je staré paradigma násilně svrženo a nahrazeno novým…

Kuhnův názor, že tvrzení je vědecké pokud ho posvětí vědecký establishment, dává vzejít problematické otázce: Co přesně dělá nějaký establishment „vědeckým“? Tento specifický gordický uzel rozťal Paul Feyerabend: „Vědecké je libovolné tvrzení.“ Je zde jediný princip, obhajitelný za všech okolnosti a na všech stupních lidského vývoje. Je to princip: „Všechno jde.“ [15] Časopis Science uveřejnil roku 1979 čtyřstránkovou pochvalnou charakteristiku [16] zpodobňující nejhoršího současného nepřítele vědy, Feyerabenda, jako Salvadora Dali akademické filozofie. V článku jsou citována Feyerabendova konstatování, že „pojem normální věda je pohádka“, a že „stejnou příležitost by měla dostat i široká škála konkurenčních poznání, jako například astrologie, akupunktura a magie“. Zvláštní je, že vynechal náboženství. Shodně s Feyerabendem (a filmem „Science … Fiction?“), jsou náboženství a všechno ostatní stejně správné cesty vedoucí k poznání. Feyerabend ve skutečnosti v jednom případě přisoudil vědě stejnou hodnotu jako „náboženství, prostituci a tak dále“. [15]

Výše citovaný profesor Thomas S. Kuhn byl mužem, který o vědě napsal kontroverzní knihu. V rozhovoru mezi Kuhnem a Johnem Horganem, na stránce 40 květnového vydání prestižního US žurnálu Scientific American z roku 1991, nalezneme následující: … Kniha „The Structure of Scientific Revolutions“ (Struktura vědeckých revolucí) je obvykle považována za nejvýznamnější vůbec kdy napsané pojednání o tom, jak věda postupuje (nebo nepostupuje). Od jejího vydání v roce 1962 se prodalo téměř milión výtisků v 16 jazycích, a stále ještě je základní lekturou při vyučování historie a filozofie vědy. Je to pozoruhodná kniha, protože potírá módní termín „paradigma“. Rovněž podnítila nyní již všední názor, že ve vědě hrají velkou roli osobnosti a politika. Ale asi nejhlubší leč méně nápadný úsudek v této knize říká: vědci nikdy nemohou plně pochopit „reálný svět“ a v rozhodující míře ani jeden druhého… Kuhn, který popírá pohled na vědu jako na nepřetržitý proces výstavby, trvá na tom, že revoluce je destruktivní, ale i tvořivá událost. Navrhovatel nového paradigmatu vystoupí na ramena obrů … aby je pak odtud mlátil po hlavě. Nezřídka je mladý nebo nový na svém poli, to znamená, ne úplně proočkovaný cizími názory…