JADERNÝ ÚTOK NA RUSKO PROVEDLA SOVĚTSKÁ ARMÁDA PŘED 51 LETY

       Maršál SSSR G.K. Žukov se rozhodl realizoval převrat v operační a bojové přípravě. Pod jeho vedením byly v září 1954 na Tocké střelnici poprvé provedena vojsková výzkumná cvičení s praktickým použitím jaderných zbraní. Cvičení se rovněž účastnili ministři obrany států lidových demokracií. Bombardér shodil bombu z výšky 13 kilometrů. Tritolový ekvivalent byl 40 kilotun, tj. síla výbuchu v Hirošimě a v Nagasaki dohromady. K výbuchu došlo ve vzduchu, ve výšce 350 metrů. V Tockém vojenském cvičebním prostoru byla vybudována obrana fiktivního nepřítele a obrana sovětských vojsk. Bomba byla svržena nad oblastí, kde se v obranných stavbách nacházela zvířata. Kromě pokusných zvířat byli v cvičebním prostoru také lidé. Bylo tam vojsko. Jedny divize se bránily v podmínkách reálného použití jaderné zbraně, druhé útočily. Celkový počet účastníků je odhadován na 60 tisíc osob. 60 tisíc mladých zdravých mužů.

       Obranná vojska měla v zákopech, okopech a bunkrech přečkat jaderný výbuch v jeho bezprostřední blízkosti. Kromě toho být v pohotovosti k uzavření mezery v obraně modrých, která se měla vytvořit po jaderném výbuchu, jímž zaútočili rudí. A útočníci měli projít přes epicentrum výbuchu obranou fiktivního nepřítele jako po silnici. Všichni, kdo zanechali vzpomínky, vyprávěli přibližně totéž: "Znenadání jsem pocítil na pruhu krku, který nebyl přikryt maskou, lehký závan tepla: asi takový pocit člověk zakouší na pláži, když se sluníčko na chvilku ukryje za mrakem a potom vysvitne. Pochopil jsem, že došlo k výbuchu. Za pár okamžiků následoval jeho zvukový doprovod? Vzduchová vlna minula a já jsem s výkřikem: "Obsluha děla, k tankům!" vyskočil ze zákopu. Vysoko nad hlavou se pozicemi obrany "nepřítele" převaloval, přeléval, rozvinoval z obrovité kypící koule, v níž ještě zuřily plameny, zvedal k nebesům kolosální fantastický mrak. Hřib se podobal tomu z obrázků, ale kolik vyzařoval ničivé síly! Zátěž na každou hlaveň přesahovala přípustnou mez, vystřílené nábojnice se přivařovaly k zadním částem hlavní, vytahovače nepracovaly. Ke konci cvičení se musely nábojnice vytloukat sochorem, a znova sbírat po každém výstřelů doslova rozsypané závorníky. Samozřejmě po takovém použití byla děla připravená k odpisu. Cestou k epicentru bylo možné sledovat následky výbuchu, zpočátku les začínal uvadlými a svraštělými listy, ulámanými větvemi a korunami. Dál byl polom, kde každý strom ležel po směru vzduchové vlny. Blíže k epicentru byl celý les proměněn v třísky a drobné úlomky.

       A nakonec přišlo pusté pole udusané jako mlat, se spečeným povrchem, s maličkými otvory od zpopelněných nebo uragánem odnesených stromů? Na roztavené půdě se povalovaly urvané tankové věže postavené na výšku jako krabičky od sirek, kusy bojových vozů, zprohýbané dělové lafety, dělové hlavně zavázané do uzlů, korby obrněných vozů a nákladních aut zmačkané jako špinavé kapesníky. Návštěva 1200 metrů od epicentra speciálně vybaveného rotního opěrného bodu s rozvinutým systémem spojů, solidním násypem a úkryty pro děla i pro vojáky přinesla následující pohled: uchoval se sice, ale vzduchová vlna smetla přepážky, vnikla do všech jeho částí a místnosti zasypala pískem. Kryty děl byly strženy, dělostřelecká optika osvícena a z páru koní, kteří byli přivázáni u vchodu do bunkru, zůstaly jen uzdy. Jak se později ukázalo, vojáci, kteří se zúčastnili tajné akce a s nimi také místní obyvatelstvo, dostali nemalou dávku radiačního ozáření.

       Důstojníkům ukázali tento prostor před výbuchem i po něm. Z dubového lesního masívu zůstalo jen černé požářiště. Bojová technika byla roztavená a pokroucená. Zákopy a úkryty zmizely. Horní vrstva půdy jak by se přemístila. Všechno se srovnalo do roviny. Byl to hrozný pohled. Úroveň radiace byla tak vysoká, že ji přístroje už nedokázaly zachytit? Přestaly reagovat. Velitel cvičení G.K.Žukov poděkoval všem účastníkům cvičení za mistrovství, vytrvalost a statečnost. Elementární bezpečností opatření jako je deaktivace techniky, zbraní a oděvů se nedělala. Přestože se cvičení účastnilo ohromné množství lidí nebylo nařízeno žádné speciální lékařské sledování jejich zdravotního stavu. Zapomenutí a v utajení žili vojáci, jak to šlo, bez sebemenší pozornosti ze strany státu.

       Každý z vojáků podepsal a zavázal se přísahou, že bude o cvičení mlčet po dobu 25 let. Ihned po skončení cvičení začali vojáky a důstojníky, kteří se cvičení zúčastnili, ve spěchu vyřazovat. Prvním jejich trápením byl krvavý průjem. Povědět lékaři o příčině se nesmělo. Bylo to státní tajemství. Pro lepší utajení byly všem účastníkům cvičení do dokladů zaznamenány falešné údaje, a sice, že v září 1954 sloužili na Dálném východě, za polárním kruhem anebo ve Střední Asii. Lotyšský list Čas začal s vyhledáváním vojáků, kteří zůstali naživu. Vyprávění by bylo na samostatnou knihu. Svědectví o tom, jak třetí den začala hromadná onemocnění, není pro slabé nervy. O tom, jak ve stepi v oblasti Čkalova bylo postavena stanová městečka obehnaná mnoha řadami ostnatých drátů a za nimi tisíce účastníků dožívaly své dny. O tom, jak začaly vzpoury a jak byly potlačeny. V tehdejší zprávě TASSu se psalo: "Cílem pokusů bylo zkoumání účinků atomového výbuchu. Při pokusech byly získány cenné poznatky, které pomohou sovětským vědcům a inženýrům úspěšně řešit úkoly ochrany před atomovým útokem." Ti, na nichž Žukov založil svůj experiment, mají na věc jiný názor: "Život ukázal, že tak drahá zkušenost ztratila svůj smysl. Lidé, kteří byli v zóně jaderného působení, dokonce i kdyby zůstali na živu, ztratili bojeschopnost pro ozbrojený konflikt, byť by měli jakkoliv vysoké morální i fyzické kvality.

 

Převzato: Zprávy24