Rozhovor s Carlosem Castanedou pro časopis Magical Blend (9)

Naše skupina žije ještě hůře než mexičtí rolníci, což už samo o sobě hodně vypovídá. Dostali jsme se na samé dno a níž už klesnout nemůžeme. Rozdíl mezi námi a rolníky je v tom, že oni doufají, že díky pilné práci se to jednoho dne zlepší – mají své sny. My naproti tomu nemáme ani to a víme, že v budoucnu už budeme mít jen čím dál méně. Dovede si to představit? Kritikové se tak nemají do čeho strefovat.

Nikdy nejsem naplněnější než tehdy, když představuji Jose Cordobu, tvrdil nám Castaneda vehementně, a podporoval to rozpažováním rukou, čímž naznačoval hojnost. Jose Cordoba, který každý den smaží hamburgery a mastná pára mu stoupá do očí… Rozumíte, co tím chci říct?

Ale zdaleka ne všichni kritici se vyjádřili odmítavě. Například Octavio Paz vytvořil ke španělské verzi Učení Dona Juana poměrně zdařilou předmluvu. Mně se tedy alespoň velice líbila. Ano, řekl Castaneda cituplně, ta předmluva je skutečně výborná. Octavio Paz je učiněný gentleman. Možná poslední, který ještě zbyl.

Ale pozor, fráze učiněný gentleman se netýká Octaviových nesporných myslitelských a spisovatelských kvalit, nýbrž vrozených kvalit jeho charakteru, osobních hodnot, které má jako člověk. To, že o něm Castaneda hovoří jako o posledním, který ještě zbyl, naznačuje, že podobní lidé jsou ohroženým druhem na pokraji vymření.

No, pokračoval Castaneda ve snaze trochu toto své prohlášení zmírnit, možná, že zbývají dva, nikoliv jen jeden. Druhým byl jeho přítel, mexický historik, jehož jméno nám nic neříkalo. Pověděl nám o něm několik historek, které nám měly přiblížit jeho fyzickou vitalitu i duševní elán.

Tady jsme trochu odbočili, a tak se Castaneda vrátil k tomu, jak si vybírá dopisy, na které odpovídá. Chcete vědět, jak a proč jsem si vybral právě ten váš? ptal se a hleděl na mne. Tak dobře, všechny dopisy, které dostanu, vysypu do velké krabice, a pak jeden náhodně vyberu a otevřu. A tak jsem vybral i ten váš – byl to ten první v pořadí, který jste mi posílala. Nedovedete si představit, jakou práci mi dalo sehnat vaše telefonní číslo, protože já rovnou volám, neodepisuji, nerad po sobě nechávám stopy. No, ale vaše číslo jsem sehnal až tehdy, když jsem do toho zainteresoval univerzitu, a oni mi ho sehnali – do té doby jsem myslel, že už se mi vás nepodaří kontaktovat.

Překvapilo mě, jak velké s tím měl problémy, ale zdálo se, že jakmile měl v rukou můj dopis, snažil se využít všechny způsoby, aby se ke mně dostal. V magickém vesmíru jsou velice důležitá různá znamení.

Castaneda pokračoval v povídání o dopisech: prý má v Los Angeles přítele, který mu hodně píše. Pokaždé, když čtu jeho dopis, vykládal Castaneda, je to jako příběh na pokračování – jako deník. Jednou se mi do kupičky dopisů od něj zatoulal nějaký cizí, a já jsem ho omylem otevřel. Přestože jsem okamžitě poznal, že není od něj, přečetl jsem si ho. To, že jsem ho v té kupičce našel, pro mě bylo právě takovým znamením.

Dopis Castanedovi psala dvojice lidí, kteří mu v něm popisovali velice podivný zážitek. Jeli prý jednou v noci autem a potřebovali se dostat na dálnici na San Bernardino. Měli se na ní dostat po silnici, po které jeli, a na určitém místě měli odbočit vlevo. Přesně tak to udělali, ale po dvaceti minutách jízdy zjistili, že jsou na nějakém divném místě a rozhodně ne na dálnici na San Bernardino. Rozhodli se zastavit a vyptat se na cestu, ale nikdo jim nepomohl. Zpoza jedněch dveří, na které zaklepali, se dokonce ozval křik, který je odehnal.

Castaneda pokračoval ve vyprávění příběhu dvou lidí – když takto nepochodili, vrátili se po silnici, po které přijeli, a zastavili u čerpací stanice, kde se na cestu zeptali znovu. Tam jim ale dali přesně ty samé instrukce, které už měli a které zřejmě nebyly správné. Zkusili se jimi tedy řídit ještě jednou, a tentokrát už k dálnici dorazili bez problémů.

Castaneda se s nimi setkal, ale zdálo se, že pouze jeden z nich chce doopravdy přijít celé té záhadě na kloub.

Na Zemi, začal vysvětlovat Castaneda, jsou místa, zvláštní lokality či trhliny, skrze které můžete projít někam jinam. Pak se odmlčel a pojednou zvolal – vždyť já vás na takové místo můžu vzít, jedno je tady nedaleko… v Los Angeles. Země je živá, a tato místa jsou vstupy, skrze které naše planeta pravidelně přijímá sílu, energii z vesmíru. Právě tuto sílu musí bojovník hromadit. Pokud budu pořád stejně dokonalý, dostanu se blízko k orlovi. Kéž by se mi to podařilo!

Každých 18 dní se přes Zemi přelije vlna energie. Jen si to spočítejte, vyzval nás, a pokuste se to vnímat – začněte 3. srpna. Uvidíte, že to ucítíte. Může to být silnější vlna, nebo slabší – pokud bude silnější, ucítíte ji, ať budete kdekoliv, dostane se k vám na jakémkoliv místě na planetě. Proti síle těchto vln je Země jen nepatrná a energie ji oblije a prostoupí úplně celou.

Byli jsme ještě pořád zabráni do živého rozhovoru, když přišla servírka a přerušila nás otázkou, jestli si ještě něco dáme. Jelikož si nikdo nechtěl dát kávu ani dezert, neměli jsme jinou možnost, než se zvednout a odejít. Sotva se servírka vzdálila, Castaneda poznamenal, že to vypadá, jako by nás vyhazovala.

Ano, skutečně nás vyhazovala, a nebylo divu, bylo už pozdě. Překvapeně jsem pohlédla na hodinky, protože jsem ztratila pojem o čase. Zvedli jsme se a vyrazili na ulici.

Venku panovala noc a my se vraceli na kampus, zatímco Castaneda se rozhovořil o chystané cestě do Argentiny.

Cyklus je uzavřen. Cesta do Argentiny je pro mě velice důležitá – pořád si nejsem jistý, kdy budu moci vyrazit, ale vyrazím. Zatím je ještě pár věcí, které je potřeba zařídit tady. V srpnu to budou tři roky, co jsem začal plnit poslední porci úkolů, a až budou všechny hotové, možná se vydám na cestu.

Toho odpoledne Castaneda také hodně mluvil o Buenos Aires, o jeho ulicích, čtvrtích a sportovních klubech. Nostalgicky vzpomínal na ulici Florida Street s jejími elegantními obchody a proudícími davy lidí. Docela přesně si vybavil i známou ulici s kinosály a biografy Lavalle Street.

Castaneda strávil v Buenos Aires celé dětství. Chodil zřejmě do školy v centru, ale na toto období nevzpomíná rád – byl prý často terčem posměchu ostatních dětí, které mu říkaly, že je mrňavý a tlustý, což jsou slova, která vás jako dítě hodně bolí. Vždycky záviděl Argentincům, kteří byli vysocí, štíhlí a krásní.

V Buenos Aires musí každý fandit nějakému klubu, pokračoval Castaneda. Já fandil Chacaritě. Všichni fandili River Plate, to se není co divit, že? Ale Chacarita i dnes končí většinou na chvostu tabulky.

Když jsem vyrůstal, byla Chacarita vždycky poslední. Bylo dojemné sledovat, pomyslela jsem si, jak se Castaneda identifikuje s poraženci, s těmi slabšími, kteří vždycky prohrávají.

La Gorda určitě pojede se mnou. Chce cestovat. Tuhle se jasně vyjádřila, že chce do „Paříše“. Nakupuje teď u Gucciho, je velice elegantní a chce se podívat do Evropy, konkrétně tedy do Paříže. Vždycky se jí ptám: Gordo, proč tam chceš jet? Vždyť tam nic není. Ale ona má o Paříži určitý obrázek – prý je to „rozzářené město“, však to znáte.

Toho odpoledne mluvil o La Gordě často. Prezentoval nám ji jako velice zvláštní osobnost, přestože jí bezpochyby velice respektoval a obdivoval. Proč nám toho o ní tolik vyprávěl? Proč nám o ní říkal všechny ty zdánlivě podružné věci? Domnívám se, že ho k tomu vedl stejný důvod jako to, proč nám říkal všechny informace o tom, jak Toltékové jedí a spí, totiž že nechtěl, abychom si o nich udělali mylný obrázek. Práce, kterou vykonávají, je velice vážná, obecně žijí velice prostým životem, ale nejsou nijak strnulí, ani je nelze zařadit do žádné škatulky tradičních společenských norem. Podstatné je pro člověka vymanit se z předem načrtnutých schémat, nikoliv místo nich tvořit nová.

Castaneda nám sdělil, že po Jižní Americe toho moc nenacestoval, pokud tedy nebudeme počítat Mexiko. Poslední dobou jsem byl jen ve Venezuele, zalitoval. Ale jak už jsem vám říkal, zanedlouho se chystám do Argentiny, kde se uzavře cyklus. Pak budu moci odejít. Ale popravdě… nevím, jestli už odejít chci. Tato poslední slova pronesl s úsměvem. Kdo z vás nemá něco, co ho udržuje na jednom místě?

Díky několika příležitostem vztahujícím se k jeho knihám toho Castaneda hodně nacestoval také po Evropě. V roce 1973, zavzpomínal Castaneda, mě Don Juan vyslal do Itálie. Mým úkolem bylo jet do Říma a zažádat o audienci u papeže. Nechtěl jsem setkání o samotě, ale takové to méně soukromé, kdy je přítomna větší skupinka lidí. Měl jsem za úkol políbit mu ruku.

Castaneda Dona Juana poslechl na slovo. Odjel do Itálie, dorazil do Říma a požádal o účast na tradiční středeční audienci, po které hlava církve vždycky promlouvá k lidem na náměstí plaza San Pedro. Udělili mi povolení, ale já tam prostě nemohl. Nedošel jsem ani ke dveřím.

Ihned to vysvětlil – už předtím se mezi řečí několikrát zmínil o své liberální a otevřeně protiklerikální výchově a vzdělání. V knize Druhý kruh síly se zmiňuje o protiklerikálním dědictví, jehož je pokračovatelem. Don Juan, který sice podle Castanedy mnohdy nedokázal své předsudky proti katolické církvi ospravedlnit, ale vždycky říkával: Zvítězit nad naší vlastní pošetilostí vyžaduje všechen náš čas a energii. Na tom jediném záleží. Ostatním chybí důslednost a zásadovost. Nic z toho, co tvůj dědeček a otec pronášeli na adresu církve, by ji nepotěšilo. Když je ale člověk dokonalým bojovníkem, dává mu to sílu, svěžest a moc. Proto ti přísluší možnost správně si vybrat (s. 236). Castaneda o těchto věcech neteoretizoval. S ohledem na obě přesvědčení – „klerikalismus i protiklerikalismus“ – po nás pouze chtěl, abychom přijali jeho učení, které ilustroval svými vlastními zážitky a zkušenostmi. Chtěl tím říci, že je velice těžké vymanit se ze schémat, která jsme si vytvořili v dětství a v mládí.