DOBA, KDY MĚSÍCE NEBYLO, A JINÉ PREHISTORICKÉ OTAZNÍKY (1)

Velmi často se stává, že jisté objektivně zjištěné informace týkající se lidské historie a prehistorie mohou mít hodně, ale skutečně hodně daleko k soudobým vědeckým paradigmatům. S těmito veskrze unikátními informacemi jsou pak spojeny hypotézy, které pochopitelně v zrcadle vědecké ortodoxie mohou znít více méně bláznivě nebo přinejmenším nevědecky. Ale je tomu skutečně tak? V tomto materiálu bych chtěl čtenáře mého magazínu seznámit s jistou velmi zajímavou hypotézou, která je však stále pro většinu současného vědeckého světa jen stěží přijatelná. Tato hypotéza se mi jeví natolik zajímavá, že jsem se několik týdnů poměrně intenzivně zabýval jejím studiem.

V podstatě jde o to, že některé starověké mýty a kroniky disponují informacemi o tom, že kdysi dávno byla doba, kdy Měsíc na obloze prostě neexistoval. Touto problematikou se například velmi intenzivně zabýval v 5. stol. př.n.l. řecký filozof a astronom Anaxagoras z Klazomen. Tento člověk byl z nějakého vážného důvodu přesvědčen o tom, že Měsíc se v blízkosti naší planety objevil až později.

Ve 3. stol. př.n.l. byla jeho tvrzení podporována jiným řeckým filozofem a básníkem, hlavním dozorcem "Alexandrijské Knihovny" (Bibliotheca Alexandrina) - Apoloniem Rhodoským. V jedné ze svých esejí, která se jmeuje "Argonautika", cituje dalšího filozofa - Aristotela, který se zmiňuje o starověkých obyvatelích Arkádie (oblast Peloponésu), kteří jedli žaludy, a to prý bylo v době, kdy na obloze ještě žádný Měsíc neexistoval.

Spisovatel a historik Plútarchos, který žil na přelomu 1. a 2. stol. př.n.l. hovoří o jednom z arkadických vládců, který se jmenoval Proselenos, za jehož období se prý poprvé objevil Měsíc (Luna, Selena) na obloze. Někteří moderní vědci nového paradigmatu se nevyhýbají možnosti jakéhosi "bezměsíčného" období v historii lidstva a jejich výklady k tomuto tématu jsou ošetřeny různým vysvětlením. Podle jedné takové verze byl Měsíc původně jednou z bývalých planet naší Sluneční soustavy, ale později v důsledku katastrofy, která se uvnitř našeho solárního systému odehrála, se toto těleso vychýlilo ze své oběžné dráhy, aby později bylo gravitačními silami přitaženo naší planetou.

Na severu Bolívie v andské oblasti zvané Altiplano obklopené zasněženými vrcholy Kordiller, v blízkosti horského jezera Titicaca se nachází ruiny starověkého města Tiwanaco. Leží v nadmořské výšce téměř 4000 metrů, kde je již vegetace velmi vzácná a terén vůbec není vhodný k lidskému osídlení. Nabízí se pochopitelně otázka, proč se toto město nacházelo v tok obrovské nadmořské výšce a kdo ho postavil? Takové a další otázky si pochopitelně pro sebe kladli první Evropané, kteří se do těchto míst dostali. (Jedna z posledních velmi zajímavých teorií dr. Allana a dr. Delaire, která je podložena i faktickými indiciemi, hovoří o tom, že Tiwanaco bylo přístavní město a nacházelo při pobřeží Tichého oceánu. Ovšem v důsledku velkého kataklysma před 12 000 lety bylo během intenzivních geo-seismických procesů a vrásnění během několika týdnů vyzvednuto do současné nadmořské výšky. Během tohoto procesu bylo celé město až na několik dodnes dochovaných ruin zničeno.)

Indiáni žijící v této oblasti se v době invaze španělských inkvizitorů domnívali, že tak velké město nemohli postavit obyčejní lidé. Byli přesvědčeni o tom, že za jeho výstavbou stojí prastará a vyhynulá rasa obrů. Evropané, kteří zbytky tohoto starověkého města zkoumali, pochopitelně takovým tvrzením nevěřili, ale postupně došli k názoru, že Tiwanaco musí mít skutečně velmi starý původ. Například bolivijský učenec Arthur Poznanski, který polovinu svého života věnoval studiu tohoto pravěkého sídliště, argumentoval, že město muselo být založeno již někdy před 17.000 roky. Archeolog dr. H.S. Belamy byl ještě mnohem odvážnější, když tvrdil, že Tiwanaco je staré 250 000 let. Je pochopitelné, že se mnozí jeho kolegové tomuto tvrzení okamžitě vysmáli.

Jak již bylo zmíněno, Tiwanaco leží kousek nad jezerem Titicaca v údolí obklopeném horami. Dr. Allan zjistil, že úbočí těchto hor obsahují stopy dřívějšího pobřeží jezera. Pakliže vědci vytvořili přímku mezi bývalými opačnými břehy jezera, zjistili, že starověká úroveň tohoto jezera se nacházela více šikmo oproti současnému stavu. V našem případě tato odchylka na vzdálenost 620 kilometrů činí více jak 300 metrů. Pokud tato data budeme aplikovat do prostředí "isohypses" čili "geodetického horizontu" zemského povrchu v oblasti Jižní Ameriky, zjistíme, že oblast v okolí Tiwanaca byla původně ostrovem v oceánu, jehož výše dosahovala úrovně jezera Titicaca. Navíc, jak je všeobecně známo, voda v jezeře je slaná.

Z uvedených zjištění vyplývá, že Tiahuanaco bylo přístavní město a bylo postaveno na pláži. Navíc přímo ve městě, kde byla provedena řada vykopávek, se neustále nachází fosílie schránek mořských živočichů. Ovšem vyvrásnění And a snížení vod světových oceánů vztahují ortodoxní geologové do terciárního období (před 60 - 70 miliony lety). Jenomže samozřejmě podle soudobých vědeckých konceptů se v této době druhohor na Zemi žádná vyspělá civilizace nenacházela. To říkají vědci, ale jsem přesvědčen o tom, že máme k dispozici dostatek důkazů, abychom s tímto závěrem mohli úspěšně polemizovat.

A navíc, jak jsem již zmínil, své si přisazují ve své objevné publikaci "Cataclysm" dr. Allan a dr. Delaire, kteří jsou přesvědčeni o tom, že celá geologie i archeologie je postavena na zcela špatné dataci (ve shodě s informacemi, které podává výzkumník "Daniel", viz. seriál "Geochronologie"). Tito vědci jsou přesvědčeni o tom, že k vyvrásnění prakticky všech největších pohoří na světě došlo před pouhými 12 000 lety. Takže ono je v podstatě jedno, kterou z alternativních teorií vezmeme, ale jasně z toho vyplývá, že příznačně k pravdě budou mít blíž zřejmě všechny teorie, jen ne ta oficiálně přijímaná současným vědeckým establishmentem.

Na počátku třicátých let dvacátého století nalezli profesor geologie dr. Wilbur Burrou se svým kolegou dr. Williamem Finnelem asi 20 kilometrů jihovýchodně od města Beria, stát Kentucky, USA zkamenělé lidské stopy (nebo alespoň lidským stopám podobné) v pískovcových vrstvách z období karbonu. Stopy byly zhruba 60 centimetrů dlouhé a 23 centimetrů široké. Stopy obsahovaly i zřetelně tisknuté prsty, jako kdyby někdo šel bosý po mokrém písku. Stopy zatuhly a vlivem geologického času zkameněly. Fascinující je ovšem stáří stop, které odpovídá 250 milionům roků.

V roce 1988 zveřejnil tehdejší sovětský časopis "Вокруг света" zprávu o tom, že v "Kuragatánské rezervaci", která se nachází v oblasti Turkmenistánu, bylo nalezeno velké množství otisků bosých nohou připomínajících stopy člověka nebo nějakého jiného humanoidního stvoření. Stopy dosahovaly délky 26 centimetrů a jejich stáří bylo určeno na 150 milionů let. Několik podobných nálezů, pokud vím, bylo učiněno i na Slovensku, s některými indiciemi tohoto rázu jsem se u našich sousedů obeznámil i osobně a musím potvrdit, že jde skutečně o unikátní záležitost.

Ale existují nálezy ještě záhadnějšího charakteru. V roce 1976 byla v Londýně vydána kniha od Thomase Andrewse, která se jmenovala "My - nejsme první". Na jednom místě autor uvádí, že v roce 1968 jakýsi William Meister nalezl v Utahu, USA zkamenělé otisky podrážky boty. Přitom vzorky podrážky byly jasně zřetelné. Geologové, kteří nevěřícně zkoumali místo objevu, potvrdili, že nejdříve byl uskutečněn otisk podrážek a teprve následně došlo k pohřbení těchto stop pod vrstvami jiných hornin. Geologická vrstva, kde byly nalezeny otisky podrážky bot, přitom odpovídá období kambria, které začalo před 570 miliony lety a skončilo před 80 miliony lety. Oficiální věda se k tomuto zadokumentovanému nálezu doposud odmítá vyjádřit.

-pokračování-
Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.

Další díly