LOBSANG RAMPA - ČLOVĚK S VŮNÍ LÁSKY A POROZUMĚNÍ (NEMĚLI BYCHOM NA NĚHO ZAPOMENOUT) (2)

"Důležité je zapálit plamen "svíčky". A když hoří, pak mnohé je usnadněno...."
Úterý Lobsang Rampa


Charakter Lobsanga Rampy

Lobsang Rampa byl jedinečný člověk s mnoha mimořádnými atributy. V některých ohledech byl člověk mnoha protikladů. Na jedné straně to byl mnich, který žil v celibátu, a přesto měl oddanou manželku. Byl člověkem poměrně hodně uzavřeným, který ale dokázal psát velmi otevřeným způsobem o svém životě. Byl oddán tibetským tradicím, a přesto neměl žádný kontakt s komunitou tibetského nebo buddhistického rázu.

Rampa se celý život trápil s velmi špatným zdravotním stavem. Trpěl ischemickou trombózou, cukrovkou, artritidou a paraplegií. Všechny tyto a další onemocnění zdědil po svém hostiteli, v jehož těle přebýval. I jeho sluch a zrak nebyl valné kvality a s přibývajícím věkem se zhoršoval. Ačkoliv se o něm říkalo, že bývá často nevrlý, opak je pravdou, nikdy neztratil svůj vrozený smysl pro humor a bystrý vtip.

Rampa byl velmi velkorysý člověk, který se jen málo zajímal o materiální majetek. Je všeobecně známo, že během svého života rozdal velké množství svého movitého majetku. Přátelé a známí mu velmi často vnucovali velmi drahé dárky, které pak po určité době dával dalším lidem, u kterých si myslel, že budou potřebnější. Během svého života odpověděl na tisíce dopisů svých obdivovatelů, přičemž náklady na poštovné nesl na svůj vrub. Měl upřímnou touhu pomáhat druhým lidem.

Na druhou stranu někdy Rampa poměrně rychle střídal své nálady a často ukazoval svou netrpělivost vůči sobeckým a povrchním lidem. Nedokázal být vůči hlupákům trpělivý. Některými svými povahovými vlastnostmi se mu tak během svého života podařilo znepřátelit feministky, povrchní mládež, katolíky, lékaře západního světa, komunisty a tibetskou vládu v exilu. Ovšem největší nevůle byla vyhrazena novinářům a literárním kritikům, kterými opovrhoval.

Podle všeho byl Rampa nepochybně nadán různými duchovními vlastnostmi včetně jasnovidectví. Byl schopen vidět auru a s lehkostí četl alternativy událostí v budoucnosti, disponoval schopností astrálního cestování. Celkově lze říci, že jeho znalosti západního a východního okultismu byly ohromující. Rampa disponoval také obdivuhodnou schopností telepaticky komunikovat se svými kočkami. To konec konců dosvědčil i jeho francouzský vydavatel Alain Stanké.

Mimo ryze duchovní a spirituální schopnosti byl Rampa vynikajícím fotografem se schopností naprosto přesně vystihnout "genia loci" toho či onoho místa. Měl také dar schopnosti opravit prakticky jakýkoliv mechanický problém, výborným způsobem se vyznal ve strojích, technologiích a různých zařízeních. I když měl velmi špatný zrak a oslabené ruce artritidou, byl mistrem řemeslníkem. Velmi známé jsou jeho nádherné hračky určené malým dětem. Málokdo ví, že se jako amatér zajímal o rádio a rádiovou komunikaci.

Krátce a jasně řečeno, pochopil jsem, že Lobsang Rampa byl přátelským, ale rezervovaným člověkem, který byl nucen odejít do ústraní kvůli svému špatnému zdraví, nemístné zvědavosti veřejnosti a také kvůli nekonečnému obtěžování ze strany různých médií. Těsně před svou smrtí, kdy většinu času trávil na invalidním vozíku, se již prakticky vůbec neobjevoval na veřejnosti. Nikdy také nekonal přednášky pro větší skupiny lidí, neboť byl přesvědčen o tom, že lidé duchovně pokročilí dokážou studovat a meditovat o samotě.

Jak jsem již naznačil v předchozím textu, pro Rampu byli doslovným utrpením novináři, které mnohokrát veřejně obvinil z obtěžování. Není se tedy čemu divit, když během své celé spisovatelské kariéry bylo povoleno pouze třem novinářům uskutečnit rozhovor. První takový rozhovor se uskutečnil v roce 1958, když byl upoután na lůžko s trombózou. Přičemž ve výsledku z toho vznikl článek natolik urážlivého charakteru, že byl nucen ještě z postele sepsat písemnou reakci, tak aby mohl vyvrátit celou řadu nesmyslů, která v článku zazněla.

Poté, co ho po druhém rozhovoru v roce 1965 bezostyšně pomluvil jeden kanadský novinář, slíbil, že se již nikdy neotevře tisku. Nicméně nakonec přece jen uskutečnil jednu výjimku, a to pro svého přítele, literárního agenta a vydavatele Alaina Stankeho, který s ním natočil rozhovor v Montrealu a následně pak přetiskl, takže se stal součástí Lobsangovy publikace "Plamen svíčky" (1974). Na druhou stranu je ale logické, že jeho odmítání spolupracovat s médii pouze rozdmýchávalo plameny nevraživosti vůči jeho osobnosti a celkově posilovalo zvědavost veřejnosti.

Lobsang Rampa byl oddaným a věrným manželem své manželky Sarah, která nepochybně věřila tomu, že v těle jejího manžela sídlí duše tibetského mistra. Byl také milujícím a laskavým otcem jeho adoptované dcery Sheelagh Rouse (která přišla do jeho rodiny jako mladá dívenka poté, co zemřel její otec a rodinný přítel Lobsanga Rampy). Stejně tak miloval i své siamské kočky. Ve svých knihách složil veřejný hold a úctu svým přátelům (H. Y. Mendelsonovi, Johnu Bigrasovi, Johnu Hendersonovi, Valerii Sorockové, paní O´Gradyové, Patu Loftusovi a mnohým dalším).

Rampa v mnoha svých knihách odpovídá na otázky svých přátel, a to s patřičnou vytrvalostí a uctivostí. Stabilně podporoval tibetskou věc, a to i přesto, že se mu dostalo opovržení od oficiální tibetské komunity. Rampa věřil, že byl vyslán na západ, aby sestrojil fotoaparát, prostřednictvím kterého by bylo schopné fotit auru a který by zároveň sloužil jako diagnostický nástroj (škoda, že se nedožil chvíle, kdy se toto zařízení začalo skutečně vyrábět). Sekundárním cílem jeho mise pak byla snaha předat západu pokud možno komplexní formu tibetského dědictví.

Je otázkou, jakou měrou se to Lobsangu Rampovi podařilo. Myslím však, že nám toto hodnocení nepřipadá. Mám za to, že duch Lobsanga Rampy ví naprosto přesně, jaký účel měla jeho mise a zda se vůbec dá hodnotit jako úspěšná, nebo neúspěšná. Každopádně byl Rampa mužem, který bytostně věřil tomu, že jako tibetský láma byl jeho duch energeticky přenesen do těla anglického občana s naprosto jasně daným posláním.




Dopady knihy "Třetí oko"

V roce 1955 Sheelagh Rouse, manželka Johna Rouse, napsala dopis, který byl podepsán dr. Carl Kuanem a který byl adresován Carl Gibbs-Smithovi z "Viktorinina a Albertova muzea" s nadějí, že by mohl tento člověk pomoci dr. Carl Kuanovi sehnat zaměstnání. Dr. Gibbs byl poměrně známou osobností, který mimo jiné psal odborné články pro vydavatelství "Cyrus Brooks".

Součástí avízovaného dopisu bylo i "Osvědčení" o tom, že dr. Kuan je držitelem lékařské atestace v oblasti obecné medicíny, ale i chirurgie, kterou získal na "Univerzitě v Chunking". K dopisu byla připojena i žádost, zda by mohl dr. Kuan psát například reklamní materiál pro různá léčiva atp.
Jenomže reakce vydavatelství "Cyrus Brooks" byla zcela jiná. Tato instituce projevila daleko větší zájem o vzpomínky dr. Kuana na svůj život jako lámy a přesvědčila jej, aby napsal svou autobiografii. Vzhledem k tomu, že se dr. Kuan aktuálně nacházel na okraji bídy, tak celkem neochotně souhlasil a začal psát pod pseudonymem "T. Lobsang Rampa" knihu, která později vešla ve známost pod názvem "Třetí oko".

-pokračování-
Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly