Rozhovor s Carlosem Castanedou pro časopis Magical Blend (8)

O rok později měl Castaneda podobný zážitek s jedním z žáků slavného Gurdijeva. Na naléhání jednoho ze svých přátel se s ním setkal v Los Angeles. Když ho poprvé spatřil, ihned si řekl, že ten člověk napodobuje Gurdijeva snad ve všem – měl vyholenou hlavu a pod nosem mocný knír. Castaneda přitom rukou naznačil, jak byl knír asi veliký. Jakmile jsem vstoupil do místnosti, kde na mě čekal, okamžitě mě energicky chytil pod krkem a profackoval mě. Pak mi přikázal, že musím opustit svého současného mistra a dát se do učení k němu, protože během osmi lekcí z celkových devíti mě naučí vše, co potřebuji vědět. Chápete to? Prý člověka naučí vše během několika hodin!

Castaneda pak ještě pohovořil o tom, že tento Gurdijevův žák prý užíval drogy, aby u sebe urychlil učící proces.

Rozhovor s Gurdijevovým žákem pak už netrval dlouho, protože Castanedův přítel si okamžitě uvědomil, jak je celá situace směšná a jak obrovské chyby se dopustil, když na setkání obou mužů trval. Tento přítel byl přesvědčen, že Castaneda se s Gurdijevovým žákem musí setkat proto, že prý potřebuje za učitele někoho vážnějšího než byl Don Juan. Když ale zjistil, jak excentricky se holohlavý muž chová, prý se před Castanedou nesmírně zastyděl.

Pokračovali jsme v chůzi a rozhovoru – bavili jsme se teď o nějakých podružnějších záležitostech. Vzpomínám si, že jsem mluvila o článku v La Gacetě, jehož autorem byl Juan Tovar, který tam zmiňuje možnost zfilmovat Castanedovy knihy. (Viz Juan Tovar. Encounter of Power, La Gaceta, F.C.E. (Mexiko, prosinec 1974)).

Ano, reagoval Castaneda, v jednu chvíli jsme skutečně zvažovali, že bychom to nechali zfilmovat. Pak nám vyprávěl o schůzce s producentem Josephem Levinem, který ho prý zastrašoval tím, že před ním seděl za obrovským stolem. Velikost toho stolu prý byla stejně nepochopitelná jako to, co mu říkal, protože při mluvení v ústech žmoulal obrovský doutník. Castaneda byl také překvapen množstvím prstenů s obrovskými kameny, které Levin nosil. Udělalo to na mě dojem, pokračoval Castaneda. Seděl tam jako nějaký profesor u katedry na stupínku, a já jsem se krčil pod ním a byl jsem úplně nepatrný a bezvýznamný.

Castaneda už prý Juanu Tovarovi dříve opakoval, že poslední věc, kterou by si přál, byl nějaký Anthony Quinn v roli Dona Juana. Někdo prý také na jednu z hlavních rolí navrhoval Miu Farrow… natočit film takového druhu by bylo velice složité, uvažoval… nebyl by to ani čistokrevný etnografický snímek, ani čistá fikce. Nakonec se celý projekt rozpadl a čaroděj Juan Matos Castanedovi sdělil, že to natočit nepůjde.

Castaneda hovořil dále – v té době jsem byl zván i do televizních pořadů jako Tonight Show Johnnyho Carsona nebo Show Dicka Cavetta, ale všecho jsem to nakonec musel odmítnout. Co bych například odpověděl Johnnymu Carsonovi, kdyby se mě zeptal, jestli jsem s tím kojotem v horách mluvil nebo ne? Co bych měl říct? Řekl bych ano, mluvil, ale co pak? Byl bych všem pro smích.

Don Juan mě svěřil zodpovědnost za to, abych udržoval svědectví o dávné tradici. On sám souhlasil, abych poskytoval rozhovory a vystupoval na konferencích, kde bych propagoval své knihy. Pak si to ale rozmyslel a začal mi tohle všechno zakazovat, protože to prý člověku bere velké množství energie. Když se chcete těmto věcem věnovat, musíte se do toho položit a něco tomu obětovat.

Castaneda nám vysvětlil, že díky prodeji svých knih má prostředky na to, aby se staral o výdaje celé skupiny. Jen díky němu měli co jíst.

Byl to Don Juan, který mi přikázal, abych všechno, co jsem měl naposlouchané od kouzelníků a čarodějů, sepsal do knižní podoby. Mým úkolem prý není nic jiného, než psát a psát, dokud mi jednoho dne neřeknou: „Stačí, dost, přestaň.“ Abych řekl pravdu, navázal Castaneda, nemám představu, jaký dopad moje knihy mají, protože co se děje ve vnějším světě – jak se prodávají a kdo všechno je čte – o tom nemám ani potuchy. Jak jsem říkal, já to pouze sepisuji, veškerý materiál v těch knihách patří Donu Juanovi a nyní nově Toltécké ženě – to oni jsou zodpovědní za vše, co je tam napsáno.

Jeho tón a gestikulace nás v té chvíli ubezpečily, že v této oblasti není pánem – bylo očividné, že na tomto poli je Castaneda pouhým sluhou, kterému udílejí příkazy. Má za úkol být pouze dokonale přesným přijímačem a následně vysílačem tradičního učení svých předků.

Sám pracuji na takovém deníku, jakémsi manuálu, pokračoval po chvíli. A za ten už si zodpovídám já sám. Chtěl bych sehnat nějakého seriózního vydavatele, nechat to vydat a mít to sám v režii, chtěl bych ten materiál šířit mezi lidi, kteří o něj budou mít zájem, a poskytovat ho různých vzdělávacím centrům.

Zpracováno prý má zhruba 18 lekcí, ve kterých, jak se domnívá, shrnul veškeré podstatné elementy učení toltéckého národa. Jako teoretická základna ke srozumitelnému uchopení toho, co ho učili, mu slouží a pomáhá Husserlova fenomenologická metoda.

Minulý týden jsem byl v New Yorku, líčil Castaneda, a vzal jsem rukopis do vydavatelství Simon and Schuster, ale tam jsem nepochodil. Zdálo se, že se toho materiálu zalekli, něco takového se podle nich nemůže prodávat.

Těch osmnáct lekcí bylo mých, pokračoval meditativním tónem, a jak vidíte, nebyl jsem s nimi úspěšný, takže je to jako osmnáctkrát selhat a pokaždé upadnout rovnou na ústa. Souhlasím s nakladateli, že to bylo poměrně težké čtivo, ale já už jsem takový… Don Juan a Don Genaro, ti jsou naprosto odlišní, píšou jinak, neustále odbíhají a odbočují, tak já prostě nepíšu! (Z pozdější komunikace s Castanedou jsem se dozvěděla, že nakladatelství Simon and Schuster se nakonec přece jen uvolilo Castanedovi deník (příručku) vydat, takže veškeré obavy a smutek byly zbytečné.)

Proč neustále hovořím o lekcích? otočil se k nám. Říkám tomu tak proto, že každá z nich si klade za úkol zbořit a přehodnotit nějakou oblast toho, co považujeme za dané a neměnné. Například percepce, jak ji známe, může být přehodnocena řadou způsobů.

Castaneda nám dal příklad, ve kterém hovořil o mapě. Kdykoliv se chceme někam dostat, potřebujeme mapu s jasně vyznačenými orientačními body, abychom se neztratili. Bez mapy nic nenajdeme. Ale pak se ukáže, že kvůli této nutnosti už nevidíme nic jiného než mapu samotnou. Místo toho, abychom se dívali na to, co se nám nabízí, se pořád díváme do mapy a myslíme, že je to ono. Zrušit tento „reflexní oblouk“ – neustále přerušovat vazby, které nás poutají ke známým orientačním bodům – je konečným cílem a účelem učení Dona Juana.

Toho odpoledne nám Castaneda mnohokrát připomínal, že funguje pouze jako kontakt se světem. Všechno vědění v jeho knihách ve skutečnosti patří toltéckému národu. Sice na tom trval, ale já jsem mu musela připomenout, že uspořádat všechny fragmenty poznámek tohoto učení do souvislého a spojitého textu jistě muselo dát obrovskou práci, takže docela bez zásluh není.

Tak to není, oponoval mi. Žádnou práci jsem s tím neměl, protože jsem jen opisoval to, co mi přišlo ve snech.

Podle Castanedy nejde tvořit něco z ničeho. Předstírat, že něco tvoříte jen tak, je absurdní. Aby nám to blíže vysvětlil, dal nám příklad ze života svého otce. Můj otec, začal, se rozhodl, že bude velkým spisovatelem. Chtěl začít od podlahy, a tak si usmyslel, že si nejdříve uspořádá pracovnu podle svých představ, aby byla dokonalá. Měl v úmyslu vypilovat každý detail, od vymalování stěn po specifický typ stolní lampy. Jakmile to měl hotové, vydal se shánět vyhovující pracovní stůl. Musel to být stůl, jehož parametry, typ a rozměry měl předem vytipované. To samé se dělo s židlí, na které chtěl sedět. Potom zjistil, že aby si stůl nepoškrábal, bude si muset koupit krycí desku – na výběr měl umělohmotnou, skleněnou, koženou, lepenkovou – a na ní sepíše své mistrovské dílo. Nakonec měl všechno v kanceláři dokonalé, seděl nad prázdným papírem a nevěděl, o čem psát. To byl celý můj otec. Chtěl začít tou nejlepší větou. Ale tak se přece psát nedá! Vždycky jste jen nástrojem, prostředníkem. Já například vidím každou stránku ve snech a její úspěch závisí na věrnosti a přesnosti, se kterou si ji dokážu zapamatovat a přenést do psané podoby v bdělém stavu. A stránka, která čtenáře zaujme nejvíc, je vždycky ta, kterou se mi podaří převést z originálu co nejpřesněji.

Tato Castanedova slova otevírají zcela specifický pohled na teorii vědění a intelektuální a umělecké tvořivosti. (Okamžitě jsem si vzpomněl na Platóna a Svatého Augustina a jejich vizi vnitřního učitele. Vědět znamená objevovat a tvoření je vlastně opisováním. Źádné vědění ani tvoření nemůže nastat samo od sebe – z čisté přirozenosti.)

Když jsme seděli u večeře, zmínila jsem některé Castanedovy dřívější rozhovory, které jsem četla, a nejvíce se mi asi líbil ten se Samem Keenem, který se objevil v časopise Psychology Today. I sám Castaneda byl s tímto rozhovorem spokojen. Pro Sama Keena měl jen slova chvály. Řekl k tomu následující: Za ta léta jsem poznal mnoho lidí, se kterými jsem se chtěl přátelit i v budoucnu, například právě s teologem Samem Keenem, ale Don Juan trval na tom, že rozhovor stačí a další kontakty s ním musejí přestat.

Ohledně interview pro časopis Time nám dále Castaneda vyprávěl, že první reportér, kterého za ním z redakce poslali udělat rozhovor, byl muž, a rozhovor se prý příliš nezdařil (Castaneda použil na toto konto několik slov z argentinského slangu). Pak se ale poučili a poslali reportérku – jednu z těch, které prostě nemůžete odmítnout, zavzpomínal, což nám všem vyloudilo úsměv na tváři. Castaneda vzpomínal dál: Tentokrát to bylo mnohem lepší, skvěle jsme si rozuměli, ale ona nakonec ten článek nedělala – poznámky jí vzali a dali je reportérovi, který je teď, tuším v Austrálii, a ten s nimi naložil tak, jak chtěl sám, čili celý ten rozhovor naprosto zkreslil.

Kdykoliv přišla zmínka na Time a rozhovory, bylo vidět, že jim Castaneda tenhle podraz neodpustil. Podle Castanedy byl Time až příliš významný a vlivný, ale Don Juan trval na tom, že ten rozhovor musí proběhnout. A tak k němu Castaneda svolil a myslil si, „co kdyby náhodou“ – a tento obrat znovu vyjádřil typicky argentinským výrazem.

Dále jsme se bavili o kriticích a o tom, co o něm a jeho knihách napsali ostatní. Zmínila jsem před ním Richarda deMilleho a další, kteří zpochybňovali pravost a věrohodnost jeho děl, stejně jako jejich antropologickou hodnotu.

Má práce nezávisí na tom, co o ní tvrdí kritikové. Mým úkolem je prezentovat vědění tím nejlepším možným způsobem. Nic z toho, co říkají, pro mě nemá váhu, protože už nejsem Carlos Castaneda, spisovatel – nejsem ani spisovatel, ani myslitel, ani filozof… tím pádem mě jejich osočování a útoky nemohou nijak zasáhnout. Nejsem nikým a ničím, proto si na mě nic nezvezmou – jsem jen Jose Cordoba, a to není nikdo. Není v tom žádná osobní pýcha.