PŘEKROČILO LIDSTVO SVOJI DOBU SPOTŘEBY? (2)

Zpráva která vyšla v aktuálním vydání časopisu Nature, byla napsána profesorem Richardem Mullerem a Robertem Rohdenem, který také pochází z univerzity Berkeley. Tito dva zkoumali zmizení tisíců druhů různých mořských druhů (jejichž zkameněliny se lépe dochovaly než v případě pozemských druhů) v období během posledních 500 milionů let.

Zjištěné výsledky byly zcela nečekané. Již dříve se vědělo, že v minulosti došlo k hromadným vyhynutím. Během permského vynutí před 250 miliony let zmizelo například více než 70 procent druhů. Ale většina výzkumů naznačovala, že zde bylo spojení se srážkou s asteroidem a jinými náhodnými událostmi.

Muller a Rohde ale zjistili, že se vůbec nejedná o nepředvídatelné události, ale že k hromadným vyhynutím dochází každých 62 milionů let, což je vzorec, který je podle Kirchnera ‚pozoruhodný a přesvědčivý‘.

Ale co je příčinou? Zde výzkumníci narazili na problemy. Zvažovali průchod sluneční soustavy skrz mračna plynu, která prostupují celou galaxii. Tato mračna by mohla odstartovat klimatický zmatek. Nicméně není znám žádný mechanismus, který by vysvětloval proč by k průchodu mělo dojít pouze každý 62 milionů let.

Další možností je, že k Slunci patří další neobjevená hvězda. Ta by se mohla k Slunci přibližovat každých 62 milionů let, vytlačit komety z vnější sluneční soustavy a nahnat je směrem k Zemi. Podobná doprovodná hvězda nebyla nikdy pozorována, nicméně v každém případě podobně dlouhá oběžná dráha by byla nestabilní, tvrdí Muller.

Muller a Rohde dál přemýšleli, že třeba existuje jakýsi vnitřní geofyzikální cyklus, který každých 62 milionů let spustí rozsáhlou vulkanickou činnost. Sopčný dým by zahalil celou planetu a způsobil ničivý pokles teploty, kdy by v důsledku mrazu zemřelo mnoho živočichů.

Bohužel vědci nevědí o žádném takovém cyklu.

‚Zkusili jsme vše co nás napadlo, abychom našli vysvětlení pro tyto podivné cykly střídající biodiverzity a vyhynutí,‘ praví Muller. ‚Zatím jsme byli neúspěšní. A ano, brzo nás čeká další, ale zatím bych nepanikařil.‘

No mají problém, že ano? Myslí si že je to na cestě, a na základě dávných legend, k tomu dojde hodně rychle a téměř bez varování.

Klasických „Pět velkých“ hromadných vyhynutí, které určili Raup a Sepkoski v roce 1982 (jen pro zajímavost, zrovna v tuto dobu jsem si začala klást otázky o konci světa tak, jak bylo předpovězeno ve Zjevení, což vyvrcholilo napsáním knihy Noemův syndrom [The Noah Syndrome] v roce 1985!), se obecně uznávají jako jedny z nejdůležitějších. Jsou to:

V pozdním období ordoviku (zhruba před 438 miliony let) - vymřelo 100 čeledí - vymřela více než polovina všech druhů bryozoa (mechovek) a brachiopodů.

78 milionů let později:

Období pozdního devonu (zhruba před 360 miliony let) - vymřelo 30% živočišných čeledí.

106 milionů let později:

Na konci období permu (zhruba před 245 milíony let) - vymřeli trilobiti. Vymřelo 50% všech živočišných čeledí, 95% všech mořských druhů a mnoho stromů.

37 milionů let později:

Pozdní trias (před zhruba 208 miliony let) - Vymřelo 35% všech živočišných čeledí. Vyhynula většina z prvních čeledí dinosaurů a dále většina synapsid (kromě savců).

143 milionů let později

Na přelomu křídy a paleocénu (třetihor, zhruba před 65 miliony let) - zhruba polovina všech živočichů vymřela, včetně dinosaurů, ptakoještěři, mořští plazi, hlavonožci, mnohé čeledí ryb, škeblí, šneků, vodních hub, mořských ježků a mnoho dalších.

Z výše uvedeného je zřejmé, použít číslo „62 milionů let“ a vybudovat na něm teorii je skutečně trochu zavádějící.

Raup a Sepkoski jsou zmiňováni jako ti, kteří určili „pět velkých“ událostí, ale faktem je, že Sepkoski, paleontolog z University of Chicago, ve skutečnosti navrhl, že vymření dinosaurů před 65 miliony let bylo součástí cyklu dlouhého 26 milionů let!! Nicméně bych chtěla zmínit, že pokud násobíte 26, vycházejí zajímavé výsledky jako například: 3 X 26 je 78 - což je shodou okolností doba mezi vyhynutím v ordoviku a devonu; 4 X 26 je 104 což je velmi blízko 106 milionům let mezi vyhynutím v devonu a permu; a 5 X 26 je 130 což je (když se zabýváme podobnými údaji) dostatečně blízko k mezeře mezi triasem a přelomem křídy a paleocénu. Takže na údaji 26 milionů let nakonec možná něco bude, pouze každý „návrat“ má odlišné následky, v závislosti na variabilitě činitelů sluneční soustavy. Druhé slunce s oběžnou dráhou 26 milionů let může být stabilnějšít, když už Muller podotkl, že oběžná dráha 62 milionů let je příliš dlouhá na to aby byla stabilní.

Pokud budeme předpokládat 26 milionů let dlouhý oběh doprovodné hvězdy, pro který použijeme pět velkých vyhynutí jako startovní bod, zjistili bychom že k dalšímu návratu mělo dojít před 39 miliony let, potom před 13 miliony let což znamená, že se nacházíme zhruba v polovině oběžného cyklu druhého Slunce. Otázka: jde o afélium nebo perihélium? Ať už je v současné době teoretické druhé slunce kdekoliv, my víme že došlo k dalším vyhynutím velkých rozměrů, která mají málo společného s pouhým 62 milionů let dlouhým cyklem, ale na druhou stranu hodně společného s jiným cyklem. Dalším faktem je, že k vyhynutím dochází mnohem častějí, než si veřejnost obecná uvědomuje a ano, již máme zpoždění.

Když na chvíli odbočíme od možných příčin pro hromadné vyhynutí, podívejme se na některé způsoby jak by mohlo dojít k vyhynutí. Zde je malý praktický přehled:

Způsoby jak zničit život

Ze všech způsobů které vědci navrhli jako možnou příčinu hromadného vyhynutí, uvádíme největší favority. Koncepčně existují 4 hlavní způsoby:

1. Zmrazit (Země jako hrouda sněhu)

2. Uvařit (skleníková Země)

3. Shodit na to meteor (dopad meteoru)

4. Pokrýt to popelem a lávou (ohromné sopečné výbuchy)

Je důležíté si uvědomit, že čísla 3 a 4 jsou v podstatě případy, které byly navrženy jako vysvětlení 1 a 2, i když Země jakou hrouda sněhu, spolu se skleníkovou Zemí, jsou stále samostatné teorie, protože jsou do jisté míry samo reprodukující, tzn. raději se chytíme do začarovaného kruhu, neboť čím více ohřejeme Zemi, tím víc skleníkových plynům můžeme potencionálně vypustit (alespoň teoreticky).

To je všechno sice krásné, ale jakým způsobem vedou tyto fyzické dopady [pouze 1 a 2] k hromadnému vyhynutí?

Jednoduchá odpověť zní klima. Každý druh, který dnes žije na Zemi, a podle všeho i v minulosti, je adaptovaný na určitý rozsah podmínek. Je to stejné jako v případě, že bychom byli z ničeho nic přemístěni na severní pól a čekalo se od nás, abychom zde žili celý rok, pouze ve svetru a s tyčinkou Mars, zajisté bychom zemřeli. To samé platí v případě vyhyhutí, kdy v podstatě dojde na celé Zemi k posunu klimatických zón (tudíž naše umístění na severní pól není tak nemožné jak se ze začátku mohlo zdát), nebo ekosystémy nemají dostatečné množství světla a živin. Následkem jsou rostliny a zvířata v nerorovnováze se svým prostředím, což vede nejen k úhynu jednotlivců ale i celého druhu. S vyhynutím celého druhu se vytvoří mezera v potravinovém řetězci a proto se i zvířata, která se adaptovala na nové klima, ocitnou bez potravy a vyhynou, a tak dále…

PROBLÉM VYHYNUTÍ V PODIVNÉM EKOSYSTÉMU

Vraťme se k příkladu severního pólu, ale tentokrát budeme mít k dispozici celou krabici tyčinek Mars, a budeme předpokládat, že nezemřeme během prvního dne, pomalu si zvykneme na zimu, možná si najdeme úkryt, nicméně pokud si nenajdeme alternativní zdroj obživy (k tyčinkám Mars), až naše kořist nebude, zemřeme hlady. Abychom vytvořily dynamičtější ekosystém, předpokládejme že my jsme zdrojem potravy pro další organismus, například pro ledního medvěda, tudíž až zemřeme, čím se bude živit lední medvěd?

Bohužel zde můj příklad přestává fungovat, protože nikdo nebude věřit, že bez pojídání tyčinek Mars dojde k jejich nekontrolovatelnému množení. Nicméně v našem ekosystému severního pólu, skládajícího se z tyčinek Mars, nás a ledních medvědů, předpokládejme že narazíme na další oblečení a úkryt, tudíž zima již nebude mít vliv na to kolik nás bude, a že se nám podaří najít recept a přísady pro tyčinky Mars (a díky neskutečnému štěstí nám tyčinky dodají veškeré potřebné živiny), v tomto případě by to byli lední medvědi, kdo by ovlivňoval náš počet, protože jsou naši přímí predátoři. Pokud by zmizeli lední medvědi, znamenalo by to, že by naše populace nebyly snižována, tudíž lidnatost by po mnoho generací stoupala až do bodu, kdybychom již nadále nebyli schopni se dostatečně zásobovat tyčinkami Mars, nebo bysme již snědli všechny tyčinky Mars na světě. To by mělo za následek ohromný populační pád, nebo dokonce vyhynutí lidské rasy (nebo alespoň těch kteří jsou odkázáni na tyčinky Mars). Podobný značně abstraktní příklad pomáhá vysvětlit, že všechny trofické úrovně potravního řetězce (nebo sítě) musí být na svém místě, jinak dojde k narušení rovnováhy u každé z dalších populací.

Předchozí popis jak globální oteplování nebo ochlazení může způsobit hromadné vyhynutí je chytré, ale nebere v úvahu lidskou vynalézavost. Je jasné, že by v důsledku globálního oteplení, nebo ochlazení, došlo k ohromnému úbytku lidské populace, ale je nepravděpodobné že by vedlo k hromadnému vyhynutí, jako v případě těch pro které existují důkazy. Teď budu krátce citovat z Tajné historie:

Zpět do roku 1940, kdy Dr. Frank C. Hibben, profesor archeologie na University of New Mexico, vedl na Aljašce expedici, která byla zaměřena na hledání lidských ostatků. Ale místo lidských ostatků našel míle a míle ledového bláta, které bylo plné mamutů, mastodontů, několika druhů bizonů, koní, vlků, medvědů a lvů. Členové expedice na místě severně, nedaleko města Fairbanks, z hrůzou příhlíželi, jak před sebou buldozery hrnou polorozteklé bláto do propustí na těžbu zlata. Zvířecí kly a kosti se před radlicí točily „jako odřezky před hoblíkem“. Zdechliny byly nalezeny v mnoha polohách smrti, většina z nich byla „roztrhána nějakou nevysvětlitelnou prehistorickou katastrofou.“ [Hibben, Frank, The Lost Americans (New York: Thomas & Crowell Co. 1946)]

Očividně násilná smrt ohromného množství zvířat, spojené se zápachem hnijícího masa, bylo téměř neúnosná jak na pohled, tak i v myšlenkách co asi mohlo být příčinou. Pole smrti se táhla doslova stovky mil všemi směry. [ibid.] Byly tam stromy a zvířata, vrstvy rašeliny a mechu, vše zkroucené, zašmodrchané a roztrhané jakoby vše před 12 000 lety nasál nějaký vesmírný mixér a během okamžiku zmrazil do jedné masy. [Sanderson, Ivan T., „Riddle of the Frozen Giants“, Saturday Evening Post, No. 39, January 16, 1960.]

Severně od Sibiře jsou celé ostrovy z kostí zvířat pleistocénu, které byly strženy na sever do mrazivých vod Severního ledového oceánu. Podle jednoho odhadu, může být podél řek severní Sibiře zahrabáno něco kolem deseti milionů zvířat. Tisíce a tisíce klů byly zdrojem velkého obchodu se slonovinou, která zásobovala čínské mistry, vše pocházející ze zmrzlých sibiřských mamutů a mastodontů. Slavný mamut z Berešovky byl první, který upoutal pozornost na konzervovací vlastnosti rychlého zmražení, protože v jeho tlamě byly nalezeny blatouchy.

Jaká hrozná událost přepadla během jednoho dne miliony zvířat? Důkazy nasvědčují, že za vším stojí ohromná tsunami, která se prohnala po zemi a která do sebe zapasovala zvířata a vegetaci, aby vše bylo následně v mžiku zmraženo na dalších 12 000 let. Ale k vyhynutí nedošlo jenom oblasti Arktidy, i když zamražení které se stalo v dnešních chladnějších oblastech, zachovalo stopy hněvu Matky přírody až do našich časů.

Paleontolog George G. Simpson považuje vyhynutí pleistocénského koně v Severní Americe za jednu z nejzáhadnějších událostí v historii zoologie, a přiznává, „nikdo nezná odpověď.“ Je poctivý a přiznává, že je existuje větší problém vyhynutí mnoha dalších amerických druhů, ke kterému došlo ve stejnou dobu. [Simpson, George G., Horses, New York: Oxford University Press) 1961] Kůň, velké karibské želvy, velký lenochod, šavlozubí tygr, pásovec a toxodon. Všechno to byla tropická zvířata. Tito živočichové nezemřeli v důsledku „postupného počátku“ doby ledové, „pokud někdo nebude ochotný předpokládat, že teplota podél rovníku spadla pod bod mrazu, jinak si podobné vysvětlení žádá prozkoumání.“ [Martin, P. S. & Gulday, J. E., „Bestiary for Pleistocene Biologists“, Pleistocene Extinctions, Yale University, 1967]

Na Floridě byly nalezeny ohromné haldy kostí pocházejících z mastodontů a šavlozubých tygrů. [Valentine, citován v Berlitz, Charles, The Mystery of Atlantis (New York, 1969)] Ve Venezuele byli v horských ledovcích, ve stavu rychlého zamražení, nalezeni mastodonti, toxodonti, ohromní lenochodi a jiná zvířata. Ve stejnou dobu, v období pleistocénu zhruba před 12 000 lety, vymizeli chlupatí nosorožci, ohromní pásovci, ohromní bobři, ohromní jaguáři, pozemní lenochod, antilopy a mnohé další druhy.

Rozsah této události byl celosvětový. Sibiřští mamuti vyhynuli ve stejnou dobu jako velcí evropští nosorožci, aljaští mastodonti, sibiřští bizoni, asijští sloni a američtí velbloudi. Je jasné že příčiny těchto vyhynutí musí být stejné pro obě polokoule a také že nešlo o postupný proces. „Postupné zalednění“ by nezpůsobilo vyhynutí, protože všechna zvířata by jednoduše migrovala ze lepšimi pastvinami. Dívíme se na nečekanou událost nekontrolovatelného násilí. [Leonard, R. Cedric, Appendix A v „A Geological Study of the Mid-Atlantic Ridge“, Special Paper No. 1 (Bethany: Cowen Publishing 1979)]

Jinými slovy před 12 000 lety, v období na které jsme již narazili a se kterým se opět setkáme znovu a znovu, došlo k něčemu hrůznému: tak hrůznému, že během jednoho dne málem došlo k vyhubení všeho živého.

Harold P. Lippman přiznává, že množství fosílií a klů v sibiřském permafrostu představuje „nepřekonatelnou potíž“ pro princip aktualismu [tj. předpoklad, že předvěké děje se nelišily kvalitativně od dnešních], protože žádný postupný proces nemůže zapříčinit uchování desíteky tisíc klů a jedinců v celku, „i kdyby zemřeli v zimě.“ [Lippman, Harold E., „Frozen Mammoths“, Physical Geology, (New York 1969)] To platí obzlvášť když má mnoho jedinců v žaludku nestrávené tráviny a listy. Geolog pleistocénu William R. Farrand z Lamont-Doherty Geological Observatory, který se staví proti katastrofismu v jakékoliv podobě, uvádí: „Jejich náhlou smrt zle odvodit od statnosti zvířat a jejich plných žaludků ... v době úmrtí byla zvířata statná a zdravá.“ [Farrand, William R., „Frozen Mammoths and Modern Geology“, Science, Vol. 133, No. 3455, March 17, 1961]

Bohužel Zdá se že i navzdory tomuto přiznání není tento nebohý pán schopný postavit se realitě celosvětové katastrofy, v podobě milionů kostí celosvětově zasazených právě na konci pleistocénu. Hibben shrnul celou situaci v jednom prohlášení: „Období pleistocénu skončilo smrtí. Nejednalo se o běžné vyhynutí nejasného geologického období, které vyšumělo v nejasném konci. Tato smrt byla katastrofická a úplná.“ [Hibben, op. cit.]

Závěr je opět takový, že na konci doby ledové, vyhynutí v pleistocénu, mladého paleolitu, závěrečného období paleolitu, na konci „vlády bohů“, před zhruba 12 000 lety skončilo vše globální katastrofou. [The Secret History of the World]

Jedná se o událost, kterou Firestone, West a Warwick-Smith probírají v jejich již zmiňované knize The Cycle of Cosmic Catastrophes: Flood, Fire, and Famine in the History of Civilization.