ROZHOVORY S RAGAUIANEM : O životě, o práci a dění tady a teď v nás i kolem nás z mnoha úhlů pohledu - zaznamenáno v roce 2009 - /02/07/ část první

V PRVNÍ SÉRII UVEŘEJNUJI I MATERIÁLY Z LET 2009 A 2010. PEVNĚ VĚŘÍM, ŽE OTÁZKY A ODPOVĚDI BYŤ STARŠÍHO DATA NEZTRÁCEJÍ SVŮJ INFORMAČNÍ NÁBOJ A MAJÍ VÁM I DNES CO ŘÍCI.

Ve svých výkladech spojuješ své probuzení k duchu s životní krizí. Vyprávěl jsi mi dříve o ní. Ve svých výkladech zdůrazňuješ, že právě ona to všechno, tu tvoji změnu, tvé poznání i tvoji současnou sílu pomoci druhým nastartovala. Jak speciálně u sebe a případně obecně vnímáš podíl životní krize na tom, jaký dnes jsi ?

Bohužel, mám špatnou zprávu pro ty, kdož podobné vjemy něčeho mimořádného ve svém životě mají a jsou dosud stále ještě v pohodě. To proto, že k tomu, aby se tyto předzvěsti realizovaly, nutně přichází v určitém okamžiku životní krize.

Životní krize je doslova podmínku, aby se nastartoval proces vnitřních změn v člověku. Pokud totiž neupadneš do životní krize, prostě žiješ, užíváš si každodenní drobné radosti a nemáš důvod se nad čímkoliv zamýšlet. Nejméně už pak nad sebou, svým životem a jeho možnostmi z pohledu právě oněch příslibů výjimečnosti svého osudu.

Tenhle „luxus“ si každý z nás dovolí až tehdy, když nastane ta správná chvíle a ta více či méně hluboká životní krize se dostaví. Protože ona je nutnou podmínkou toho, abychom se probudili ze zaujetí hmotou a vydali se cestou ducha.

Z tohoto pohledu já osobně patřím k velmi šťastným lidem, protože má krize před lety byla pořádná a zasáhla prakticky všechny oblasti toho, čím jsem do té doby žil. Přišla a rozmetala na padrť všechno, v co jsem věřil a co pro mne v mém dosavadním životě něco znamenalo.

Ztráta společenského postavení, existenčních jistot a zdraví je vždy deprimující, ale naprosto zdrcující byl pocit zklamání ze selhání a neschopnosti vlastní pád zastavit nebo přibrzdit. Ruku v ruce s tím pak samozřejmě kráčí i ztráta sebedůvěry a dlouhodobý výpadek schopnosti v reálném životě cokoli cílevědomě podniknout.

Člověk otřesen zůstává nahý uprostřed trosek svého bytí a je mu jasné, že to co ztratil, to v původní podobě již nikdy nemá šanci získat zpět. Staré se rozpadlo, to nové, které přichází, je často ještě hluboko pod jeho současným obzorem. Nastává situace, kterou bychom mohli nejlépe nazvat temnou nocí naší duše.

A tady se postupně staneme svědky probouzejícího se zázraku. Velmi pomalu, neskutečně pomalu oproti naší touze vyjít z krize ven, přichází po oné dlouhé noci duše do ní svítání. Zdánlivě nesmyslný a účel postrádající akt násilí našeho vlastního osudu proti nám jako bytosti této země totiž odebral sílu a životní náboj pouze do té doby do jisté míry dominantnímu živočišnému egu / pád do tmy / a naopak dává příležitost k probuzení a posílení projevům našeho ducha / svítání /.

Časté změny nálad, myšlenky na útěk z tohoto světa a prudké střídání se okamžiků svítání naděje následované opětným pádem do nevíry a skepse jsou důsledkem neustálého střídání se programů ega a ducha v energetických strukturách našeho mentálního a emočního těla duše.

Duch samotný se jen velmi zvolna a nerad probouzí z letargie, do které byl šokem ze svého ponoření do nízkých a pro něj děsivých vibrací této Země ponořen. Protože této chvíli obvykle předchází celá léta toho, kdy ho jeho společník v jednom těle, vlastní ego, ve spolupráci s aktivitami hmotného okolí vmanévrovalo do uspávajícího pocitu klidu a pohody tím, že k němu sebejistě vysílalo zprávu : klid, nestarej se, vše je v pohodě, mám nad děním v našem životě kontrolu. Nepleť se mi do toho a bude ti fajn.

A ty mu léta věříš, egu, protože mu to skutečně funguje. A tobě je celkem fajn. Žiješ a užíváš si. Myšlenky a pocity, které tě občas znepokojují, pouštíš jedním uchem dovnitř a druhým ven.

A pak najednou bác ! Přichází krize ! A nyní, po krizi, je to už o něčem jiném a opak je pravdou. Vlastní ego událostmi tvého života svrženo z výšek svého přesvědčení o své dokonalosti a schopnosti si poradit v tomto světě samo se sebou a vším kolem nyní uvnitř nás vyděšeně skučí strachy, počítá své rány a bojí se každého stínu. Ztratilo svoji lehkost a odvahu, s níž proplouvalo mnohdy bouřlivými vodami každodenní přítomnosti.

Je veta po jeho sebedůvěře a jistotě, s jakou si dříve svými ostrými lokty mnohdy i na úkor ostatních razilo svou cestu životem. Je zraněno poznáním vlastní nedokonalosti a odmítá si přiznat zodpovědnost za to, co se stalo. Zuří, běsní a to ono pod dojmem svého selhání uvažuje o stažení se ze života. Protože přece život si ho opomíjením jeho nesporných kvalit a nedbáním jeho potřeb si jeho přítomnost tady a teď rozhodně nezaslouží !

Proto jsou myšlenky na odchod z tohoto života při velkých životních krizích tak časté. Jsou nastartovány vždy jen myšlenkami toho lidského v nás, které je nešťastné, zklamané a ze svého selhání obviňuje svět kolem. Naštěstí tendence k úniku z této reality jsou obvykle již vyvažovány tím, že se kormidla našeho života stále více ujímá náš duch. Protože teprve nyní, až poté, co se ego stáhlo ze světa do sebe, náš duch dostává v tomto pozemském bytí poprvé šanci pořádně pracovat a být činný.

Nečinnost ega je skvělou příležitostí pro ducha. On, zpočátku nerad a pocitem křivdy se probouzí z letargie, rozhlíží se kolem sebe a postupně hledá a nalézá. Stahuje do naší vědomé lidské mysli stále více informací, jimž tato mysl dříve vedena egem nevěnovala žádnou pozornost a dokonce je zavrhovala jako nepotřebné a matoucí. Hledá a nachází cestu tam, kde ji ego díky své struktuře vibrací a pro svá omezení ani nikdy hledat nemohlo.

Toto období nazýváme temnou nocí naší duše zejména proto, že do našeho života tak, jak ho tady dnes a denně žijeme, se střídavě promítá zoufalství ega a zklamání a znechucení ducha tímhle světem. Svítáním pak nazýváme postupně rostoucí touhu ducha najít sebe sama, svoji cestu a sílu k převzetí kormidla společného duálního bytí.

Na rovině duše se tyto dva diametrálně rozdílné programy v každičké chvíli našeho všedního dne utkávají v tvrdém duelu o to, kdo z nich, ego či duch, právě nyní a na jak dlouho ovládne naše prožívání reality. Kruté období, kdy má převahu ego se svým destruktivním a odmítavým postojem k sobě a ke všemu kolem se postupně zkracují a stále častěji a déle se do našeho vědomí prosazuje mírný a stále sílící optimismus ducha.

A s ním přicházejí postupně příležitosti. Příležitosti odhodit stará, nepotřebná a již překonaná schémata myšlení a cítění. Zvládnout a odstranit strachy, deprese a úzkosti. Definitivně odhodit dlouholetý zvyk duše vedené egem zůstávat pouze u povrchu věcí a událostí kolem nás.

Nakonec ego prohrává a duch přebírá vládu nad duší. A nastává další etapa, kterou musíme zvládnout. Etapa hodně náročná, kdy se musíme ubránit zákonitému směřování do pasti duchovní pýchy. Protože ta neznamená duchovní růst, znamená stagnaci a mnohdy návrat zpět do doby krize identity našeho bytí. .

Podaří-li se nám pochopit, že je třeba z výšin ducha vrátit se na Zemi a podat vlastnímu egu pomocnou ruku své duchovní lásky, dá se říci, že krize je definitivně pryč. Protože jen naše láska ducha a jeho účinná spolupráce s egem je nástrojem ve snaze poznat, pochopit a překonat všechno to matoucí pozlátko kolem a najít skutečnou cestu vzhůru. Postupně nacházíme cestu pro dvojici nádherného ducha, kterým tam nahoře jsme, a jeho padlého obrazu ve hmotě, tedy ega, kterým tady a te´d jsme také.

Ti, kdož tě znají, také oslovuje tvoje pojetí široké a úzké cesty k Bohu. Neboť podle tebe je tento Kristův výrok hluboce pravdivý a platí stále. Tvůj přístup je zde možná dosti vyhraněný a podstatně se liší od těch, kdož se dnes také cítí oprávněni učit lidi vést lidi na duchovní cestě ke zkvalitnění jejich života. Mohl by jsi se teď ještě k vysvětlení tohoto svého naprosto odlišného postoje vrátit ?

Rád a velmi rád. Rozměr cesty k Bohu u nás, kteří právě žijeme teď a tady v tělech lidí této Země, v mém pojetí znamená totéž co cesta k lepšímu prožívání života svého zde na Zemi.

Lepším prožíváním mám na mysli bezvýhradné přijetí ega a jeho bytí tady a teď se vším všudy, tedy především s pochopením, že je nutno milovat sebe sama / tedy své vědomí svého hmotného těla jako samostatnou bytost v nás /, a s ním svůj život zde, tento svět, své bližní a všechny lidi tohoto světa, ať jsou takoví či onací.

V tom je asi mé pojetí skutečně odlišné od těch, kdož cestu k Bohu vidí pouze jako cestu vzhůru ve vibracích, k energiím tam nahoře, tedy cestu z těla směrem ven. Cesta k Bohu a tedy i lepšímu životu v pozemských podmínkách podle mne nesmí být únikem do výšin duchovních vibrací, při kterém naše zanedbané a nemilované tělo je nám pouhou přítěží a tento svět něčím, čeho bychom se rádi výměnou na to nahoře i docela rádi vzdali.

Tahle cesta je iluzorní a zcela falešná. Neboť opak by měl být pravdou. Dal-li mi, tobě a nám lidem Bůh tohle hmotné tělo, nepochybně chtěl, abychom ho milovali a žili v něm naplno. A skrze něj milovali i všechno to kolem. Náš život tady nikoli náhodou spojuje entitu našeho ducha, individualizovanou Božskou jiskru a část Boha samotného, s entitou našeho živočišného těla, součásti zdejší pozemské přírody a v podstatě obrazem našeho vlastního padlého ducha do hmoty této reality. .

Je neskutečným nepochopením smyslu lidského života zde na zemi, pokud by kdokoli z nás chtěl vidět splnění svého úkolu zde v popření a odmítání našeho živočišného lidství a vstupu na nebesa ještě za tohoto pozemského života odmítáním právě tohoto živočišného lidství. O naší duchovnosti zde na zemi, m.j. například bráno i kriteriem spasitelnosti, o kterém se hovoří i v biblických textech, nerozhoduje totiž nic jiného, než součtová úroveň vibrací našeho ducha i našeho fyzického těla a stupeň jejich sjednocení ve vzájemné duální lásce prostředí naší společné duše. .

Rozhodně ne to, kam až jsme schopni dostat se do duchovních vibrací ve chvíli, kdy se uvolníme od svého fyzického těla. Jen láskou k svému tělu naplníme současně slova Kristova o lásce k bližnímu svému a zprostředkovaně i nepříteli svému.

Z tohoto pohledu je naprosto správné, seznámím-li se s oněmi nádhernými vibracemi tam nahoře v meditacích a toužím-li je prožívat neustále. Ovšem nezbytně nutným krokem vpřed je pak vývin potřebného úsilí k návratu na Zemi do svého hmotného těla, kdy učiním svým životním cílem stažení oněch nádherných vibrací sfér světla do hmotných čaker svého hmotného těla. Samozřejmě s cílem je žít Světlo v každodenním životě tady a teď k prospěchu svému i lidí kolem sebe. .

Pro nic menšího než žít světlem oněch vysokých vibrací každičkou vteřinu svého všedního dne tady a teď jsme sem na Zem nepřišli. Onen první vstup, to hledání Boha a jeho energií nahoře na nebesích vně sebe / při meditaci uvolňuji své duchovní tělo a ono vchází do kontaktu s jemnými duchovními energiemi shůry /, je totiž právě oním hledáním na oné Kristově široké cestě, kterou jdou zejména dnes mnozí, ale která ve svých důsledcích k cíli nevede.

Poté, kdy poznáme její bezvýslednost, je nutno se vydat tou úzkou cestou dovnitř sebe, kterou jdou odjakživa jen nemnozí a dnes již téměř nikdo a která na rozdíl od té široké vede k cíli.

A tahle cesta vnitřní změny začíná jako první a nezbytnou podmínkou nalezením lásky k sobě, lásky vědomí nás samotných, kterými skutečně jsme, k vědomí svého těla zde na Zemi.

A vede dále přes ochranu vlastních energií k ovládnutí vlastní emocionality, likvidace v mládí a v kritických obdobích života získaných strachů, úzkostí a depresí přes zrušení nesprávných mentálních vzorců do nás vložných v dětství rodiči a touto společností.

Žít láskou k sobě dvacet čtyři hodiny denně, to zní fantasticky. Vím, že máš pravdu. Ale také vím, že na sobě pracuji už hezky dlouho, ale nemohu říct, že by mi to fungovalo vždy a za všech okolností. Kde bereš jistotu, že to člověk v těle dokáže ?

Moje milá, tys ztratila stejně jako mnozí lidé kolem tebe velikou spoustu času právě svým soustředěním se na onu cestu směrem ven. Jak je to dávno, co jsi se rozpouštěla v každodenních meditacích ? Jak je to dávno, kdy jsi popírala své lidství ve prospěch iluze, že bez jeho přijetí nalezneš cestu vzhůru ? Mnohé si sice získala, ale také jsi mnoho ztratila.

Mrkni se na to takhle : čakry jedna, dvě a tři jsou čarami hmotnými, čakry pět, šest a sedm čakrami duchovními. Natahala jsi do sebe hromady světla, jen co je pravda. Ale ono působení Světla do každičké buňky tvého těla, jak jsi o tom snila, bylo a je a vždy bude pouhou iluzí.

Pokud nemáš ráda správným způsobem sama sebe, tedy své ego, pokud nemáš aktivovánu čakru číslo čtyři, čakru lásky spojující tvoji duchovní část s tvou částí hmotnou, jsi vedle jak ta knedle. Protože v tomto případě to prostě funguje tak, že neláska k vědomí těla a jeho nepřijetí spolehlivě blokuje energie Světla v páteřním kanále a ony dolů nemůžou.

Také si to můžeš představit tak, že tebou nemilované ego, skutečný vlastník buněk fyzického těla, které tvá duše svojí meditační aktivitou touží prosvítit Světlem, sedí někde v koutě své třetí čakry a drží ruku na zavřeném přívodu této energie do vlastních buněk a myslí si : ty kozo jedna, lásku mi nedáš a nedáš, jen nějaký světelný balast mně nepotřebný mi sem tlačíš ! Na to ti teda kašlu, říká si ta zcela legitimní druhá část tebe sama !

Prostě bez dohody a spolupráce s egem jako se samostatnou bytostí si můžeš trhnout pacinkou. Takhle to nefunguje. Ostatně, napadlo někdy tebe nebo tvé věrné spolumeditující a vzhůru unikající kolegyně a kolegy, že čakry jedna, dvě a tři potřebují nejen vesmírné bílé Světlo, ale též vyváženou část červených zemských energií ?

Pokud ne, je nejvyšší čas se nad tím zamyslet. Jednostrannost škodí, rovnováha je nutná.

Ty si opravdu myslíš, že meditovat neznamená jít k duchu a nalézt konečně cestu z hmoty ven ? Proč je tedy člověku při meditaci tak krásně a proč ho to naplňuje něčím, co bez meditací jen obtížně poznává ?

Přece jsem neřekl, že meditovat není správné. Jen tě upozorňuji na tvém vlastním příkladě na to, jak je sice krásné na chvíli unikat do oněch nádherných vibrací tam nahoře, ale jak je současně krutě bolestné se z nich vracet do reálného světa životní krize, která stále je součástí tvého života. Takže se nediv, že toho máš ještě dost před sebou.

Uvědom si hloubku své duchovní pýchy, kterou jsi po dlouhá léta žila. Uvědom si svoji nelásku k sobě / tedy k vědomí svého těla /, k životu a celému světu, který tě stále ještě ve slabších chvilkách zachvacuje. Dodnes tvůj na svoji čistotu pyšný duch jen pomalu a s nechutí a zatím jen občas přijímá vědomí svého těla jako partnera svého bytí zde.

Ale tohle vědomí hmotného těla je také tebou. Jeho vědomí je vědomím tvého ducha padlého do hmoty. Tvoje představa, kterou jsi ještě nedávno hlásala, že se ega prostě potřebuješ zbavit na cestě zpět vzhůru jako přítěže, je pro splnění účelu této tvé inkarnace stejným přínosem jakým je případně cyankáli přínosem pro tvé fyzické tělo.

Dosáhnout žádoucího stavu vnitřního sjednocení obou samostatných bytostí v sobě, ducha a ega, je veliká práce a chce to trpělivost.

Jak je to dávno, kdy jsem od tebe ještě slýchával slova o to, že ty chceš, ale ono to nejde. A přesto neexistuje nic mimo tebe samotnou, co by ti bránilo v cestě vpřed. Každičký dozvuk tvé životní krize, každou novou či nově obnovenou hrozbu zvenčí tvému pozemskému bytí s nesmírnou pečlivostí a láskou ti kladou do cesty ti, kdož tě tady vedou.

A to v úzké spolupráci s entitou tvého vyššího Já. A dělají to a budou to dělat dále, aby ti umožnili neustat ve tvém úsilí nacházet a najít cestu z toho všeho ven skrze duální lásku těch dvou v tobě.

Přece víš, co se stane, když držíš dvě podkritická množství uranu ve vzdálenosti větší než malé od sebe. Energie těchto dvou podkritických množství je nulová až minimální. Ale také dobře víš, že když tahle dvě podkritická množství spojíš, dojde k vývinu energie v rozsahu, které převyšuje všechny meze.

Podobně tomu je, když držíš od sebe neláskou obě části sebe sama. Tvá síla poradit si se životem v této i více inkarnacích se blíží nule. Ale spojíš láskou obě svá vědomí, vědomí ducha a vědomí těla, nastane nádherný výron energií síly, která změní tvůj život, život obou tvých „Já“ a „já“, i svět kolem tebe.

A tenhle výron síly se ti pak stane duchovním výnosem z inkarnace, který si na rozdíl od peněz, majetku či vzpomínek na nádherné dovolené s sebou odneseš jako bohatství, které se počítá tam, kam budeš poté nasměrována.

Na tvůj dotaz výše ti nemohu odpovědět jinak než takto : nikdy neprožiješ onu krásu skutečnou krásu prožívání meditace tady na Zemi, pokud nebudeš absolutně spojena láskou svého ducha a svého ega. Protože jen tak zprůchodníš kanály pro to, abys tyto energie dostala do prožívání každodenního dne, kdy žiješ převážně sebou milovaným egem.

Budeš-li na tom poctivě pracovat, brzy zjistíš, že nejkrásnější meditací je naplněna skutečnou láskou ducha tady na zemi k sobě, životu, světu a lidem kolem sebe. A zjistíš, že naprosto nejkrásnější meditací je tady na zemi prostě jen ve vzájemné duální lásce obou svých „Já“ A „já“ prostě jen žít.