"ZÓNA ZASVĚCENÍ": Uvolnění informací týkajících se prognostických utajovaných analýz vývoje lidské společnosti po roce 2012 - 2022, přednáška č.21 (OČISTNÝ OHEŇ GALAKTICKÉHO CENTRA)

Pokud se chceme bavit o problematice roku 2012 a následného období z pohledu pravděpodobných výrazných makroskopických jevů, nemůžeme opominout velmi rozsáhlý a v mnoha ohledech výrazně interesující materiál dr. Paul LaVioletta, který sice není odborníkem přímo na problematiku fenoménu „2012“, ale na druhé straně je materiál pocházející z jeho výzkumu v návaznosti na naše téma velmi fundamentální povahy.

Dr. Paul LaViolette má za sebou skutečně velmi impozantní bilanci svých úspěchů. Fakticky je autorem dvanácti průlomových objevů, které se sice v době jejich interpretace staly terčem posměchu a uštěpačných poznámek ze strany vědeckých kolegů tohoto vědce nového paradigmatu, ale jak šel čas, musela dát věda pod tíhou stále se vršících důkazů La Violettovi za pravdu.

LaViolette se od samého počátku své bohaté vědecké kariéry věnoval problematice energetické aktivity galaktického centra. Zároveň si byl velmi dobře vědomo toho, že různorodé starověké civilizace se nás prostřednictvím utěšeného množství různorodých odkazů snaží jakoby varovat před hrozící katastrofou. Ale je toto varování na místě? A jde vůbec o varování? Osobně si nemyslím, že by mělo jít o varování přímo před nějakou katastrofou s výrazně destruktivními dopady na lidskou civilizaci, ale že se nás naši předci spíše snaží upozornit na blížící se  velmi výrazný a pro naše další civilizační směřování velmi zásadní makrokosmický jev.

Již před nějakou dobou předložil La Violette zcela nový model jádra naší galaxie, který předpovídá, že se uprostřed našeho galaktického disku nenachází masivní černá díra, jak se doposud v ortodoxních astronomických kruzích předpokládá, nýbrž masivní objekt zcela neznámé povahy, který v přesně stanovených intervalech prochází explozivním stavem. Tak nevím, ale vzhledem k jeho již dvanácti přiznaným vizionářským objevům, které byly teprve o mnoho let později skutečně potvrzeny, bych bral dr. LaVioletta poměrně vážně. Ukazuje se, že má jakýsi intuitivní cit pro správnou interpretaci a formulaci neznámého.

Graf kyselosti půdy koncem poslední doby ledové, který je výsledkem analýzy rozboru ledovcové vrstvy v prostředí Grónska. Obrázek pochází z knihy dr. Paula LaVioletta „Erath Under Fire: Humanity´s Survival of the Apocalypse“

LaViolette vypočítal, že k explozím uvnitř galaktického jádra dochází přibližně každých 26 000 let ovšem s možností opětovného výskytu i za 13 000 let s následně zformovanou galaktickou energetickou supervlnou.

Dále teoretizuje v tom smyslu, že právě mechanismus těchto supervln mohl v prostředí naší planety stát za vznikem 26 000 let trvajícího cyklického charakteru precese. Tato teorie je vysoce pravděpodobná, zvláště pokud by galaktická energetická vlna přišla ve chvíli, kdy by zemská polární osa směřovala přímo ke galaktickému centru před 12 850 roky. To je poměrně blízko datu 12 700 let př.n.l., což je období, ze kterého pochází vzorky ledovce, viz diagram výše.

Navíc je toto období velmi blízké okamžiku, od kterého Řekové nastavili precesní cyklus rovnodennosti a který se v tuto dobu v rámci jarní rovnodennosti chystal vstoupit do souhvězdí Lva (hovoříme o období zhruba 10 800 let př.n.l.).  Toto je také doba, kterou Robert Bauval, Adrian Gilbert a Graham Hancock našli zakódovanou v oblasti panteonu Gizy (více o této skutečnosti budu hovořit v následujícím díle tohoto seriálu).

LaViolette poměrně logicky upozorňuje na jistý druh anomálie, která spočívá v mnohonásobném vzájemně nezávislém upozorňování právě na období kolem 10 800 př.n.l., a to prostřednictvím celé řady různých artefaktů, písemných nebo obrazových záznamů, geologických nálezů nebo kalendářních indicií. Zdá se, že všechny tyto systémy mají v sobě zakódované informace o poslední galaktické supervlně, která se přehnala naší Sluneční soustavou někdy před 13 000 lety. Mnohé ze znalostí odkazující se právě na toto období jsou dnes součástí celé řady specifických mýtů.

Šíp Střelce směřuje přesně ke galaktickému centru, stejně jako prsty levé nohy Hadonoše a stejně tak jako špička ocasu Štíra. Všechny tyto indicie jasně definují pozici galaktického centra. Tato poměrně výrazná vůle a snaha neustále upozorňovat na tuto část naší galaxie musí být spojená s něčím velmi zásadním a důležitým. S něčím, o čem naši předci velmi dobře věděli a co se snažili prostřednictvím nezměrného množství šifer a kódů předat dalším potomkům. Obrázek pochází z knihy dr. Paula LaVioletta „Erath Under Fire: Humanity´s Survival of the Apocalypse“

Jak na jedné straně, tak i na straně druhé. Meč Orionu, stejně tak jako rohy Býka se snaží jednoznačným způsobem definovat galaktické anticentrum, což je směr ve kterém galaktická supervlna odešla. Obrázek pochází z knihy dr. Paula LaVioletta „Erath Under Fire: Humanity´s Survival of the Apocalypse“

Geolog a výzkumník Greg Braden předpokládá příchod významných geoanomálních jevů v prostředí naší planety právě s 13ti tisíciletým cyklem a na ruku mu jde dr. LaViolette, když tvrdí, že výzkum poukazuje na to, že právě před 13 000 lety došlo k výrazným změnám v intenzitě a sklonu magnetického pole Země.

Tato skutečnost se sice v současné době dává do souvislosti se známým jedenáctiletým cyklem slunečních skvrn, ale výzkum poměrně objektivně prokázal, že amplituda výchylek výše uvedených hodnot byla asi 100x větší než u těch, které přisuzujeme cyklům slunečních skvrn a eruptivní činnosti s tímto faktem spojené. Někteří výzkumníci jsou přesvědčeni, že před 13 000 lety dosáhly poruchy geomagnetického pole našeho Slunce (zřejmě v důsledku procházející galaktické supervlny) takové intenzity, která se blížila úrovni, jež je normálně pozorovaná u hvězdy „T Tauri“.

Pouze pro vysvětlení. Hvězdy typu „T Tauri“ se svou hmotností podobají našemu Slunci (ačkoliv jejich objem může být 2x až 5x větší než u Slunce), přičemž shromažďují velké množství prachu podél jejich rovníku. To způsobuje, že se většina jejich záření pohybuje v infračervené oblasti světla. Zároveň vykazují konstantní aktivitu slunečního plazmatu, která však vytváří 100x až 1000x větší eruptivní výrony energie, než na jaké jsme u našeho Slunce zvyklí.

Shodou okolností jsem před nedávnem při jednom z mých tematických surfování po internetu narazil na fiktivní dílo pod názvem „Read Galaktic Tsunami“, ve kterém se odvíjí příběh, který souvisí s načasováním na rok 2012 v návaznosti na ukončení mayského časového cyklu, který je prezentován třináctým baktunem, a to právě v důsledku velmi masivního elektromagnetického pulsu čili tzv. EMP vlny.

To, co mne na věci zaujalo, je fakt, že celý příběh je založen na sérii objevů astrofyzika Paula Lavioletta, který je přesvědčen o existenci masivních vysoce energetických vln, které se vždy v cyklu 13 000 let a 26 000 let proženou naší galaxií od jejího epicentra směrem k okraji. Tyto podivuhodné jevy galaktického rozsahu s neúprosnou pravidelností vnáší do naší Sluneční soustavy obrovské množství kosmického prachu a podněcují extrémní sluneční aktivitu, zatímco při blokování slunečního záření může docházet k velmi výrazným a v našem prostředí velmi neobvyklým geomagnetickým poruchám a výkyvům.

Nevím, zda teorie dr. LaVioletta přímo souvisí s naší problematikou konce času a roku 2012, ale svým tématem se jí určitě dotýká, a proto jsem jí v našem pojednání nemohl obejít. Mimochodem již nějakou dobu sleduji výraznou aktivitu v globálním vědeckém a politickém prostředí směřující k letem 2012 a 2013 v souvislosti s předpokládanou nebývale silnou aktivitou našeho Slunce, viz např. tento čerstvý materiál: http://www.novinky.cz/veda-skoly/212081-slunecni-erupce-muzou-za-dva-roky-zpusobit-na-zemi-katastrofu.html

Nevím, zda lze příchod galaktické supervlny dopředu nějakým způsobem detekovat, ale něco mi říká, že LaViolett může mít v mnohém opět pravdu. Konec konců, tak jako mnohdy před tím.