KLAMAVÁ VĚDA A DR. RUPERT SHELDRAKE (1)

Nachází se myšlenky a vzpomínky uvnitř mozku? Existují přírodní zákony, které to umožňují? Chová se příroda bezúčelným způsobem? A jsou takové jevy, jako je například telepatie, pouhou iluzí? „V žádném“ případě, říká britský vědec Rupert Sheldrake (viz obr. vlevo) ve své nejnovější knize, která před nedávnem vyšla pod názvem „The Science Delusion“. I když Sheldraka pro jeho poměrně hodně profesorský přístup na rozdíl od takového Grega Bradena moc nemusím, neváhal jsem a publikaci si zakoupil. A ejhle, nelitoval jsem. Naopak, byl jsem velmi příjemně překvapen.

Autor poměrně účinným způsobem napadá materialistické vzory a názorové linie toho nejtěžšího kalibru. Tento trend zastává například dr. Richard Dawkins, který je v knize doslova rozcupován na kousky. Kniha se mi natolik líbila, že jsem se rozhodl podělit se o některé zajímavé vstupy, které z jejího studia pochopitelně vyplynuly. Tak především bych měl uvést, že dr. Rupert Sheldrake je bývalý ředitel Univerzity v Cambridge a je velmi dobře znám pro svůj neortodoxní přístup k biologii. Kromě konvenčního výzkumu se zabýval celou řadou studií, které se dotýkaly výzkumu lidské DNA, mysli a jevů spojených, jako například právě telepatie.

Ve své předposlední publikaci, která vyšla pod názvem „Science Set Free:10 Paths to New Discovery“, poměrně úspěšným způsobem zpochybňuje deset základních přesvědčení, která drtivá většina vědeckého světa vnímá jako samozřejmost, a to i přes fatální nedostatek důkazů. Mezi tyto aspekty patří například zákon zachování hmoty a energie, nebo že současná medicína se nachází ve slepé uličce, nebo že člověk je naprogramován svou DNA doslova jako robot bez jakékoliv možnosti tento fakt nějakým způsobem změnit. Kniha upozorňuje na rozpor mezi závěry výzkumníků alternativních směrů a vědců hlavního proudu.

Jedním z klasických materialistických pohledů je přesvědčení, že povahu mysli je nutno chápat tak, že se jedná o mentální aktivity mozkové činnosti a doslova je umístěna uvnitř hlavy. Z tohoto důvodu jsou prý jakékoliv „abnormální“ psychické projevy a jevy nemožné. Sheldrake (a to se musí uznat) do precizních detailů popisuje a dokládá, že v průběhu celé lidské existence byla lidská bytost v různých časech a na různých místech našeho světa i v různých kulturách přesvědčena o tom, že celý vesmír včetně hvězd, planet, zvířat i rostlin je jedna homogenní a vzájemně propojená živá substance, což je v přímém rozporu s materialistickým pohledem, který vesmír definuje jako mechanicky fungující substanci řízenou matematickými funkcemi.

Ukazuje se, že výchozím bodem pro instalaci pohledu, který je typický pro moderní materialistickou formu vědy, je odmítnutí staršího, řekl bych organického pohledu na Vesmír. Metafora „stroje“ se stala ústředním tématem soudobému vědeckému myšlení s velmi dalekosáhlými důsledky. Technokratický přístup se stal ústředním tématem klasického vědeckého myšlení s velmi dalekosáhlými důsledky. Faktem je, že někteří vědci fungují neuvěřitelně pokryteckým způsobem.

Na jedné straně degradují zvířata a rostliny na naprosto nevědomé subjekty, aby na druhé straně s naprostým klidem vložili platformu vědomí do molekulární struktury jejich těl, kdy dávají genům a DNA potenciál, který jde daleko za rámcem pouhé chemické látky, o kterou se ale zároveň ve svých tvrzeních opírají. Typickým příkladem takového přístupu je kniha právě od dr. Richarda Dawkinse, která svého času vyšla pod názvem: „The Selfish Gene“ (Sobecký gen).

DNA neumí odpovědět na všechny otázky

Sheldrake upozorňuje na podivný projekt, který vešel ve známost pod názvem: „Human Genome Project“, a cituje z knihy „The Selfish Gene“: „Tato DNA může být považována za sadu instrukcí k tomu jak vytvořit tělo….. Je to jako by v každé místnosti gigantické budovy byla knihovna obsahující architektonické plány pro celou budovu. „Knihovna“ se v buňce nazývá jádro. A ony „architektonické plány“ čítají u člověka celkem 46 svazků. Toto číslo se u jiných živočišných druhů pochopitelně liší.“

Pokud tedy je DNA skutečně jakýmsi plánem pro živé organismy, pak by porozumění tomuto procesu přineslo revoluci ve vědeckém světě. Státy a soukromé firmy investovaly miliardy v oblasti biotechnologií. „Human Genome Project“ sám o sobě stál přes 3 miliardy dolarů. Ukazuje se ale, že těmto korporacím nejde ani tak o využití poznatků lidského genetického potenciálu k všeobecně prospěšným, užitečným a mírovým účelům. Zdá se, že v roce 2003 byl lidský genom komplexně přečten, ale přesto se biologové stále škrábou na hlavě a přemýšlí nad tím, proč jsou lidé tak odlišní od jiných organismů.

Sheldrake v tomto ohledu upozorňuje na problematiku „chybějící dědičnosti“:

V praxi se prediktivní hodnota lidského genomu ukázala být neuvěřitelně malou. Například podle změřené výšky rodičů můžeme výšku jejich dětí předvídat s 80 až s 90 procentní přesností. Ovšem nedávná komplexní studie lidského genomu, která byla uskutečněná asi u 30 000 jedinců, ukázala, že míra pravděpodobnosti shody ve vztahu k následující generaci, co se výšky jedince týče, by neměla přesáhnout 75%.

Existují ale i další anomálie. Jednu z nich zmínil dr. Jonathan Latham, ředitel „Bioscience Rescoure Project“, který říká: „Nejpravděpodobnějším vysvětlením toho, proč nebyly zjištěny geny týkající se běžných chorob (až na několik málo výjimek), je fakt, že prostě neexistují. Investování peněz tímto směrem je jejich naprosté mrhání. Takže se můžeme ptát: Pokud zděděné geny nejsou na vině, co se týče našich nejčastějších onemocnění, pak jaký faktor za nimi tedy stojí?“ Neuvěřitelné množství se vkládá do molekulární biologie. Věda konečně zrušila tabu nad epigenetickou vědou, která hlásá, že vlastnosti mohou být předávány potomstvu. Na toto téma podává Sheldrake celou řadu příkladů.

Morfická rezonance a morfogenetické pole

V protiofenzívě k problematice materialistické biologie nabízí dr. Sheldrake svou vlastní teorii „Morfické rezonance a morfogenetického pole". Jen pro upřesnění – pojem „morfogentické pole“ pochází z vývojové biologie a odkazuje se na matematické struktury, které řídí vývoj odlišných buněčných struktur v embryu. Klasické materialistické chápání ohledně tohoto tématu spočívá v přesvědčení, že chemické struktury proteinů interagují s matematickými principy a vytvářejí tak embryo. Dědičnost je aktivována tedy prostřednictvím chemických látek. Sheldrake ovšem nabízí jiné vysvětlení. Morfogenetické struktury se dědí prostřednictvím morfické rezonance od předchozích analogických nebo podobných organismů. Taková rezonance probíhá v čase a prostoru.

Doktor Sheldrake píše: „Dědičnost je závislá na genech a na morfické rezonanci.“ Pokud se například octomilky vyvíjejí neobvyklým způsobem za neobvyklých podmínek, pak čím více abnormality nastane, tím je větší pravděpodobnost, že se bude opakovat za stejných podmínek. Sheldrake přirovnává klasické genetiky k lidem, kteří si myslí, že televizní obraz a zvuk je produkován dráty a tranzistory uvnitř tohoto zařízení. Genetik obrazně řečeno nevěří v elektromagnetické vlnění a doufá, že porozumí tomu, jak televizní přijímač funguje, tím, že bude podrobně analyzovat složky, ze kterých se televize skládá. Ačkoliv genetické mutace mohou způsobit změny v těle zvířete nebo v jeho chování, to ještě nedokazuje, že tělo a chování jsou naprogramovány v genech.

Některé genetické mutace vznikají v důsledku jiného naladění, jinými slovy část embrya rezonuje s jedním a tím samým morfogenetickým polem jinak, což vede k odlišné struktuře, stejně jako opět obrazně řečeno, když je televize naladěna na jiný kanál. V podstatě se dá říci, proč tzv. „homeoboxové geny“ (geny, které kontrolují vývoj embrya nebo larvy u jiných živočichů) jsou u lidí tak rozdílné například právě od octomilky nebo ovocných mušek, které jsou si naopak velmi podobné. Lze konstatovat, že skutečné plány pro rozvoj v rámci fyzikální, ale i jemnohmotné struktury jsou obsaženy v morfogenetickém poli.

Sheldrake je přesvědčen o tom, že tato teorie je ověřitelná a stanovuje k ní celou řadu důkazů i v dalších jeho knihách. Navíc (a to je poměrně pozoruhodné), je také přesvědčen o tom, že tzv. „virtuální budoucnost“ organismu může ovlivňovat vývoj embrya jakoby směrem v čase dozadu. Tomuto velmi specifickému jevu říká „morfogenetický atraktor“. Morfogenetické pole je ale podle jeho názoru pouze jednoho typu, přesto však upravuje prakticky vše od zvířat, rostlin až po člověka a lidské chování, sociální a kulturní systémy. Stejně tak řídí a kontroluje vývoj a design krystalů nebo celých planetárních systémů a galaxií.