Přebírám odpovědnost, smích je pomocník

Stále silněji vnímám schopnost vědomě tvořit. Víc a víc si všímám a uvědomuji, jak vytvářím události, ale i lidi kolem sebe tím, jak na ně pohlížím. Přesně to, co si o nich myslím, pak dělají. Když udržím vnitřní klid, cítím po celé planetě nárůst všech, kteří vnímají to samé. Tak roste radost pramenící ze zjištění, že si sám určuji vliv kohokoli na mou osobu a že na mne nemůže nikdo, komu já sám nedám prostor ve svém vědomí, koho nepustím do proudu své pozornosti.

Všichni díky tomuto převratnému znovuobjevení svých schopností jdeme za hranice svých možností a lidstvo vstupuje do nové úrovně existence. Vstupuje do vědomé existence. Do existence, kdy si člověk více a více uvědomuje sám sebe a své konání, stav svého vědomí, protože to, co je ve vědomí, to se následně i zhmotňuje a jde to čím dál rychleji. Jdeme-li za hranice svých dosavadních možností pak společně v menších či větších skupinách, jde nám to o poznání rychleji, snáze a efektivněji.

Možná proto někteří šikulové, kteří dostali chuť udělat si z člověka svou domácí hračku a ještě ji tu a tam podojit, v minulosti vytvořili sekty a podobné partičky vtipálků. Aby v člověku zakořenil odpor ke kolektivní spolupráci. A tak i ti, kdož díky uvedeným skutečnostem ztrácejí svou moc a nadvládu, jdou za hranice svých možností. Snaží se pomocí stále větší, ovšem již zbytečné námahy udržet iluzi těmi nejpropracovanějšími aktivitami založenými na strachu, který je jejich pánem. Strach je úžasný učitel a proto monumentálnost jejich skutků, bravurnost a propracovanost toho, jak se snaží zabránit evoluci člověka a jeho vědomí, si zaslouží skutečný obdiv.

Učím se svůj obdiv dávat nevědomým stále častěji a s radostí, neboť tím jejich vliv na mou realitu slábne, ať jsou v našem společenském systému sebevýše postaveni. Učím se je vidět jako dokonalé. Někdy se mi daří lépe, jindy, méně. Někdy ujedu a zanadávám si. No co, ani na kole jsem se nenaučil hned. Čím častěji se udržím a nenechám se strhnout k temným myšlenkám, tím větší radost ze sebe mám, tím více vitální energie obhospodařuji a tím rychleji a efektivněji tvořím a tím více a rychleji mizí hloupost a nevědomí, včetně všech, kteří ji produkují, z mé reality.

Snad nikdy v životě jsem se nesetkal s takovou snahou otočit proud řeky a snažit se natlačit vodu zpět do pramene. Neuvěřitelná snaha. Proč by si neměla zasloužit obdiv, říkám si stále častěji? Vše je možné, ovšem tak obrovské množství lidí se již dozvědělo pravdu o své schopnosti tvořit a měnit věci svým vědomím, tak obrovské množství lidí po celé planetě se rozhodlo opustit nadvládu rozumu a vyvážit rozum se srdcem do harmonie, že se musím stále častěji smát všem těm hloupostem a akčně sestříhaným zprávám, natočeným neúspěšnými režiséry céčkových akčních filmů, které se ta hrstka nešťastníků obhospodařující naše sdělovací prostředky, snaží zoufale šířit. Že by to byl způsob, jak vypudit od obrazovky i ty největší lenochy?

Klid do duše mi vnáší vědomí, že je jen na mně, čemu dám přednost. Zda se na své individuální úrovni nechám obelhávat slovy vycházejícími z úst nevědomých. Anebo zda převezmu odpovědnost za to, co jsem sám v nevědomí vytvořil a přetvořím to vědomě. I ony nešťastníky v médiích jsem svým myšlením a debatami s přáteli i nepřáteli vytvořil. Proto stále tu a tam vstoupí do mého života. A proto tu jsem, abych svou realitu přeprogramoval pomocí „úklidu svého vědomí“. Tak jako si tu a tam musím uklidit i nepořádek ve svém domově. Chci-li setrvat ve starém způsobu fungování, trpím. Trpím nebo se již raduji z rozpomínání? To mi vždy pomáhá uvědomit si stav svého vědomí. Chci-li jej změnit, setrvám v přítomnosti se svými buňkami.

Vnímám přítomnost pomocí vnímání těla a dechu. Vzpomenu si na své srdce a lásku, protože ta spálí nevědomí nejrychleji, a rozdmýchávám je jako žhavé uhlíky v ohni, dokud nezačnou hřát. I když to někdy trvá déle, mnohdy i tak dlouho, že už mám chuť hodit flintu do žita, nevzdávám se. Programovat jen to, co chci, se vyplatí. Odměna je sladká. Inspirace. Ta přijde třeba jako pohádka Šíleně smutná princezna. Jak užiteční pro evoluci byli dva ve skutečnosti bezmocní pokušitelé (kujme pikle), kteří rozpoutávali, ovládáni svými touhami, boj mezi moudrými. Všichni jsme moudří. Veškeré pokusy o znečištění vědomí, jsou přesně okamžiky na úklid vědomí.

Láska, žijící pouze v přítomnosti, nezastavitelně a nepřetržitě proudící z mého srdce, rozpouští a neutralizuje každou destruktivní myšlenku, každého piklokujóna a podporuje každou myšlenku tvůrčí. I kdyby trakaře padaly, nikdo mi nemůže nařídit, na co mám myslet. Jen mi to může podstrčit, když jsem nepřítomný. Když bubáci z obrazovky straší a pokoušejí, občas vzpomínám, jak se ve zmíněné pohádce plácali ti dva, kteří představovali politiky, v blátě. Jak srandovní ve skutečnosti byli. Ale lid se jich musel nejprve přestat bát a vysmát se jejich hlouposti. Přestat je brát vážně a dělat si z nich srandu. Pročpak mi pomaličku a potichoučku zmizel smích z obrazovek? Protože je smích tak nebezpečný? Jedno mi to ale přineslo. Už si sám rozhoduji, co si pustím za film. Televizní program si určuji já, ne programový ředitel. Já jsem programový ředitel a programuji si, co chci já.

Představují si celý národ, jak se směje. Že to tak není, namlouvá vystrašená mysl? Ale proto jsem tu. Abych vědomě přetvořil to, co jsem v nevědomí v minulosti vytvořil. Jakou sílu měl v pohádce smích tvořený takovým množstvím lidí. Vzal sílu těm, co rozpoutali válku. Cítím, jak se tím naším společným smíchem právě teď a tady plní naše vědomí a tvoří. Tvoří a ví o tom. Je to velice silné. Víc, než si dokážeme představit. A to se nyní děje a my jsme u toho. Jaké štěstí, jaká příležitost.

Zase se začínám smát. Vzpomínám. Jak jsem se scházel s ostatními hromadně při sportu. Nesmáli jsme se moc často. I jako fanoušci vítězů jsme se většinu zápasu či závodu stresovali a báli se prohry. Tak jsme trávili volný čas. Říkali jsme tomu vzrušení. Ve skutečnosti to bylo úžasně propracované programování prohry v našem vlastním životě. Směji se, protože mi to dalo cennou zkušenost. Mám nesmírnou radost, protože díky ní mne již nikdo nezláká k tomu, abych mu odevzdal mou životní energii a tvořil to, co mít v životě nechci. Zbývá mi čas na tvoření mých vlastních přání.

Má někdo zájem znemožňovat smát se hromadně? Zbavilo by to moci, ty, jež vládnou strachem? Možná. Mám-li ten pocit, dostávám chuť hrát tuto hru. Ovšem po svém. Jsem tvůrce, a proto si stanovuji svá pravidla. V mém světě to je jinak, než tomu bylo zvykem v minulosti, kdy jsem svůj život odevzdal piklokujónům. Učím se na ně nezlobit a uvědomit si, že mne učí přebírat odpovědnost za své činy, za výtvory mého vědomí. Díky tomu se učím, neublížit sobě ani nikomu jinému. Nepotřebuji ubližovat, ať jsou činy sebevíce odsouzeníhodné. Zbytečně bych si tím znečistil vědomí a tvořil další podobné věci, další zhoubná onemocnění své vlastní buněčné republiky, kterou jsem dostal přidělenou od matičky planety. Buněčné republiky, která je mé vlastní dítě a která mi navíc umožňuje prožívat zde zkušenosti, pohybovat se ve zdejším prostoru, vstupovat do kontaktu s ostatními.

Společně pak vzděláváme svá vědomí a tím vědomí celého vesmíru. Učím se své nové roli vědomého tvůrce. Udělám to jinak, než dříve v nevědomém stavu. Směji se od srdce všem, kdož mne pokoušejí se bát. Dělám si z nich v duchu srandu a vyprávím si o nich vtipy s přáteli. Mé fantazii se meze nekladou. Místo nadávek u piva se směji. Směji se i tomu, jak někteří nařizují zákony, které sami nerespektují a tváří se při tom tak vážně. Jsem pokrytec? Za to, že netvořím to samé? A navíc, jakou dřinu jim musí dát hrát takovou náročnou hru. Směji se jim od srdce. Cítím, že tímto způsobem věci změníme tak rychle. Je to hlas inspirace? Uvědomuji si při tomto konání lásku, která je naší podstatou. Všechny destruktivní programy se rozpouští. Představuji si všechny ty srandovní nevědomé služebníky strachu z parlamentů a senátů, z ministerstev a úřadů plácající se v blátě. Jejich zablácené obličeje nahrazují vážné tváře, strach nahrazuje smích a radost.

To prodlužuje můj život a zdraví. Má mysl je jasná a ví dobře, co dělat. Nepotřebuji lékaře, prášky a psychiatra, jako blátiví. Užívám si život a mé tělo je šťastné. Jak to, že vypadáš pořád stejně? Ptají se mne lidé. Protože nejím lži, vypnul jsem je.

Směji se u komedie zvané „Zprávy“. Každý den se odehraje neuvěřitelné množství radostných událostí, ale vysílají jen výsledky programování zavirovaného vědomí nevědomých. Mohl bych se vztekat. Občas mi to ujede. Ovšem vím, jak tím mé tělo trpí a kolik toxických látek v ten moment proudí do mých milovaných dětí - buněk. A mé tělo je nejdůležitější. Jak bych bez něj mohl udělat radost svým nejbližším. Svým milovaným. Proto se jej učím opatrovat. Pokus o zavirování mého vědomí odvalí láska a nadhled. (Pře)vážní hlasatelé zpráv dokonale tvarují své obličeje při vytváření iluze celosvětového neštěstí. Jsou vážně vážní. Pantomima training nařízený nadřízeným se povedl. Jsou opravdu šikovní a sklízí můj obdiv. Ó živote, jsi nádherný.

Kdo chce být vážný, hyne. Kdo bere vážně vážného, hyne také. Proto nezbývá, než mít stále úsměv na rtu a vysílat lásku všem, kdož podléhají iluzi nevědomí, chci-li žít. Směji se nevědomým obývajícím posty nejvyšší. Jsou v šíření strachu a nevědomí nejlepší. Proto jsou nejvýše. A proto jim dávám privilegium. Ty, kdož mne atakují strachem nejvíce, bez milosti svlékám. To aby příště věděli, že mám odvahu. Na krk jim navlékám kravaty barev duhy. Na rukou jim nechávám hodinky, aby měli čas. Když straší dále, jdou do blátivého ringu. Jsou tam všichni, kdož stále ještě touží bojovat a soupeřit. Je to velkolepá podívaná a svět se mi pomalu ukazuje takový, jaký skutečně je. Koupu se ve smíchu a mé buňky jsou šťastné. Díky nezaneřáděnému vědomí mám pak čas vidět skutečné zprávy.

O tom, jak si někdo sám doma v koutku vyléčil rakovinu pomocí síly svého vědomí. O tom, jak někdo vynalezl novou technologii, která mění život lidstvu. Vidím zprávy o tom, jak domorodé kmeny komunikují telepaticky ještě efektivněji než dříve. Zprávy o krásných galaxiích kolem nás, o moudrosti lidí, o lidské radosti a štěstí. Mé vědomí je čisté a směje se od srdce. Častěji a častěji. Směje se vždy, když je uvidí strašpytle na plakátech, billboardech, v televizi, v novinách. Učí se to dokázat každou vteřinu svého bytí. A vidí, jak Kazisvěta žene moudrý lid do školy ovládání vědomí. Jen tak z něj shodí jeho vlastní strach a zachrání jeho i sebe. Smích je život. Chceme žít?

Najednou si znovu uvědomuji, jak jsem programoval. Jak občas vnímám politiky jako zlé, sobecké a úplatné. Pak v mém životě takoví byli. Doma je jejich rodiny vnímají jinak. Ti samí politici jsou v jejich očích hodní a milovaní. Proto se doma jako hodní a milovaní i projevují. Často pro nás bývají zpočátku hodní a spravedliví noví politici. Celý život snili o tom, že změní věci. Pak vyhráli volby a získali pozornost mnoha lidí. Mnoho vědomí na ně zaměřilo svůj tvořivý proud. A pak udělali chybu. Je lidské dělat chyby. Taky je tu a tam dělám. Ovšem každý nejsme cílem pozornosti tak velkého počtu lidí. A když politik udělá chybu, voliči se ztotožní se vzpomínkou a řeknou si: A je to tady! A nachytal jsem tě na švestkách.

Taky jsi zloduch a taky jsi jako ti před tebou. A těch lidí jsou tisíce a všechna ta tvořivá pozornost letí do toho jednoho bodu – odsouzeného člověka. A on neudělá nic. Změní se, aniž by chtěl udělat opak. Změní se přesně v to, co si o něm ty tisíce lidí myslí a bude přesvědčen, že koná správně. Hra byla právě přeprogramována. Kým? Mnou a všemi, kdož jsme ztratili svou radost a smích. Námi, kdož jsme vyměnili růže za trny. Šup s námi do bláta. Rozesmějme svět. Vinu rozpouští láska. Zkušenost byla dovršena.

V každém je dobro. I nevědomé bytosti máme svou důležitou roli. Všichni jsme dobří lidé pod slupkami strachu. Není zlého člověka. Smíchem a otevřeným srdcem léčím sebe i vše, co ke mně přináší strach. Jen tak si vzpomenu, kdo doopravdy jsem. Už není čas na obviňování. Je čas uklízet. Baví mě měnit to, co jsem stvořil v nevědomí na vědomě přetvořené. Láskou a srdečným smíchem. Jaká je to radost. Neprogramuji po dlouhé době to samé dokola, ale odvirovávám svůj hard disk a obnovuji programy.
Proto se opět učím smát. Najednou se mohu smát, aniž bych se ráno budil s bolehlavem, který zastínil vždy vzpomínku na ten upřímný a čistý smích. Jak jedinečné je, smát se v kolektivu. V kině, v divadle či v přírodě, u ohně nebo na koncertě radostné hudby. Ke kolektivnímu smíchu slouží kultura.

Vyhledávám vědomou kulturu. Všímám si kvality filmů, divadelních představení a koncertů. Skutečný smích nenacházím na koncertě nevědomých. Dochází mi, že si nevědomí v televizi předává ceny, aby vyvolalo dojem kvality. Je zbytečně náročné nacházet smích na koncertech, kde se hromadně programuje pomocí prožívání příběhů o zlomených srdcích, o alkoholových opojeních, o plynu, který syčí z trouby a zabíjí, o zbytečných a nesrozumitelných nesmyslech. Proto nacházím skutečné umělce a směji se snadným způsobem. Skuteční umělci se nesmějí za odměnu do kamery. Nepotřebují kamery ani jiná média. Obejdou se bez nich. Hrají živou hudbu a smějí se. Třeba i v lese, či na louce. My všichni jsme ti skuteční umělci. Tvoříme publikum. Bez publika je každý nic. I zlatý slavík, který si zvykl na naši pozornost a je na ní závislý. Vnímám texty a poznám, kdo mne chce obohatit a kdo chce jen mou energii a pozornost.

Častý smích mi ukazuje, jak mocní jedinci jsme a jak snadno a bravurně formujeme všechny ty, které potkáme ve svém životě. Všechny do jednoho a čím více radosti a smíchu, tím rychleji a efektivněji nám to jde. Jednoduše můžeme všechny a vše přeprogramovat přesně tak, jak bychom si přáli, aby se k nám chovali. Činíme tak dvěma způsoby. Všechny ve svém okolí si programujeme buď vědomě, nebo nevědomě. Vědomý způsob vyžaduje mnohdy nemalé úsilí a trpělivost. Vidět všechny takové, jaké bychom si je přáli. Ovšem přináší to ty nejvoňavější růže – další smích, další radost a další život. Růže, které přinášejí další růže. Druhý jmenovaný je určen všem, kdož rádi přenechávají odpovědnost druhým, ovšem tím jim odevzdávají své růže a zbudou jim trny.

Opakuji si dále. Vše jsem tolikrát slyšel, proč se mi to neustále vytrácí z paměti? Růže samy nerostou. Trní ano. Chci lepší společnost? Pak ji nejprve musím umět takovou vidět a to i tam, kde pro mě taková nevypadá. Že nejsem povinen hledět na zloducha jako na spravedlivého? To nejsem, ovšem nic se pak nezmění a trní poroste. Zloduch pro mne zůstane zloduchem. A dříve či později mně donutí ovládat mé vědomí. Tím, že víc a víc vidím vše takové, jako to chci mít, stále více přeprogramovávám vše k tomu, aby v mé realitě projevovalo více svou dobrou stránku, než své neduhy. I ty, kdož mají nutkání stanout v čele společnosti a dobře ji řídit, vidím po svém. I má silná stránka se v důsledku toho projevuje častěji. Pak i celá společnost se v mé realitě mění. Jde mi to den ode dne lépe. Trny mě učí. Jsem odpovědný za vše, co se kolem mě děje. Díky trnům.

Občas slýchám o podivných bytostech a všemožných hrozbách lidstva. Na tom není nic špatného. Cítím ale důležitost formy, jakou se o tom hovoří. Jaké emoce to produkuje? Toto téma se učím velmi kvalitně očistit. Jsem přece tvůrce. Ponořen do nevědomí dokážu vyprávět s tak propracovanými emocemi. Ale v ten moment tvořím! Je to program, který jsem chytil, abych jej očistil. Netvrdím, že podivné bytosti nejsou. Netvrdím ani, že neupadnu občas do nevědomí a nenechám se unést. Tak jako ostatní se učím, že jsem tvůrce. Učím se nezapomínat, že pokud budu o těch věcech mluvit, přemýšlet a prožívat je, pak se v mém životě stanou skutečností. A co vím jistě je, že se chci radovat, tančit a zpívat se všemi.

Proto udělám maximum pro to, abych se smál a miloval vše, co je a učil se to vidět takové, jaké to chci mít. Pak mohu věřit, že mne i to, co vytvořím, bude milovat, ať se to zdá sebepodivnější. Uklízím si, co jsem vytvořil. Přijímám své děti. Někdy to jde lépe, někdy ne. Radost a smích je to, co pomáhá. A když není do smíchu, láska v mém srdci je vždy. Málem jsem zapomněl na blátivý ring a naháče v kravatách. Nevědomí číhá na každém rohu. Proto se mi vyplácí stále opakovat a opakovat a neustále si připomínat radost a smích a koupat v nich své tělo. Tak hurá do toho. Mám před sebou celý nikdy nekončící život. To je láska. A kdo neumí zpívat a tančit, nepatří do čela společnosti a nezaslouží si ani kapku naší pozornosti. Ignoruji je všechny a mizí. Děje se zázrak. Tady a teď.