NEJÚCHVATNĚJŠÍ CESTA.... (1)

„Kdybys mohl být kýmkoli, kým bys chtěl být?“ Hloubáním nad touto otázkou jsem kdysi strávil spoustu času. Byl jsem posedlý představou, že bych mohl změnit identitu, protože už jsem nechtěl být sám sebou. Měl jsem dobré povolání buněčného biologa a profesora na lékařské univerzitě, ale to nijak neměnilo skutečnost, že můj soukromý život byl v troskách. Čím usilovněji jsem hledal štěstí a spokojenost tím jsem byl nespokojenější a nešťastnější. V jedné z chvil takového přemítání jsem se téměř rozhodl opustit své bídné doživotní vězení. Usoudil jsem, že mi osud zkrátka nepřeje, a že bych z toho zkrátka měl udělat to nejlepší. Oběť života. Que sara, sara…

Můj deprimovaný fatalistický postoj změnil moment náhlé přeměny na sklonku roku 1985. Rezignoval jsem tehdy na definitivu na lékařské fakultě University of Wisconsin a odešel učit na lékařskou školu v Karibiku. A tam, jakmile jsem se ocitl úplně mimo směrodatný akademický proud, se mé uvolněné myšlenky rozběhly za hranice rigidních parametrů přesvědčení ovládajícího konvenční akademický svět. Izolovaný na smaragdově zeleném ostrově v hlubokém blankytu Karibského moře, daleko od slonovinových věží akademické obce, jsem zakusil náhlé vědecké prozření, které roztříštilo mé dosavadní mínění o povaze života.

Okamžik měnící můj život nastal ve chvíli, kdy jsem prověřoval metody výzkumu mechanismu, jímž buňky kontrolují svou fyziologii a chování. Náhle jsem si uvědomil, že životbuňky neřídí její geny, ale fyzikální a energetické prostředí v němž žije. Geny jsou pouze molekulární stavební plány použité k stavbě buněk, tkání a orgánů. Úkol „dodavatele“, který tyto genové plány čte a provádí, plní prostředí nesoucí hlavní odpovědnost za povahu živé buňky. To znamená, že si každá jednotlivá buňka „uvědomuje“ okolní prostředí, ne geny, které mechanismus života pouze uvedou do pohybu.

Jako buněčnému biologovi mi bylo jasné, že toto poznání má ohromné důsledky nejen pro můj život, ale i pro životy všech ostatních lidských bytostí. A přímo akutně jsem si uvědomoval, že každý lidský tvor sestává z přibližně padesáti triliónů buněčných jednotlivců. Zasvětil jsem celou profesionální dráhu studiu buněčných jednotlivců, protože mi bylo tehdy i dnes jasné, že čím lépe porozumíme životu jednotlivých buněk, tím lépe můžeme chápat společenství buněk, z nichž sestává lidské tělo. Věděl jsem, že všechny buňky se řídí podle toho jak vnímají a uvedomuji si okolní prostředí, a také to, že jsme bytosti z triliónů takových buněk. Pak platí, že ani průběhy našich životů nejsou předurčeny geny, ale našimi reakcemi na signály a vlivy okolního prostředí, které je skutečným motorem života.

Nové pochopení života pro mne bylo na jednu stranu těžkou ranou. Po téměř dvě desetiletí jsem programoval mysl mediků ústředním dogmatem biologie tvrdícím, že život řídí geny. Naproti tomu na intuitivní úrovni pro mne to, nač jsem přišel, nebylo úplným překvapením. Vždy ve mně hlodaly pochyby o genetickém determinizmu. Některé pramenily z poznatků nabytých při osmnáctiletém, vládou dotovaném výzkumu klonování lidských kmenových buněk. Ale až za dočasného pobytu mimo tradiční akademický jsem si plně uvědomil, že celý můj výzkum mi vlastně neustále předkládal nezvratné důkazy o tom, že nejochraňovanější princip biologie – genetický determinizmus – je naprosto defektní.

Tento výzkum nejenže potvrzoval nové porozumění původu života, ale, jak jsem si uvědomil, vyvracel i další domněnku směrodatného vědeckého proudu, již jsem také předkládal svým studentům – totiž víru, že jediným druhem lékařství, který si zaslouží výuku na lékařských fakultách je alopatická medicína. Poznatek, že energetické prostředí poskytuje svůj neodmyslitelný díl, v konečném důsledku ospravedlňuje duchovní moudrosti pradávné i moderní víry a představuje nejen bázi pro vědu a filozofii celostní medicíny, ale i pro alopatickou medicínu.

V okamžiku prohlédnutí mi bylo ihned jasné, že jsem právě dostal řádný pohlavek za to, že jsem mylně věřil ve své předurčení k okázale neúspěšnému osobnímu životu. Lidské bytosti mají bezesporu mocný sklon lnout s velikou vášní a houževnatostí k falešným vírám a imunní proti tomu nejsou ani hyperracionální vědci. Naše vysoce vyvinutá nervová soustava s velkým mozkem v čele je příčinou, že naše uvědomování si je komplikovanější než u buněčných jednotlivců.

Když k tomu přidáme unikátní lidské myšlení můžeme, na rozdíl od jednotlivých buněk jejichž uvědomování si je reflexivnější, volit různé způsoby jak vnímat prostředí v němž žijeme. Náhlé poznání, že bych mohl změnit svůj život, změním-li svá dosavadní přesvědčení a víry, mne velmi rozjařilo. Nabudilo mne to, protože jsem si uvědomil, že mne tento nový vědecký směr může vyvést z role trvalé „oběti“ svého zaměstnání k nové práci v roli „spolutvůrce“ vlastního osudu. Od magického okamžiku, který za noci v Karibském moři změnil můj život uběhlo dvacet let vyplněných biologickým výzkumem za účelem podepřít získaný vhled pádnými argumenty. Žijeme ve vzrušující době. Věda prodělává proces v němž se boří staré mýty a přepisují základní představy o lidské civilizaci. Představa člověka jako křehkého biochemického stroje ovládaného geny ustupuje poznatku, že naopak on sám je mocným tvůrcem svého života i světa, v němž žije.

Magie buněk

Když jsem tehdy ve druhé třídě u paní Novak vystoupil na malý stupínek, bylo mi sedm let. Byl jsem ale už dost vysoký, abych mohli přilepit své oko k okuláru mikroskopu. Jenže zprvu jsem byl příliš blízko, takže jsem neviděl nic než světelnou skvrnu. Nakonec jsem se ale uklidnil a poslechl radu, abych trochu ucouvnul od okuláru. A pak se to stalo. Ta událost byla tak vzrušující, že určila směr celému zbytku mého života. Do zorného pole vklouzla trepka … a náhle jsem byl jako hypnotizovaný. Hluk a lomoz ostatních dětí vybledl spolu se školní vůní čerstvě naostřených tužek, nových voskových kříd i plastové krabice plné pastelek Roy Rogers.

Celá má bytost byla jako přišpendlena k cizokrajnému světu této buňky, která mne vzrušovala více, než dnešní filmové triky animované počítači. Má nevinná dětská mysli v tom organizmu neviděla buňku, ale mikroskopicky malého jedince, myslící a vnímající bytost. Zdálo se mi, že se tento mikroskopický jednobuněčný organizmus nepohybuje jen tak nazdařbůh, ale plní nějaký úkol, i když jsem netušil jaký. Hned po vyučování jsem běžel domů a vzrušeně vyprávěl matce o svém mikroskopickém dobrodružství. Všemožnými způsoby přesvědčování jsem ji nakonec přemluvil k tomu, aby mi opatřila mikroskop, a pak jsem trávil dlouhé hodiny hypnotizován cizím světem zpřístupněným zázrakem optiky.

Později, na fakultě pro postgraduální studium, jsem v tom pokračoval u elektronového mikroskopu. Předností elektronového proti konvenčnímu světelnému mikroskopu je jeho tisícinásobná výkonnost. Je mezi nimi podobný rozdíl jako mezi turistickým dalekohledem užívaným k pozorování krajiny a teleskopem Hubble, přinášejícím z oběžné dráhy obraz vzdáleného vesmíru. První vstup do laboratoře s elektronovým mikroskopem je pro ctižádostivé biology jakýmsi obřadem přechodu. Vcházíte tam černými otáčivými dveřmi podobnými těm, které oddělují fotografickou temnou komoru od normálně osvětlených místností. Vzpomínám si jak jsem těmi dveřmi otáčel poprvé. Byl jsem na chvíli v temnotě, která vlastně předělovala dva světy mezi studentským životem a začátky bádajícího vědce.

Když se dveře otočily úplně byl jsem ve velké temné komoře, matně osvětlené několika červenými fotografickými světly. Když se mé oči přizpůsobily, pozvolna jsem v sobě začal pociťovat posvátnou hrůzu před tím, co se tyčilo přede mnou. Červená světla se strašidelně zrcadlila v zrcadlovém povrchu impozantního, asi 35 centimetrů silného válce z chrómové oceli s elektromagnetickými čočkami, který sahal až ke stropu uprostřed místnosti. Po obou stranách při jeho bázi byly velké ovládací pulty, tak trochu připomínající přístrojové desky Boeingu 747 plné spínačů, osvětlených stupnic a mnohobarevných signálních světýlek. Z podstavce mikroskopu vybíhaly pompézní svazky tlustých kabelů, vodních a vakuových hadic, jako kořeny z paty kmene starého dubu. Ovzduší vyplňovalo chřestění vakuových pump a šum čerpadel chladící vody. Měl jsem pocit jako kdybych vystoupil na velitelský můstek U.S.S. Enterprise.

Kapitán Kirk měl ten den očividně volno a u jedné z konzol seděl můj profesor zaměstnaný složitou procedurou instalace vzorku tkáně do komory s vysokým vakuem uprostřed ocelového sloupu. S ubíhajícími minutami jsem zakoušel stejný pocit jako onoho dne ve druhé třídě, kdy jsem poprvé spatřil živou buňku. Nakonec se na stínítku obrazovky objevil zeleně fluoreskující obrázek. V plastických sekcích bylo jen tak tak možné rozeznat tvar temně namořených buněk zvětšených na asi třicetinásobek původní velikosti. Pak zvětšení krok za krokem rostlo. Nejprve 100x, pak 1000x a potom 10 000x. Když jsme konečně dospěli k „warp drive“, byly buňky zvětšené na 100 000 násobek původní velikosti. Byl to opravdu Star Trek, ale než abychom pronikali hluboko do vesmíru, nořili jsme spíš hluboko do nitra vesmíru buňky kde „předtím ještě nikdo nebyl“. V jednom okamžiku jsem pozoroval miniaturní
buňku sekundy později jsem už létal hluboko v její molekulární architektuře.

Má úcta k bytosti na pokraji této vědecké hranice byla přímo hmatatelná. A jaké bylo moje vzrušení když jsem se stal čestným kopilotem. Položil jsem ruce na řízení a mohl se „vznášet“ nad cizí celulární krajinou. Průvodcem mi byl můj profesor upozorňující na důležité orientační body: „Tady je mitochondrie, tam Golgiho tělísko … tamhle je jaderný pór, to je molekula kolagenu a tohle ribosom.“ V tom shonu jsem se pokoušel vyjít ze své vize sama sebe jako průkopníka kráčejícího územím, které dosud nespatřilo lidské oko. Zatímco světelný mikroskop nabízel buňky jako vnímající kreatury, elektronový mikroskop mne postavil tváří v tvář s molekulami; základními kameny samotného života. Cítil jsem, že někde tam, v cytoarchitektuře buňky, jsou skrytá vodítka, která by měla umožnit průnik k tajemství života.

Okénko monitoru mikroskopu se na chvíli stalo křišťálovou kouli a v tajuplné zeleni sálající z fluoreskujícího stínítka jsem spatřil svou budoucnost. Věděl jsem, že budu buněčný biolog, a že se soustředím na zkoumání všech buněčných ultrastruktur, abych pochopil tajemství celulárního života. Jak jsem se brzy naučil už na fakultě pro postgraduální studium, jsou struktury a funkce biologických organismů dokonale propleteny. Byl jsem si jist, že přírodu lze pochopit kvůli souvztažnosti mezi mikroskopickou anatomií buňky a jejím chováním. Po celé postgraduální studium, za pozdějšího výzkumu i při práci profesora na lékařské fakultě vyplňovalo všechny mé hodiny zkoumání molekulární anatomie buňky. Někde tam, uzamčené v buněčné struktuře, čekalo tajemství jejích  funkcí.

Výzkum „tajemství života“ mne posléze přivedl na životní dráhu výzkumníka studujícího klonované lidské buňky za vývoje v tkáňové kultuře. Deset let po prvním blízkém setkání s EM jsem byl definitivním členem fakulty na prestižní University of Wisconsin School of Medicine, mezinárodně uznávaným za výzkum klonovaných kmenových buněk a váženým pro své vyučovací schopnosti. Měl jsem přístup k mnohem výkonnějšímu elektronovému mikroskopu, umožňujícímu třídimenzionální CAT SCAN. Člověk jakoby se přitom vznášel v organizmech a setkával se tváří v tvář s molekulami, které jsou základem života. Ale ačkoliv mé pomůcky byly důmyslnější, můj přístup se nikdy nezměnil. Nikdy jsem neztratil přesvědčení sedmiletého kluka, že životy buněk, které jsem studoval, mají smysl.

Naneštěstí jsem tehdy nebyl stejně pevně přesvědčen o tom, že i můj vlastní život má nějaký účel. Nevěřím v Boha, ačkoli přiznávám, že mne občas obveselovala jeho představa jako někoho kdo všechno řídí a oplývá vytříbeným smyslem pro perverzní humor. Konec konců jsem byl tradic dbalý biolog, pro nějž je Boží existence nepodstatný problém: život přece je důsledkem slepé náhody, rozdání příznivých karet nebo ještě přesněji náhodně protřesených genových kostek. Heslem naší profese od dob Charlese Darwina bylo: „Bůh? Nepotřebujeme žádného všemocného Boha!“

Darwin Boží existenci nepopíral, ale prostě předpokládal, že za pozemský život je zodpovědná náhoda, ne božský zásah. V knize „O původu druhů“ z roku 1859 říká, že individuální rysy přecházejí z rodičů na děti. Podle něj přecházejí individuální charakteristické rysy z otce na dítě a život kontrolují „dědičné faktory“. Tento náhled na věc zavedl vědce k frenetickým pokusům o rozpitvání života až k molekulárním základům, aby v rámci struktury buňky nalezli mechanizmus dědičnosti kontrolující život. Tento výzkum před padesáti lety dospěl k pozoruhodnému závěru, kdy James Watson a Francis Crick popsali strukturu a funkci dvojité spirály DNK, materiálu z nějž jsou sestaveny geny.  Konečně! Vědci objevili základ „dědičného faktoru“, o němž hovořil Darwin v 19. století. Noviny ohlásily skvělý nový svět genetického inženýrství, slibujícího projektování dětí a magickou kulku pro lékařská ošetření. Živě si vzpomínám na ohromné titulky, které toho památného dne v roce 1953 takřka plnily titulní stránky novin: Tajemství života je odhaleno.

Společně s novináři naskočili na genetický vůz s kapelou i biologové. Ústředním dogmatem molekulární biologie pečlivě vysvětlovaným v učebnicích se stal mechanismus, jímž DNK řídí biologický život. V dlouhotrvající debatě na téma příroda versus výchova, se kyvadlo rozhodujícím způsobem zhouplo na stranu přírody. Zpočátku nesla DNK odpovědnost jen za naše fyzické vlastnosti, ale rychle přibyla i víra, že pod genetickou kontrolu spadají i emoce a chování. Jestliže se tedy narodíte s defektním genem odpovědným za štěstí, můžete očekávat nešťastný život.