Odolnější než "Vetřelec" - seznamte se s nejúžasnějším stvořením na naší planetě

Stvoření skutečně jako z hororu. Seznamte se s „Tardigradou“ – zřejmě nejodolnějším stvořením na naší planetě, které dokáže přežít až deset let bez vody, dokáže bez větších problémů přežít v prostředí při -271 stupních Celsia v kapalném heliu, naopak mu nečiní větší problémy pobyt v + 100 stupňů Celsia vroucí vodě. Dokonce bez problémů snese až 1000x větší dávky radiace než lidská bytost včetně pobytu ve volném vesmíru.

Tardigrada je druh mikroskopicky velikého bezobratlého druhu zvířete, který je velmi blízký členovcům. Poprvé bylo toto zvíře popsáno již v roce 1773 německým pastorem Kleinerem Wasserbärem a v roce 1777 italský vědec Lazzaro Spallanzani dal tomuto zvířeti jméno „tardigrado“.

Tento podivuhodný tvor dosahuje velikosti 0,1 až 1,5 mm. Tělo je vybaveno množstvím speciálních segmentů a hlavou, dále pak šesti páry krátkých a tlustých nohou zakončenými čtyřmi až osmi dlouhými drápky, přičemž jeden další pár směřuje dozadu. Tardigrada se pohybuje velmi pomalu, takže dosahuje průměrné rychlosti 2 – 3 mm za minutu.

Ústní ústrojí je složeno ze skupiny velmi ostrých bodců, které slouží k propíchnutí buněčných stěn řas a mechů, které slouží tomuto tvoru za krmivo. Tardigrada má k dispozici zažívací, vylučovací, nervový i reprodukční systém, ale naopak chybí dýchací a oběhový systém. Zvíře dýchá pokožkou a tekutiny uvnitř těla slouží jako krev.
Do současné doby se podařilo zaregistrovat více než 900 druhů Tardigrad (nejvíce jich žije v Rusku a to na 120 druhů). Vzhledem k jejich mikroskopické velikosti a prakticky absolutní odolnosti se můžeme s tímto zvířetem setkat prakticky všude.

Od Himalájí ve výšce 6000 metrů až po mořské hlubiny s hloubkou více než 4000 metrů. Tardigrady žijí i v horkých pramenech pod ledem (Špicberky) nebo na dně oceánů. Jejich migrace může probíhat pasivní formou (vítr, voda), nebo i aktivní formou (např. prostřednictvím různých jiných zvířat).

Všechny Tardigrady jsou více méně vodní živočichové. Přičemž asi 10% jich žije v mořích a oceánech, jiné druhy byly zase opakovaně nalezeny ve sladkovodních tocích. Ovšem většina z nich obývá mechy a lišejníky, skály nebo i obyčejné kamenné zdi.

Díky dlouhodobému výzkumu se dnes ví, že na 1g sušeného mechu můžeme napočítat stovky nebo i tisíce jedinců. Některé druhy se živí i jinými malými zvířaty jako jsou vířníci nebo hlístice. Na druhé straně slouží jako kořist pro roztoče a chvostoskoky.

Tardigrady přilákaly pozornost vědeckých výzkumných týmů svou odolností. V nepříznivých podmínkách jsou schopna tato zvířata upadnout do stavu jakéhosi kataleptického spánku a po pominutí extrémních podmínek přijdou opět velmi rychle k životu. Zjistilo se, že Tardigrada přežívá především díky schopnosti, která se nazývá „anhydrobiosa“.

Po vysušení svého těla zatlačí do těla své končetiny, sníží svůj objem a nabude formy připomínající jakousi svraskalou slupku. Povrch se pokryje jakousi voskovou olejnatou hmotou, která zabraňuje odpařování. Během anabiosy poklesne metabolismus tohoto tvora na neuvěřitelných 0,01% a objem vody v těle může klesnout až na 1% původního objemu.

Pojďme ale ještě jednou popsat neuvěřitelnou odolnost tohoto tvora. Celých 20 měsíců vydrží pobývat v tekutém vzduchu při -193 stupních Celsia, problém mu nečiní ani pobyt v kapalném héliu při – 271 stupních Celsia. V prostředí zahřátém na 100 stupňů Celsia vydrží asi jednu hodinu.

Bez problému je toto zvíře schopné absorbovat dávku 570 000 jednotek rentgenového záření (smrtelná dávka pro člověka se pohybuje kolem 500 jednotek). Minimálně po dobu třiceti minut dokáže vydržet ve vakuu v otevřeném kosmickém prostoru a po skutečně velmi dlouhou dobu dokáže vydržet v jedovaté atmosféře sirovodíku nebo oxidu uhličitého. Japonští biofyzikové objevili u tohoto tvora další neuvěřitelnou skutečnost.

V opakovaném experimentu zavřeli Tardigradu do plastové nádoby, kterou ponořili do vysokotlakové komory, která byla naplněná vodou. Došlo k postupnému zvyšování tlaku, a to až na 600 MPa (což odpovídá tlaku zhruba ve výši 6000 atmosfér), což je 6x vyšší tlak než v nejnižším místě naší planety – Mariánském příkopu. Toto zvíře vydrželo být aktivní při tlaku 6000 atmosfér a přitom vůbec nezáleželo, jakou tekutinou byla nádoba vyplněná.

Naopak americké vědecké laboratoře ve spolupráci s NASA prováděly experimenty na oběžné dráze. Tardigrada bez problému přežila ve vakuu volného kosmického prostoru po dobu třiceti minut. Nejen přežila, ale poté plně obnovila své funkce a dokonce produkovala životaschopné potomstvo. Všechny tyto jen stěží uvěřitelné výsledky byly publikovány v časopise „Current Biology“.

Ale i tato data byla nakonec překonána. Skupina biologů vedená dr. Ingemarem Jonssonem z Univerzity v Kristianstadu vyslala na oběžnou dráhu dva druhy Tardigrad, a to „Richtersius coronifer" a "Milnesium tardigradum". Členovci byli umístěni na palubě ruské bezpilotní rakety „Foton-M3". Od každého druhu se experimentu zúčastnilo 60 jedinců.

Ti byli na oběžné dráze speciálním ventilem uvolněni do volného kosmického prostoru, přičemž se zjistilo, že se tyto druhy dokázaly udržet při životě po dobu deseti dnů, přičemž byly vystaveny extrémnímu ultrafialovému záření typu „A“ (400 až 315 nm) a ultrafialovému záření typu „B“ (vlnová délka od 315 do 280 nm).

Po deseti dnech strávených v otevřeném kosmickém prostoru byly Tardigrady vráceny na palubu kosmické lodi, kde během několika hodin dokázaly zregenerovat natolik, že se všechny jejich tělesné funkce vrátily k normálům, a co víc, byly schopny reprodukce s potomstvem naprosto zdravým, nevykazující žádné poškození DNA.

Tardigrada je prostě neuvěřitelný organismus a není z vesmíru, pochází odsud – z planety zvané Země.