ROZHOVORY S RAGAUIANEM : O životě, o práci a dění tady a teď v nás i kolem nás z mnoha úhlů pohledu - zaznamenáno v roce 2009 - /01/07/, třetí část

Výborně. Myslím, že jsi ne mé předchozí otázky opravdu důkladně rozebral důvody pro to, aby každý z nás vážil osvojení si lásky k sobě. Samotné téma je ale poměrně frekventované a hodně lidí o to již usiluje. Mohl by jsi zvýraznit to, co ty osobně vnášíš do problematiky lásky k sobě nového ?

Dobře, pokusím se o celkové shrnutí toho, co bylo již výše řečeno a dále to rozvedu. Za prvé představím svým klientům zcela logické a dokonalé pochopení toho, proč se vlastně nemají rádi a co to pro ně znamená. Víš, ve chvílích, kdy pracuji s k tomu připravenými lidmi na pochopení lásky k sobě, naprosto nemám pocit, že jsem tím, kdo jim něco předává či vysvětluje. Připadám si spíše jako archeolog, která v nitru klienta špachtličkou a štětečkem čistí a uvolňuje z nánosů dočasného zapomenutí vědomosti, které tam již latentně jsou přítomny. A předložím jim skutečně funkční metodu, jak si tuto lásku k sobě v řádu dnů skutečně osvojit. Ono totiž samotný výraz miluj sám sebe je zavádějící a je nutno ho pochopit v celé jeho hloubce.

Již výše jsem se zmínil o nutnosti přijetí duality lidské bytosti jako faktu a kromě toho skutečné dosažení lásky k sobě je vázáno na další aspekt naší psychiky, bez jehož úpravy nemůže být plně realizována a prožívána. Tou je dokonalá ochrana před energetickým vampýrismem a s tím spojené zajištění trvalého dostatku životních energií pro každodenní život člověka bez ohledu na prostředí, ve kterém se pohybuje. Z mého pohledu je láska k sobě naprosto základní věcí, kterou musí zvládnou každý, kdo hledá cestu z psychických či fyzických obtíží. Mohu předeslat, že většina strachů, depresí, migrén a dokonce tak vážných chorob, jako je epilepsie, má svůj pravý původ v energetické nerovnováze daného jedince a vše se odvíjí z nelásky k sobě.

Láska k sobě je i prvním krokem, který je třeba udělat při snaze jít vibracemi směrem vzhůru, tedy při hledání vlastní duchovní cesty. Divila by ses, kolik lidí pravidelně navštěvujících duchovní přednášky a semináře všeho druhu se absolutně nemá rádo. Způsob, který svým klientům ve prospěch prožívání lásky k sobě představím a který s mou pomocí zvládnou, ve svých důsledcích umožňuje prožívat lásku k sobě a Světlo v duši i těle po dobu dvaceti čtyř hodin denně. Což člověka zbavuje závislosti na prožívání energií okolí a činí ho svobodným.

Přesto bych se tě chtěl dotázat na jeden moment, který potřebuji blíže objasnit. Hovoříš o tom, že definitivně najdu spolu s láskou k sobě i definitivně lásku k bližnímu svému. Nemám pocit, že bych i nyní za předpokladu, kdy se nemám plně rád podle tvého pohledu, nemiloval naplno třeba své dítěi. Vysvětlíš mi, jak se na to díváš a proč máš za to, že tomu tak je ?

Neříkám, že nemiluješ své dítě. Otázkou je kvalita tvé lásky k němu. Zaposlouchej se znovu do Kristových slov tak, jak k nám dolétla přes propast dvou tisíc let. „Miluj bližního svého jako sebe sama“, vzpomínáš ? Pokud to vezmeš vážně, a ze své zkušenosti ti doporučuji to vážně vzít, pak dokud zcela nepřijmeš své tělo a nedáš mu lásku jako samostatné bytosti v tobě, pak nemiluješ „sebe sama“ ve smyslu tohoto Kristova vyjádření. Pak se zamysli nad tím, zda může pro tebe za těchto podmínek platit, že dokážeš milovat bližního svého jako sebe sama. Vysvětlení je prosté. Víš, ona existuje tzv. bezpodmínečná láska Kristova a její opak, kterou pracovně nazývám podmíněnou lásku hmotnou. My lidé obvykle milujeme své bližní právě tou podmíněnou láskou hmotnou. Proč podmíněnou ?

Jen si prober třeba události minulých dnů třeba vůči svému dítěti. Staráš se o ně, dáváš mu svou lásku, mnohdy dáváš i víc, než možná sama považuješ za správné. A co se stane ve chvíli, kdy tvé dítě nesplní některou z představ, kterou ty z jeho strany považuješ za samozřejmou součást toho, čeho by se ti mělo za tvou lásku a tvou péči dostat ? Nepřekmitnou pak tvé pocity na kratší či delší chvíli do pocitů nelásky ? Nevstoupí do tebe pocit, že je nevděčné a že za tvoji snahu a lásku se ti nedostává adekvátního zacházení z jeho strany ? Právě ona neschopnost udržet v sobě klid a mír a lásku k bližnímu svému, ale i k nepříteli svému za každých vnějších okolností kdykoli v čase a prostoru charakterizuje podmíněnou lásku hmotnou.

A právě schopnost udržet v sobě klid a mír a lásku k bližnímu svému, ale i k nepříteli svému za každých vnějších okolností kdykoli v čase a prostoru charakterizuje bezpodmínečnou lásku Kristovu. Vím, vím, určitě mi namítneš, že je to pro mnohé jen těžce představitelné. Ale co si nemohou představit, si snadno mohou prožít a s prožitím se dostaví i pochopení, o čem to je. A co je Kristova bezpodmínečná láska, pochopí člověk až tehdy, když se začneš mít opravdu rád a přijme, že nejdůležitějším člověkem pro sebe je on sám, nikoli lidé kolem něj. Ano, souhlasím s tebou. Neuvěřitelné, ale pravdivé.

Ale což není mou povinností se o dítě všestranně postarat ? Když je nepovedu pevnou rukou, může sejít ze správné cesty a jak pak dokážu s tím dále žít ? Vždyť milovat své děti a udělat pro ně všechno, co mohu, je přirozené. Nebo se mýlím ?

Nemýlíš se. Jen je nutné prověřit priority, kterým ve vztahu k dětem či komukoliv ve svém okolí dáváš přednost. Zkus se podívat na své dítě jako duchovní bytost ponořenou do fyzického těla. Ty sama jsi prostě jen ve spolupráci s otcem zrodila jeho fyzické tělo. Spojila si svoji vlastní genetickou výbavu s geny muže, který dítě zplodil. Připravili jste fyzickou nádobu pro vstup zcela samostatné duše a přirozeně i ducha, kterou spojili s onou fyzickou nádobou ti, kdož z nadzemských sfér organizují tento svět a život v něm v souladu s vesmírnými / božími / zákony. A do fyzického těla pravděpodobně sestoupila duše a duch, který je dokonalejší než rodiče sami. Proto mu dej v každičkém okamžiku jeho vývoje od chvíle, kdy ho poprvé přiložíš k prsu, maximum prostoru pro uplatnění jeho individuality a svobody jeho vůle.

Nikdy se prostě nechovej tak, jak bys nechtěla, aby se k tobě někdo choval, kdybys byla dítětem ty. Uvědom si prosím, že naprostá většina bloků, strachů a depresí, která tě v dospělosti provází, byla do tebe vložena právě těmi nejbližšími. Tedy tvými vlastními rodiči, kteří do jisté míry v blahém přesvědčení, že konají správně, nalomili tvůj charakter a svojí přehnaně uplatňovanou vůlí poškodili schopnost uplatňování tvé vlastní vůle tebou samou a tím poškodili tvoji psychiku. Dítě není tvým majetkem, dítě je ti svěřeno Bohem do péče a nechceš-li chybovat podobně jako chybovali tví rodiče v tvém případě, chovej se k dceři či synovi se stejnými ohledy, jako by ses choval ke stejně starému bráškovi či sestře. Nikdy jim nedělej nic, co bys nechtěla, aby se dělo tobě.

Tvůj pohled na svět a místo člověka v něm činí z našeho života velmi složitou a odpovědnou záležitost. Jak se má v tom všem orientovat člověk, který žil celý život nějak jinak ? Proč by měl usilovat o tu lásku k sobě, když tomu nerozumí a je to tak obtížné ?

Nemusí. Nikdo nemusí. Ta cesta je určena pro ty, kdož se dostanou do hluboké životní krize. A pro ty, kdo se v ní rozhodnou nezůstat a poctivě z ní budou hledat cestu ven. Mnohdy to trvá léta. Hledáš všude kolem sebe, dlouho hledáš pomoc zvenčí. Prostě jdeš tou širokou cestou, o které prorok pravil, že jí jdou mnozí, ale nikam nevede. Navštívíš proto mnoho lidí, kteří ti nějak pomohou. Uděláš mnoho pokusů o cokoli podle rad zvenčí. Ale vše je jen do času, protože bez vlastní snahy o odstranění příčin v tvém podvědomí i zásahy těch nejlepších kolem tebe zůstávají jen dočasnými. Pak ti, budeš-li mít štěstí, někdo ukáže onu úzkou cestu z krize ven, cestu vnitřní změny sebe sama. A ty poté, kdy vše ostatní zklamalo nebo pomohlo jen zčásti, nedůvěřivě hledíš a divíš se : může to být opravdu tak jednoduché ?

Ale brzy ti začne docházet, že jediným schopným léčitelem sebe sama jsi jen ty sama a pak se pro tu cestu vnitřní změny rozhodneš. A kráčíš cestou vnitřní změny krok za krokem a měníš své nitro, svůj život i ty kolem sebe. Naučíš se milovat sama sebe, přijmeš své tělo a s ním i svět, život a ty ostatní v něm. Zvládneš své emoce a vyčistíš své myšlenky. Pochopíš, jak je důležité odpustit komukoli cokoli, a hlavně jak je důležité odpustit i sobě. Vtáhneš světlo do své duše a později i do svého těla tak, abys ho mohla prožívat dnes a denně po dvacet čtyři hodin. Prostě budeš žít jak dosud, ale pro tebe, v tvém prožívání toho „dosud“ to bude úplně o něčem jiném. Zapomeň na ty, kdož do krize nepřijdou nebo nechtějí z ní vyjít touto cestou. Je to jen mezi nimi a Bohem a ještě pro ni nejsou připraveni. Až budou, vydají se po ní a podobně jako tobě jim pak někdo pomůže pochopit.

Dovol mi ještě na závěr otázku : pokud tahle cesta existuje, proč není běžně dostupná a proč neběží místo reklam na uklidňující prášky v televizi reklama na alternativní způsoby, jak se bez nich obejít ?

Dobrá otázka. Nejsem z těch, kdož za každou cenu brojí proti zavedeným pořádkům tohoto světa a proto se vyhnu hodnocení účelu reklamy na cokoli. Řekněme, že vzít si prášky je nesmírně jednodušší. A pro ty, kdož za svých nákladů reklamu platí a ze svých zisků sponzorují politické strany, jsou prášky a tržby za něj přesně tím ořechovým. Mám-li sám se sebou a svým okolím dlouhodobě neřešené problémy v oblasti své psychiky a navštívím-li s nimi odborného lékaře, ocitám se vlastně v pozici řidiče, který se svítící kontrolkou přehřátí motoru svého automobilu zastaví u servisu a žádá o pomoc, aby mohl pokračovat v cestě. A odborný lékař opřen o společenský konsensus a váhu svého diplomu moudře pokývá hlavou a místo řešení příčiny předepíše žádaný lék. Postupuje podobně jako automechanik, který místo zjištění a odstranění příčin přehřívání motoru odstřihne ostře červeně svítící kontrolku na palubní desce a pošle vůz zpět do provozu s tím, že problém je vyřešen. A tohle se v tomhle státě, v této západní civilizaci děje dnes a denně.

Společnost svým příklonem k materialismu a zbožňování matérie ztratila jakékoli povědomí o skutečném smyslu lidského života a s růstem rozporu mezi tím, kým skutečně člověk je a kým je touto společností nucen být, se další a další procenta lidí propadají a dále budou propadat sítem závislosti na prostředcích umožňujícím jim únik z každodenní pro ně jen obtížně snesitelné reality. Chceš-li hledat příčinu toho všeho, věz, že je v nechuti lidí nést zodpovědnost za svůj vlastní život. Bylo by nutné pochopit, že je nutno poznat, kdo jsem já a kdo je ten druhý ve mně, jak a proč to skutečně /ne/ funguje i jak by to skutečně fungovat mělo. Chtělo by to prostudovat, kdo je kdo ve mně a postupně začít smiřovat jednotlivé části sebe sama a koordinovat jejich je ke stále se zlepšující spolupráci. A to je nepopulární a obtížné.

Už proto, že pak by každý z nás musel zapomenout na třísky v očích jiných a začít hledět jen a jen na břevna v očích svých. Moderní doba / a podotýkám, že nikoli náhodou / nás nenápadně svojí nabídkou snadných a zaručených moderními technologiemi podložených cest ke zvládání problémů našeho života již nenutí usilovat jako kdysi o právo na kousek štěstí v kontaktu s ostatními lidmi kolem nás. Zapneme televizi, ponoříme se do diskusních fór na internetu, hrajeme hry či jinak se noříme do náhradních virtuálních realit, abychom nemuseli pracovat na sobě a na vztazích ke svému okolí. A pokud to nestačí, prostě spolkneme v pravou chvíli jednu či dvě tablety a je to vyřešeno. Doba nám nabízí v nesrovnatelně větším měřítku než dříve nejrůznější únikové cesty a náhražky a mnozí, dá se říci naprostá většina z nás, je dnes a denně přijímáme.