NOVÁ AKTA "X": ESTONSKO - ZÁHADA TAJEMNÉHO OBJEKTU "M" (1)

V roce 1964 se Wirgo Mitt žijící na předměstí Talinu rozhodl u svého domu vykopat studnu. Uprostřed práce však narazil na zvláštní "kovovou" překážku, která se zdála nepřekonatelná. Nakonec se mu podařilo ze dna příkopu vyzvednout několik úlomků předmětu, a tím se podle celé řady zainteresovaných výzkumníků rozjela zcela bezprecedentní "paranormální sága". Několik metrů pod těmito úlomky byla nalezena kovová deska. Na jejím kovovém plátu byl vyrytý název "Objekt M". Ten měl také podle dochovaných análů vyvolat podivné a často i děsivé účinky. Finální fáze tohoto případu se ukázala být velmi překvapivého charakteru.

Příběhy o tajemném objektu spočívajícím v zemi v blízkosti Tallinu se šíří i v dnešní době. Noviny i nadále hovoří o tomto senzačním příběhu v mnoha různých reportážích. Někteří hovoří o tom, že v zemi byl nalezen "létající talíř", který havaroval. Jiní jsou zase přesvědčeni o tom, že jde o nějaký cizí vysílač, který byl na daném místě umístěn před dávnými věky. Z různých ufologických konferencí se z úst do úst šíří poměrně hrůzné příběhy o tom, jak se objekt "mstil" zainteresovaným výzkumným pracovníkům. To vše samozřejmě vede k cílové a kardinální otázce: "Co tedy Wirgo Mitt nalezl?"

Pojďme se tedy na celou záležitost podívat podrobnějším způsobem. Podařilo se mi seskupit poměrně komplexní informace. Faktem je, že o tomto velmi bizarním případě se na české záhadologické scéně jen velmi málo ví, takže pro mnohé může být tato reportáž poměrně zajímavého charakteru.

Všechno začalo před mnoha lety v lokalitě Meriväljal na okraji Talinu (jde o oblast, která se nachází poblíž zálivu). V poměrně klidné ulici Hõbekuuse ještě dnes stojí dvoupodlažní dům se zahradou, který patří Wirgo Mittovi a jeho manželce Wijwike. V roce 1964 poté, co byl dům postaven, začal majitel přemýšlet o tom, že by na zahradě vykopal studnu. V hloubce asi 6,5 metrů narazil lopatou na cosi tvrdého. Rozhodl se tedy neznámý předmět vydloubnout ze země páčidlem, ale ani to se mu nepodařilo. Poté tedy začal předmět obkopávat a přitom zjistil, že pokrývá poměrně velkou plochu.

Rozrušený Wirgo Mitt se rozhodl záhadě přijít na kloub stůj co stůj. O několik dní později se ulicí Hõbekuuse začal rozléhat zvuk pneumatické sbíječky. Po nějaké době se ukázalo, že jde o "plát", který byl široký asi 2,5 až 3 cm. Místo poté zaplnila voda, což vlastně bylo dobře, vždyť se zde měla nacházet studna. Majitel si však přesto nezapomněl vzít několik kovových kousků podivného objektu. Po nějaké době Wirgo Mitt kontaktoval chemika Heikkiega Karika, kterému se o podivných kovových předmětech podrobně zmínil. Vyprávění učence zaujalo natolik, že se rozhodl kovové odštěpky podrobit detailní analýze, a to na půdě "Talinské Polytechnické Univerzity".

Vzhledem k tomu, že výzkum přinesl některá zvláštní zjištění, byly úlomky předány k dalšímu bádání do tehdejšího "Geologického Institutu Akademie Věd" v SSSR. Tímto způsobem se tajemný kov dostal na stůl náměstka ředitele pro vědu Herberta A. Widjinga, který projevil o objev velký zájem a záhy se i sám objevil v oblasti Meriväljal.

Je třeba připomenout, že rodina Mittových si v tuto dobu již pátým rokem užívala vykopané studny, které majitel její stěny vystužil betonem. Widjing měl k dispozici pouze kousek objektu a tajemný příběh o tom, jakým způsobem byl získán. Předběžné analýzy ukázaly, že kousky objektu se skládají ze železa. Spektrální analýza však také prokázala přítomnost stopového množství titanu, chrómu, niklu, kobaltu a dalších prvků.

Výzkumníci došli k závěru, že fragment nalezený ve výkopu byl složen z velmi neobvyklé slitiny. Bylo tedy rozhodnuto, že studie ohledně podzemního objektu budou pokračovat. V roce 1969 se "Geologický Ústav" rozhodl studovat objekt magnetometrem. Výsledkem bylo potvrzení, že objekt je kovového charakteru (nebo alespoň potažen kovovou vrstvou). Zatím však nikdo nehovořil o "létajícím talíři" nebo nějakém podobném artefaktu. Rok na to rozhodla Vědecká Rada Geologického Institutu Estonské republiky tehdejšího SSSR o provedení čtyř sond, které měly potvrdit existenci kovu. Ve dvou případech se dostali i za hranici potřebné hloubky, aniž by narazili na jakoukoliv překážku.

V podstatě celých 15 let rozesílal Wijding vzorky z "objektu M" do různých laboratoří v Moskvě, Leningradě a Kyjevě, ale nikdo nebyl schopen odpovědět na otázky, které celé Estonsko tolik vzrušovaly. Případ se hnul z mrtvého bodu teprve v roce 1983, kdy Widjing předal kus záhadného kovu Ennovi Parvovi. Ten s materiálem ihned odjel do Moskvy za svým známým Nikolajem Sočevanem, který byl nazýván otcem ruské radiostézie. Vzorek byl následně rozřezán na menší kousky (během tohoto aktu došlo ke zničení dvou diamantových pil). Dílčí vzorky pak byly předány k dalšímu nezávislému výzkumu předním městským univerzitám: "Moskevskému Inženýrskému Institutu", "Ústavu vzácných kovů", "Ústavu nerostných zdrojů", "Ústavu leteckých materiálů" a dalším institucím.

Výzkumníci použili nejnovější metody včetně rastrovací elektronové spektroskopie, laserové a chemické analýzy. Všechny výsledky těchto analýz nebyly ani zdaleka oficiálně zveřejněny. Víme například to, že "Ústav leteckých materiálů" vydal prohlášení ve smyslu, že není známo nic o tom, že by taková slitina byla používána v letecké technice. Slitina má prý velkou odolnost proti vysokým teplotám a korozivním kyselinám s vysokou koncentrací. Bod tání by neměl přesáhnout 1200 stupňů Celsia. Akademik a profesor I. F. Obrazcov a profesor A. I. Jelkin došli k závěru, že u Mitta byla nalezena jakási kompozitní slitina s vlákny vápenato - železo - křemíkového charakteru, jejíž struktura vypadá jako metalické sklo. Po takovém senzačním prohlášení se Nikolaj Sočevanov rozhodl osobně navštívit Talin. (Obr. vpravo: Domek rodiny Mittových se zahradou)

Mitt Wirgo byl v té době již vážně nemocný a upoutaný na lůžko. Po provedené analýze radiových skenů se dospělo k závěru, že v zemi v hloubce kolem sedmi metrů spočívá objekt o průměru asi patnácti metrů, který ve svém středu dosahuje výšky čtyř metrů. Odhady se také shodly na tom, že váha tělesa by se měla pohybovat kolem 200 tun. Jeden z dokumentů charakterizoval naleziště tímto způsobem:

• a) Neexistuje žádný důvod se domnívat, že nalezený materiál je meteoritického původu.

• b) V souladu se stanoviskem celé řady vědeckých pracovišť není možné takovou kovovou slitinu vyrobit v pozemských podmínkách.

• c) Nalezený objekt nezbývá než zařadit do kategirie neidentifikovaných těles.

V souladu s těmito závěry se Sočevanov vypravil navštívit "Technicko - vojenskou komisi" při "Radě Ministrů SSSR". Zdejší konkláve zakázalo publikování jakýchkoliv informací o objektu, který se nacházel v zemi na zahradě rodiny Mittů, a zároveň si komise vyžádala podrobnější a komplexnější zprávu. O několik týdnů později dokumenty podrobné zprávy dorazily do "Akademie Věd SSSR". Tehdejší víceprezident A. A. Janšin vydal pokyn k upřesnění místa úložiště neznámého objektu a zároveň doporučil další zkoumání lokality. Případ se tedy vrátil zpět do "Geologického ústavu" na stůl Herbertovi Wijdingovi.

Mezitím se na ulici Hõbekuuse obnovily výzkumné aktivity. V hloubce kolem 6,5 metrů byl získan signál, který nasvědčoval o přítomnosti silně magnetizovaného materiálu, ale čerpadla nestačila odčerpávat vyvěrající vodu. Navíc začaly mrazy. Konečně během léta roku 1985 se geologům podařilo dostat k záhadné vrstvě zeminy, která se však ukázala být obyčejným pyritem (FeS₂), který se používá při výrobě kyseliny sírové. Tento materiál se v Estonsku vyskytuje poměrně hojně (některé oblasti v lokalitě Meriväljal jsou po tomto minerálu pojmenovány).

V tuto chvíli si Wijding uvědomil, že došlo k obrovskému nedorozumění. Wirgo Mitt se s největší pravděpodobností dokopal do této vrstvy a chtěl vědomě způsobit nějakou senzaci. Na druhou stranu ale odborníci měli k dispozici exaktně kousky zcela anomální kovové struktury, která neměla s pyritem nic společného. Vedoucí estonských výzkumníků Igor Wolke byl přesvědčen, že muselo dojít k záměně materiálu někde ve vědecké laboratoři. Jenomže tak jednoduché to zase nebylo. Velmi rychle se do tohoto případu vložily další naprosto ohromující okolnosti. Případ se začal vyvíjet směrem, který nikdo neočekával.