STRÁŽCI LEDOVÉ HORY - TAJEMSTVÍ II. SVĚTOVÉ VÁLKY, KTERÉ NEMĚLO BÝT NIKDY VYZRAZENO (2)

Pojďme se ale vrátit k prohlášení Karla Dönitze. Je totiž třeba připomenout, že byl nejvyšším důstojníkem německého námořnictva v době II. světové války a po Hitlerově smrti se stal nejvyšším funkcionářem rozpadávající se „Třetí Říše“. Byl to právě Dönitz, který v podstatě předal tři nejúdernější bojová seskupení (pěchotu, námořnictvo a letectvo) do rukou spojenců na konci II. světové války. Také je zajímavé, že podobné prohlášení tento člověk citoval i před Norimberským tribunálem, kde mimo jiné zaznělo:

„…..nezranitelná pevnost spočívá jako oáza uprostřed věčného ledu“³ (Mattern, W. UFO’s Unbekanntes Flugobjekt, str. 38, viz odkaz číslo 1).

Toto prohlášení ve skutečnosti vyzní podstatně silněji v němčině:

"... Uneinnehmbaren Festung, von einer paradiesischen Oase inmitten ewigen Eises".

Takže se pomalu ale jistě dostáváme k myšlence (pokud tedy všechna tato prohlášení nebudeme považovat za prosté mystifikační bludy choré mysli), že existuje (nebo existovala) kdesi nějaká velmi významná pevnost či opevnění, které mělo pro nacisty velmi zásadní význam. A ono slovo „KDESI“ pak můžeme ještě zpřesnit, jelikož půjde s největší pravděpodobností o velmi chladné prostředí.

Takže bychom mohli uvažovat o nějakém místě v horách nebo v blízkostech zemských pólů? Do určité míry bychom se mohli vydat tímto směrem, ale Dönitzovo vyjádření hovoří trochu o něčem jiném. V kontextu s jednotlivými výrazovými prostředky můžeme spíše usuzovat, že ona „pevnost“ by měla být spíše spojená s oceánem (ledové pláně mohou být také součástí oceánu).

Pak tu je ještě vyjádření Hitlerovo, které zní: „A když nepřítel zachvátí celé Německo, pak bude válka probíhat v cizích zemích. Ke kapitulaci nedojde.“^4. (Bergmann, O., I Deutsche flugscheiben und U-Boote Ueberwachen Die Weltmeere, 1988, str. 4, Hugin Society, Wetter/Ruhr, Germany).

Ke kapitulaci, zaplať Bůh, nakonec přece jen došlo, takže minimálně v tomto se Hitler naštěstí mýlil, ale přesto – můžeme brát zbytek citace opravdu vážně? Existuje nějaká okolnost, která by takové vyjádření opravňovala?

Pokud vím, tak výzkumník a spisovatel O. Bergmann, který se pod výše uvedenou citaci podepisuje jako zdroj, dále hovoří o tom, že Hitler tato slova nepronesl ke konci II. světové války, jak by možná ledaskoho logicky napadlo, ale k všeobecnému překvapení na jejím počátku, v době tzv. „polské kampaně“. Jak tomu tedy máme rozumět? Copak formuloval Hitler nějaké krizové plány již na počátku světového konfliktu?

Když se trošku více zamyslíme nad okolnostmi, pak bychom mohli dospět k závěru, že se vůbec nemusí jednat o „výstřel“ z prostředí nějakých krizových plánů, ale svým způsobem by mohlo jít o odkaz na potenciální technologické možnosti tehdejší Třetí Říše. Prostě i po obsazení Německa přetrvává technologická schopnost vést válku v jiných oblastech světa. Je samozřejmé, že takové tvrzení zní velmi nepravděpodobně a možná i nesmyslně, a i kdyby tato možnost nakrásně existovala, pak je otázkou, jak dlouho by tento způsob válčení bylo schopné Německo vést. Nicméně osobně jsem přesvědčen, že Bergmann nezdůraznil tento výrok jen tak náhodně.

Je o něm velmi dobře známo, že provedl velmi dobrý výzkum zejména v oblasti německého ponorkového loďstva a tzv. tajných základen Třetí Říše. Bergmann se prostřednictvím svého výzkumu chtě nechtě dotýká i technologických aspektů. Já s ním v mnoha ohledech nesouhlasím, ale přesto je zajímavé si některé jeho myšlenky prostudovat. Bergmann byl totiž z nějakého důvodu vždycky přesvědčen o tom, že energetické generátory, které byly použity u německých diskovitých letounů, byly zároveň použity i u některých prototypů těch nejexotičtějších ponorek.

Ve skutečnosti mi to přijde tak, že neviděl žádný valný rozdíl mezi německými typy diskovitých letounů a německými ponorkami jistých konkrétních úrovní. Pokud by toto byla pravda, pak bychom měli k dispozici sice velmi odvážnou, ale přece jakousi další teorii s vazbou k jevům zvaným „USO“ (čili neidentifikované podmořské objekty), které jsou po celá desetiletí viděné po celém světě s ohledem vznést se do vzduchu přímo z moře a se schopností pohybovat se poměrně unikátním způsobem a rychlostí v různorodých hloubkách oceánů.

Pokud se chceme smysluplným způsobem vážně zabývat problematikou tajných německých základen, měli bychom si s určitostí položit otázku, jaké důvody by nacisty vedly k rozsáhlému budování takového typu tajných základen někde v zahraničí? Z výše uvedených citací by se zatím mohlo zdát, že šlo čistě jen o jakýsi pohotovostní plán v případě porážky nacistů. V profilu uvedených úvah se však laboruje s vedením války proti spojencům daleko za hranicemi Německa, stejně tak se přetřásá myšlenka jakéhosi specifického úkrytu pro Hitlera a celou plejádu dalších významných nacistů.

Dalším nezanedbatelným problémem při budování zahraničních základen, zvláště těch v arktické oblasti, byla jejich funkce meteorologických stanic. Všichni jste určitě slyšeli, jak velmi důležitým se stal faktor počasí při plánování a správném načasování dne „D“ v rámci spojeneckého vylodění v Normandii. V tomto ohledu je třeba si uvědomit, že Němci bojovali na velmi rozsáhlém území, které sahalo v podstatě od východních břehů USA (kde operovalo ponorkové loďstvo) přes Evropu, průmyslové srdce Sovětského Svazu až po oblasti východně od Uralu.

Nacisté pro své operace nutně potřebovali kvalitní předpověď počasí pro celé toto rozsáhlé území na severní polokouli našeho světa. K tomu potřebovali znát i směr, rychlost postupu a intenzitu tlakových níží postupujících z oblasti Arktidy. Němci postavené základny měly za jeden z hlavních úkolů shromažďovat tyto typy informací a předávat je do Německa. Tyto meteorologické stanice se rozpínaly v pásu od východní Kanady k sovětské Arktidě včetně Norska, Grónska, Země Františka Josefa a Špicberk.

Ty samé stanice byly velmi cenným příspěvkem v případě monitorování dopravy, stejně jako vojenských informací rádiového charakteru. Mnozí z čtenářů si jistě budou pamatovat na význam norských, islandských nebo grónských odposlouchávacích stanic a jejich přidružených vojenských zařízení v rámci monitorování činnosti sovětských ponorek v době studené války. Podobné zájmy měli i Němci, kteří se velmi zajímali o zachycení konvojů lodí zásobujících Velkou Británii, nebo dokonce Sovětský Svaz z prostředí Spojených Států Amerických.

V podstatě všechny tyto tajné německé základny pracovaly za pomoci německých ponorek a vstupovaly do zvýšené aktivity, kdykoliv o to byly z ústředí požádány. Díky těmto specifikacím můžeme mnohé z těchto základen považovat za ponorkové základny, i co se týče rozsahu a četnosti pomoci byly v pozici, kdy mohly nabídnout velmi široký rozsah své činnosti. Dobrá pozice základen v Antarktidě zřejmě posloužila jako „mezistanice“ pro komunikaci a obchodní aktivity mezi Německém a Japonskem. V době, kdy padly do rukou spojenců japonské základny v Singapuru, se staly zcela nedocenitelným pomocníkem. Tyto základny ale samozřejmě plnily i vojenskou roli, neboť Německo vedlo válku i v oblastech jižního Atlantiku.

Dnes víme, že přítomnost německých antarktických základen se výrazně zobrazila i ve velmi potměšilé aktivitě dvou válečných lodí (Tučňák a Atlantida), které systematicky slídily ve vodách jižně od mysu Dobré naděje. Tyto lodě byly tradičně velmi dobře maskovány jako obchodní lodě a ve chvíli, kdy spatřily nepřátelskou loď a přiblížily se na kritickou vzdálenost, rychle odhalily svou pravou identitu a zaútočily.

Ale ještě před tím, než začala válka v Evropě, zajistili do svého držení Němci poměrně rozsáhlá území Antarktidy v sektoru pod africkým kontinentem. Tato oblast byla známá jako „Nové Švábsko“. Již ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století pod záštitou Hemanna Göringa provádělo nacistické letectvo systematický průzkum tohoto regionu. Otázka případných nacistických základen v této oblasti se stane speciálním tématem, kterému se budeme později věnovat.

V roce 1944 všichni soudní nacističtí realisté věděli, že není možné vyklouznout z neustále více a více svírajícího sevření spojenců a Sovětů. Válka se pro Německo dostala do zcela katastrofální fáze. Všechny naděje se upíraly k tzv. „zázračným zbraním“ s ohledem na jejich uvedení do provozní fáze. Hitler mohl tvrdit prakticky cokoliv, ale všichni si velmi dobře uvědomovali, že všechny tyto kroky jsou součástí strategie oddálení nevyhnutelného – obklíčení Německa spojenci a Sověty ze všech stran.

Tak jak se posouval osud války ze strany Německa do stále více bezvýchodné situace, množili se „top nacisté“, kteří chtěli Hitlera odstranit z cesty, a to ještě předtím, než dojde k parcelování „Čtvrté Říše“. Byla tu vize nacistické říše, ale bez Hitlera. Toto podivuhodné spiknutí neslo dokonce i svůj vlastní název – „Operace Avalon“⁵. (Mayer, Edgar and Thomas Mehner, Die Atombombe und das Dritte Reich, 2002, str. 19, Jochen Kopp Verlag, Rottenburg, Germany).

Jak dalece by to prodloužilo životaschopnost Třetí Říše, není známo, ale nakonec k těmto plánům nedošlo, i když údajně byl koncept „Čtvrté Říše“ do všech detailů připraven⁶. (Tamtéž: str. 237). Spuštění „Operace Avalon“ mělo údajně plnou podporu dr. Hanse Kammlera, dr. Manfreda von Ardenne, Alberta Speera a dr. Kurta Diebnera ⁷. (Tamtéž: str. 236). Tichá podpora byla prý zabezpečena ze strany Fritsche, Ohnesorgeho, Westa Grothmanna von Puttkamera, Teichmana, Weidehammera, Seuferta a Schauba ⁸. (Tamtéž: 244).