ROZUZLENÍ PŘICHÁZÍ Z GALAXIE ANDROMEDY (1)

Úvod

Nemám rád úvody a úvodníky. Pokud čtu či přímo studuji nějakou publikaci, úvody zcela notorickým způsobem s úspěchem přeskakuji. Nevím, zda je to špatně, či dobře, ale prostě mne je nebaví číst. Úvody a předmluvy se staly jakousi již zažitou součástí každé slušné a správně nastavené publikace. Sice jsou po obsahové stránce někdy notně "faux paux", ale jak se říká, úvod je prostě úvod. Dobrá tedy, takže se přizpůsobím jakési nutné konvenci a i když nijak nadšen, pár slov úvodem k této sérii, řekl bych velmi zajímavých materiálů, bych měl přece jen napsat.

Dobře, tak tedy úvod, ale jen na pár řádků.

Zcela jistě jste v posledních letech a měsících častokrát slyšeli, že žijeme ve výjimečné době, že se nacházíme ve velmi vzácném období planetárních a civilizačních změn. V kontextu této otázky jsem se sám sebe začal ptát, čím je tedy tato doba tak výjimečná. Díval jsem se kolem sebe a snažil se získat nějaký záchytný bod, o který bych mohl opřít takové tvrzení. Po určité době jsem zjistil, že lidé před dvaceti, třiceti, padesáti, ale i sto lety byli svým způsobem přesvědčeni, že je to právě jejich doba, která je tak výjimečná.

S ohledem na toto zjištění bychom mohli říci: "Aha, takže nic. Ono se vlastně vůbec nic neděje. Prostě člověk každé té své generace má tendenci si myslet, že je to právě ta jeho doba, která oplývá zářnou výjimečností." Takže bychom mohli s jistou dávkou zklamání skončit u toho, že výjimečnost té či oné doby - jejího ducha není nic jiného než iluze. Jde o subjektivní rámec vnímání, asi tak jako když si každý normální rodič myslí, že právě to jeho dítě na rozdíl od těch ostatních je výjimečné.

Ale já se vnitřně (a doufám, že se mnou budete souhlasit) s takovým pohledem nemohu smířit. Naopak jsem přesvědčen o tom, že každé dítě je výjimečné, stejně tak jako je výjimečný každý člověk zcela přirozeně sám o sobě. A když už jsme u toho, pak i každá doba a údobí je výjimečná. Zcela rozhodně ano, stejně tak jako každá minuta našeho života je výjimečná. Jen je zapotřebí nebát se a hledat ony střípky jedinečného, vzácného a originálního, které tu či onu dobu dělají tak výjimečnou.

V duchu tohoto zjištění jsem se před léty rozhodl, že se vydám hledat jiskřivé fragmenty výjimečnosti této doby, ve které se naše generace rozhodla z jistého zvláštního důvodu žít své životy. Zpočátku jsem si myslel, že takové hledání bude velmi svízelné a vyčerpávající. Nyní mohu konstatovat, že tomu tak není. V podstatě je zapotřebí mít aktivní tři faktory své vlastní svébytné existence. A jejich názvy. Jsou prosté a jednoduché:

• Být,

• Žít,

• Snít.

A to je všechno? Ano.. Vlastně po pravdě řečeno, je to teprve začátek. Ovšem to jsem zjistil po určité době. Přišel jsem také na to, že "Být" znamená naučit se aktivně komunikovat s přítomným stavem Existence. Že "Žít" znamená nevnímat život jako "šichtu", ale jako prostor a příležitost pro Porozumění - Poznání - Objevování. Že "Snít" znamená "Dovolit si Žádat" a naučit se "Přijímat" a rozhodnout se "Jít".

Ale kam?

Někam. Je jedno, kam se vydáte. Směry a strany jsou relativní. Prostě běžte, poznávejte a objevujte. Jít znamená osvobodit se, zbavit se pout omezení. Pak zjistíte, že nemusíte nic a můžete všechno. Pak zjistíte, že všechno je jiné. Dostanete se do míst, kde selhává veškerá představivost. Pak zjistíte, že to, co zde prožíváte, je jen "hra na jevišti" divadla zvaného "Grand Illusion". Takže jsem "Na cestě". Jdu.... a užívám si to. Je to nádherné a nepředstavitelné, ale reálné. A tak přirozené.....

A co vy? Pojďte se mnou. Rád bych vám poskytl onen zázrak transcendentní transformace vlastního vědomí, ale to neumím. Ale vy to umíte, vy to dokážete. Každý sám za sebe. Není to složité. Takže nezapomeňte: Být - Žít - Snít.

Šťastnou cestu Poutníci....

Na vlnách kosmického větru aneb kosmický rozměr mentální rezonance

V několika málo letech po svém fyzickém narození přijímáme jen stěží popsatelnou zkušenost fyzického tělesného omezení. Je velmi poučné sledovat, jak je lidstvo spoutané svými předsudky, názory a představami, alespoň co se týká pohybu. Omezení smyslového charakteru přenášíme do nutnosti hmotných berliček v podobě jakéhokoliv dopravního prostředku. Bláhoví jsou ti, kteří si myslí, že k pohybu, sdílení, porozumění a objevování jsou nutné fyzikální hmotné prostředky různorodého charakteru. Je to podobné, jako kdyby si někdo myslel, že k dotyku a pohlazení jsou potřeba ruce a povrch těla.

První možné, nesmělé, ale o to více přirozené krůčky, kdy jsem vyrážel alespoň na malé a kratičké cesty předtím, než jsem vyrazil do míst mnoha různých kosmických křižovatek, jsem realizoval coby dítko školou povinné. Dodnes si velmi dobře pamatuji, jak mé kratičké výlety přiváděly učitele do stavu velkých zkoušek sebeovládání. Vždycky, když jsem uslyšel pokárání ve smyslu, že jsem zase duchem nepřítomen, jsem se musel ve svém nitru smát. Prostě to ani jinak nešlo. Jednou jsem se zapomněl a začal jsem se smát nahlas. Smál jsem se tomu výrazu "duchem nepřítomen".

Vždyť tomu bylo právě naopak. Přesně v těchto krátkých chvilkách jsem byl "přítomen"... se svým Duchem přítomen. Alespoň na chvilku přítomen - přitulen ke své Duši s pohlazením Matky Přítomnosti. Přišlo mi vážně srandovní ono tvrzení, že jsem "nepřítomen". Později jsem zjistil, že v lidské společnosti existuje mnoho jiných srandovních názorů, resp. přesvědčení plynoucích z nevědomí pravého stavu věci. Nejdřív mi to přišlo líto, ale pak jsem tuto skutečnost přijal jako určitou nutnost. Asi to tak má být. Každý sám za sebe a po malých krůčcích. Ale přesto....

když letíš mezi hvězdami a víš jaké je to Žít,
když slyšíš téci Světlo v nekonečných vodopádech
a objímáš se s Podstatou, přijímáš Pravdu a víš, že musíš Jít,
tady a tam, předtím a potom slévá se v Jedno, splýváš v jeden nekonečný Božský nádech.

V podstatě vždycky jsem chtěl vědět, co je "tam venku". Plynuly roky a já se na to snažil přijít. Nevím, jak dlouho to trvalo, hledal jsem "okna", abych viděl, hledal jsem "dveře", abych mohl vstoupit. Ale bylo to pořád stejné. A pak to přišlo. Zcela nečekaně a náhle. Však ty správné věci vždycky přicházejí náhle. Víte o tom? Bylo to 17. června 1971. Byl jsem s rodiči na návštěvě u známých. Pálil se oheň a opékaly buřty. Byly mi čtyři roky, neměl jsem hlad, ale o to více jsem si užíval tmy, hvězdné noci, černého pláště bohyně Nut. Roztáhl jsem ruce a točil se dokola, díval se do očí Nut. Pak jsem se zastavil a sledoval, jak se hvězdy daly do pohybu, jak tančily a točily se společně se mnou.

Byl jsem šťastný.... V tu chvíli jsem spatřil i pochopil, že "tam venku" je "uvnitř". Vlastně, že ani neexistuje Tam nebo Tady. Byl jsem šťastný, cítil jsem, že první krůček k osvobození právě přišel. Tu noc jsem nespal. Nemohl jsem. Skrze tentokrát fyzické okno mého pokojíčku jsem sledoval mihotající se stříbrné kapičky světla na onom nádherném nebeském černém plášti bohyně Nut. Doprovázel jsem ji na její Cestě až tam, kam až jsem mohl jít.

Tu noc jsem učinil první malý krůček. Byl to začátek Nekonečna. A když jsem až k ránu s prvními slunečními paprsky usínal, věděl jsem, že se začínám probouzet.