VĚDECKY POTVRZENO - JSME BYTOSTI SVĚTLA!! (3)

Rakovina je ztráta soudržného koherentního světla

Doposud Popp studoval pouze zdravé jedince a našel znamenitou soudržnost na kvantové úrovni. Jaký druh světla je ale přítomen v lidech, jež jsou nemocní?

Popp vyzkoušel svůj přístroj na skupině pacientů s rakovinou. V každém případě tito pacienti ztratili tyto přirozené periodické rytmy a také jejich koherenci. Cesty vnitřní komunikace byly zpřeházeny. Ztratili svoje spojení se světem. Ve skutečnosti jejich světlo vyhasínalo.

Pravý opak je patrný u roztroušené sklerózy: RS je stav přílišného řádu. Pacienti s touto nemocí přijímají příliš mnoho světla, tím snižují schopnost svých buněk dělat svoji práci. Přílišná harmonická spolupráce snižuje pružnost a individualitu - jako když příliš mnoho vojáků svým pochodem přes most způsobí jeho zhroucení. Dokonalá koherence je optimálním stavem mezi chaosem a řádem. V případě přílišné spolupráce nemohou již jednotliví členové orchestru improvizovat. Ve skutečnosti se pacienti s roztroušenou sklerózou topí ve světle.

Popp také zkoumal ovlivnění stresem. Ve stavu stresu jde míra biofotonových emisí nahoru – obranný mechanismus, který je vytvořen pro nastolení rovnováhy pacienta.

Popp nyní poznal, že to, s čím experimentoval, bylo víc než léčba rakoviny. Byl zde model, který poskytoval lepší vysvětlení než současná neo-Darwinistická teorie o evoluci všech živoucích bytostí na planetě. Raději než systém šťastné ale konec konců náhodné chyby, používá DNA frekvence rozmanitého rozsahu jako informačního zprostředkovatele, což naznačuje, že jde spíše o systém perfektní komunikace se zpětnou vazbou prostřednictvím vln, které kódují a přenášejí informace.

"Božské vibrace" - to je koherentní světlo

Popp zjistil, že světlo v těle může držet pomyslný klíč ke zdraví a nemoci. V jednom experimentu porovnával světlo z vajíček od volně pobíhajících slepic s vajíčky od slepic zavřených v klecích. Fotony v prvním případě byly daleko více koherentní než v tom druhém.

Popp pokračoval dál v používání biofotonových emisí jako prostředku pro měření kvality jídla. Nejzdravější jídlo mělo nejnižší a nejvíce koherentní intenzitu světla. Jakékoliv rozrušení v systému zvýšilo produkci fotonů. Zdraví byl stav dokonalé subatomární komunikace a nemoc byl stav komunikačního zhroucení. Jsme nemocní, když naše vlny nejsou synchronizované.

Měření biofotonových emisí se v současné době komerčně používá v potravinářském průmyslu. Zemědělství sleduje biofotonové emise, aby se určilo, zda je rostlina zdravá pro účely kontroly kvality jídla. Biophotonen je společnost, která se zabývá vývojem a praktickým použitím biofotonů. Práce je založena na rozmanitosti patentů. "Biophotonen" řeší praktické problémy potravinářského průmyslu, životního prostředí, kosmetiky, atd.

Vedlejší poznatky objevu Dr. Poppa

V 70. letech dr. Veljko Veljkovic, která nyní řídí výzkumné centrum "Center for Multidisciplinary Research and Engineering", "Institute of Nuclear Sciences Vinca", vynalezla také metodu pro předpovězení, které chemikálie ze stovek nových, vyrobených rychle se rozšiřujícím chemickým průmyslem, jsou také karcinogenní, a to výpočtem určitých elektronických a biofotonických vlastností molekul.

Brzy se zjistilo, že tato metoda se dá shodně použít i na určení organických chemikálií, které jsou mutagenní nebo toxické, a dokonce na antibiotika nebo cytostatika (látky proti rakovině). Veljkovic institut v Bělehradě od té doby začal spolupracovat s evropskými laboratořemi, aby se použila stejná metoda pro nalezení léků speciálně proti nemoci AIDS.

Komunikace mezi organismy

Poppovi začalo docházet, že tyto emise mají svůj účel mimo tělo. Vlnová rezonance nebyla používána pouze pro komunikaci uvnitř těla, ale také mezi živoucími bytostmi. Dvě zdravé bytosti jsou zaměstnány výměnou fotonů tzv. 'fotonovým nasáváním', jak Popp tento děj nazývá. Popp zjistil, že tato výměna může zpřístupnit tajemství pro některé nevysvětlitelné hádanky z živočišné říše: jak se hejna ryb nebo ptáků dokážou v mžiku zkoordinovat.

Mnoho experimentů ohledně naváděcí schopnosti zvířat ukazuje, že tato schopnost nemá co do činění s následováním už navyklé cesty, pachy nebo dokonce s elektromagnetickým polem země, ale je to spíše nějaká forma tiché komunikace, která působí jako neviditelná gumička, dokonce i když jsou od sebe zvířata vzdálena několik mil.

Lidem se naskýtá další možnost. Pokud bychom mohli přijímat fotony ostatních živoucích bytostí, byli bychom také schopni z nich použít informace, abychom napravili naše vlastní světlo, pokud by bylo poškozené

Přechod při smrti prostřednictvím paranormálního "světelného" tunelu

V.P. Kaznačejev provedl určité nesmírně zajímavé experimenty, které se týkaly vnitřní světelné komunikace organismu, když procházel paranormálním přechodem při umírání.

Stručně, dvě skupiny buněk byly odděleny ze stejné buněčné kultury a jeden vzorek byl umístěn na každou stranu přepážky s oknem, která rozdělovala místnost do dvou oddělených prostorů. Buněčné kultury byly v miskách z křemenného skla. Jedna kultura byla použita jako zahajovací vzorek a byla vystavena smrtelným mechanismům - virům, mikrobům, chemické otravě, ozařování, ultrafialovým paprskům, atd. Druhá buněčná kultura byla pozorována, zda se u ní neprojeví ovlivnění přenášené ze vzorku kultury, která je zabíjena.

Když bylo okno vyrobeno z normálního skla, druhý vzorek zůstal naživu a zdravý. Když bylo okno vyrobeno z křemenného skla, druhý vzorek onemocněl a zemřel se stejnými symptomy jako první vzorek.

Experimenty byly provedeny v temnu a přes 5,000 jich bylo zaznamenáno Kaznacheyevem a jeho kolegy. Počátek navozené nemoci a smrti u druhé kultury začal v přiměřený čas - dvě až čtyři hodiny po onemocnění a smrti původní kultury (viz obr. nahoře).

Hlavní rozdíl v přenosu mezi oknem ze skla a křemenného skla je v tom, že křemen přenáší dobře jak ultrafialové tak infračervené záření, zatímco okenní sklo dostatečně nepropouští ultrafialové a infračervené záření. Jak křemen, tak světlo propouští viditelné světlo. Takže sklo je tlumič paranormálního přenosu, zatímco křemen ne.

V roce 1950 západní vědci zjistili, že buňky mohou být v temnotě zabity ultrafialovým zářením, když jsou skryty před viditelným světlem po dvacet čtyři hodin nebo déle, a potom pokud na ně dopadne viditelné světlo, buňky začnou po stovkách tisíců ožívat, dokonce i když byly klinicky mrtvé. Každá buňka doslova vyzařuje mitogenetické záření v ultrafialovém rozsahu dvakrát: když se zrodí a když zemře. UV fotonové záření během smrti obsahuje přesný vzorec stavu buňky při smrti. Zdravé buňky jsou bombardovány poselstvím smrti od těch, jež umírají a takto rozptylují vzorec smrti skrz celou zdravou kulturu, a nakonec tento stejný vzorec přijmou.