Rozhovor s Carlosem Castanedou pro časopis Magical Blend (7)

Zrovna nedávno jsem nesl svému agentovi nejnovější rukopis, přitakal Castaneda, ve kterém hodně píšu o Toltécké ženě, naší učitelce. Ono to ani jinak nešlo. Ta kniha se bude nejspíš jmenovat The Stalking and the Art of Being in the World (O plížení a umění být na světě) (Kniha vyšla v roce 1981 pod názvem The Eagles´s Gift, tedy Orlův dárek). Ten, kdo vás nejlépe naučí plížení, musí být žena. Je to logické, protože ženy musely po celou svou historii „chodit po špičkách“ ve světě, v němž dominovali muži. A právě proto je principy plížení nejlépe schopná vysvětlit žena, zde tedy konkrétně moje učitelka – ženy mají obecně v této činnosti dlouholetou praxi.

Bohužel se v tomto rukopise neobjevuje nic konkrétního o Jose Cordobovi ani o jeho ženě. Nemůžu o tom psát podrobnosti, protože by tomu nikdo nerozuměl a nevěřil by tomu. O těchto svých zážitcích toho nemohu napsat příliš mnoho… ale nemějte strach, hlavní porce mých zkušeností a zážitků za poslední tři roky v té knize popsána je.

Pak se Castaneda vrátil k povídání o Toltécké ženě a její povaze, která prý byla velice odlišná od povahy Dona Juana. Nemá mě ráda, ale La Gordu, tu ráda má! Nemůžete se jí na nic pořádně zeptat, protože než to vyslovíte, ona už ví, co to bude. Kromě toho z ní jde strach – když se rozčílí, klidně vás začne mlátit. Když toto Castaneda říkal, doprovázel svá slova jednoznačnými pohyby a náznaky úderů, které nás nenechaly na pochybách, že se jí skutečně trochu bojí.

Pak se na chvíli rozhostilo ticho. Jak slunce klesalo k obzoru, začaly nás skrze větve stromů šimrat jeho paprsky. Byla mi trochu zima, protože už mohlo být tak kolem sedmé večer.

Zdálo se, že i Castaneda si kontroluje čas. Už je pozdě, pronesl. Co byste řekli na to, dát si něco k jídlu? Zvu vás.

Vstali jsme a opustili břeh řeky. Bylo ironií, že se Castaneda po podstatnou část cesty staral o mé poznámky a knihy. Nejlepší bylo nechat to všechno v autě, a to jsme také udělali. Už bez věcí jsme tak pokračovali v chůzi a živě konverzovali.

Všechno, čeho jsem dosáhl, si vyžádalo roky přípravy a praxe. Jedním z příkladů je procvičování snění. Nejtěžší ze všeho je dosáhnout v životě toho, co se zdá být pošetilé, tvrdil Castaneda rozhodně.

Procvičování spočívá v tom, že se naučíte snít, o čem chcete – ovládáte své snění vůlí a zcela systematicky. Začnete sněním o ruce, která se dostává do vašeho snového vizuálního pole. Pak uvidíte celou paži. Pak postupujete dál a dál, dokud ve snu neuvidíte celou vaši osobu. Další krok spočívá v tom, naučit se sny používat. To znamená, že jakmile se je naučíte ovládat, musíte se také naučit podle nich chovat. Vezměte si příklad – sen, ve kterém otevřete dveře a vyjdete ven na ulici. Ulice je něco hrozivého!. Nějaká vaše součást vás opouští, něco, čeho dosáhnete vlastní vůlí.

Snění podle Castanedy nezabere příliš času. Tím prý myslí, že délka snů se nedají změřit na hodinkách. Doba snění je velice zhuštěná a nedá se říci, jak dlouho trvá.

Castaneda se nám snažil vysvětlit, že ve snech probíhá extrémní fyzické vysávání. Můžete toho v nich hodně prožít, ale tělo to odmítá. Moje tělo se to ale naučilo prožívat… Po probuzení mám pocit, jako by mě přejel parní válec.

Castaneda se ještě několikrát dotkl tématu snů a snění a hovořil o tom, že členové jejich skupiny ve spánku dělají samé pragmatické věci. V knize Tales of Power (Příběhy síly) se dočtete, že zážitky ve snech a v bdělém stavu mají stejnou pragmatickou hodnotu a že pro kouzelníky naprosto nefungují kritéria, podle nichž rozeznáte sen od skutečnosti (s. 18).

Problematika opouštění těla a cestování mimo tělesnou schránku nás velice zaujala, a tak jsme chtěli o těchto věcech vědět víc.

Začal nám tedy popisovat, že každý z nich zažil něco jiného. La Gorda a já jsme například vždycky spolu. Vezme mě za ruku a… prostě jdeme.

Popisoval nám, jak skupina vyráží na společné cesty. Neustále se cvičíme a našim cílem je stát se „svědky“, tedy dospět do fáze, kdy už sami nemůžeme nic posuzovat. To znamená, že v té chvíli naprosto spoléháme na svůj vnitřní zrak, což se vlastně rovná tomu, naprosto se oprostit od veškeré dosavadní předpojatosti.

Nejúžasnější schopnosti v oblasti snového cestování má Josefina – je to velká snová výzkumnice, chce vás s sebou brát na ta nejúžasnější místa, takže tam kolikrát uvízne, a La Gorda ji musí vždycky vysvobozovat.

Josefina má úžasnou schopnost přestávat o věcech uvažovat a reflektovat na ně (velice snadno se stává svědkem). Je to blázen, blázen! Josefina umí létat velice daleko, ale nikdy tam nechce létat sama a pokaždé se vrátí. Pak mě vyhledá a vypráví mi o tom, kde byla a co zažila.

Podle Castanedy je Josefina bytost, která v tomto světě nemůže fungovat. Kdyby nebyla s námi, určitě by skončila v nějakém ústavu.

Josefina je bytost, kterou nedokážete ukotvit v ničem hmatatelném a konkrétním, protože je sama už svou podstatou éterická. V podstatě kdykoliv by nás mohla nadobro opustit. To my s La Gordou jsme při našich letech mimo o dost opatrnější. Zejména La Gorda prý podle Castanedy představuje stabilitu a rovnováhu, která podle jeho vlastních slov jemu samotnému do značné míry chybí.

Po krátké odmlce jsem mu připomněla vizi nesmírně velkého dómu, který má podle knihy The Second Ring of Power sloužit jako místo k setkáním a kde na něho budou čekat Don Juan a Don Genaro.

Ano, La Gorda má tuto vizi také, pronesl zadumaně. Obzor, který v té vizi vídáme, ale není pozemský. Je to něco velice hladkého a neživého – vše zastřešující kopule vypínající se v obrovském oblouku od obzoru až po zenit. A přímo v zenitu nad vámi žhne nějaké ostré světlo. Dalo by se říci, že je to něco jako dóm vydávající jantarově žluté světlo.

Naléhali jsme na něho s dalšími otázkami, chtěli jsme, aby nám o tom dómu poskytl více informací. Co to doopravdy je? Kde se to nachází? vyptávali jsme se.

Castaneda odpovídal poněkud neochotně – podle toho, jak to bylo veliké, to prý mohla být planeta. V nadhlavníku se točil nějaký obrovský vír.

Podle tónu i podle toho, jak to nerozváděl, jsme pochopili, že se mu o tomto tématu příliš nechce hovořit. Také je ovšem možné, že jen nemohl najít odpovídající slova, kterými by popsal, co tam viděli. Ať už to ale bylo cokoliv, bylo jasné, že tyto vize, tyto lety ve spánku, jsou nepřetržitým tréninkem na rozhodující cestu – na cestu kolem levé strany orla, na konečný skok zvaný smrt, na konec procesu rekapitulace, na moment, kdy bude moci říci, že je připraven a nese si s sebou všechno to, kým je, a nic víc.

Podle Toltécké ženy, hovořil dál Castaneda, mě tyto mé vize matou: podle ní představují snahu mého nevědomí paralyzovat mou činnost – čili jakýsi způsob, kterým říkám, že se mi nechce svět opustit. Toltécká žena také tvrdí, že tímto svým přístupem brzdím La Gordu v jejích osobních možnostech plodnějšího a produktivnějšího rozletu.

Don Juan i Don Genaro byli naprostí mistři snění. Měli nad svými sny úplnou kontrolu. Překvapuje mě, zvýšil hlas Castaneda, že si nikdo nevšiml, jak úžasný Don Juan v ovládání snů je. A to samé platí o Donu Genarovi. Don Genaro je například schopný přenášet své snové tělo do běžného života.

Skutečnost, že mají tito dva muži nad svými sny naprostou kontrolu, je demonstrována tím, že to zůstalo bez povšimnutí (O umění zůstat bez povšimnutí píše Castaneda v The Second Ring of Power (s. 270 a dále). Don Juan mu prý kdysi nařídil, aby se soustředil na to, zůstat nenápadný, a Nestor rovněž připojuje, že Don Juan i Don Genaro se velice dobře naučili nebýt nápadní, přestože byli pořád ve středu skupiny – byli a jsou to mistři v plížení. O Donu Genarovi také vyprávěla La Gorda, že byl po většinu času ve svém snovém těle.) Všechno, co ti dva dělají, je chvályhodné, pokračoval Castaneda zapáleně. Na Donu Juanovi obdivuji to jeho obrovské sebeovládání, vyrovnanost a klid.

O Donu Juanovi se v žádném případě nedá říct, že by to byl nějaký senilní stařík. Není jako ostatní lidé. Tady na univerzitě je například jeden starý profesor, který byl slavný už když já jsem byl mladík. Byl tehdy na vrcholu svých fyzických, intelektuálních a kreativních sil. Teď je to všechno pryč, a já ho vidím jako senilního staříka, kterým skutečně je. To bych o Donu Juanovi nikdy říci nemohl. Má tu výhodu, že ho nebetyčně respektuji.

V jednom rozhovoru se Samem Keenem Castaneda vzpomínal na debatu s Donem Juanem, kdy se ho jeho učitel ptal, zda si myslí, že jsou si on a Castaneda rovni. Přestože si Castaneda nemyslel, že to tak je, blahosklonně odpověděl, že ano, že si to myslí. Don Juan to vyslechl, ale nesouhlasil. Já si to nemyslím, oponoval mu, protože já jsem lovec a bojovník a ty jsi spíš kuplíř. Já jsem připraven zrekapitulovat svůj dosavadní život, kdy budu chtít. Tvůj maličký svět plný smutku a nerozhodnosti se tomu mému nikdy nevyrovná. (Sam Keen, Voices and Visions, New York: Harper and Row, 1976, s. 122.)

Ve všem, o čem nám zatím Castaneda vyprávěl, se dají najít paralely s jinými současnými i historickými proudy mystického myšlení. V jeho knihách se objevují citace starověkých, stejně jako soudobých autorů. Připomněla jsem mu, že cituje například Egyptskou knihu mrtvých, Wittgensteinův traktát, španělské básníky San Juana de la Cruze nebo Juana Ramose Jimeneze, a také latinskoamerické spisovatele jako je například Peruánec Cesar Vallejo.

Ano, ovšem, souhlasil – neustále mám auto plné nějakých knížek. Jsou to věci, které mi různí lidé posílají. Měl prý ve zvyku předčítat u nich úryvky Donu Juanovi, protože ten má rád poezii, ale je jasné, že tomu se líbily vždycky jen první čtyři verše. Co prý následuje po nich, jsou hlouposti. Po čtvrtém verši pro něj každá báseň ztrácí sílu a jen se opakuje.

Jeden z nás se ho pak zeptal, zda něco četl nebo slyšel o jogínských technikách a popisech různých rovin reality, které se objevují v posvátných knihách starověké Indie. Je to všechno úžasné, potvrdil nám – znám to, protože udržuji blízké vztahy s lidmi, kteří praktikují Hatha jógu.

V roce 1976 mě například kontaktoval můj přítel lékař Claudio Naranjo (Neznáte ho náhodou?) a chtěl mě seznámit s učitelem jógy. Jeli jsme ho tedy navštívit do jeho „ašramu“ tady v Kalifornii. Dorozumívali jsme se díky Claudiovi, který fungoval jako tlumočník. Pokoušel jsem se v tom, co mi jogín říkal, hledat paralely s vlastními zkušenostmi, které jsem měl s cestováním mimo tělo. On ale bohužel nemluvil o ničem podstatném. Sehrál přede mnou působivé představení, ale nic pořádného jsem se nedozvěděl. Na konci rozhovoru vzal do ruky plechovou konvičku a začal mě polévat tekutinou, jejíž barva se mi vůbec nelíbila. Jakmile přestal, samozřejmě jsem se zeptal, čím mě to celého polil. Někdo ke mně přistoupil a vysvětlil mi, že bych měl být poctěn, protože mě mistr právě požehnal. Já ale trval na tom, aby mi řekli, co v té nádobě bylo. Nakonec mi pověděli, že všechny mistrovy výměšky jsou posvátné – všechno, co z něj vyjde, je posvátné. Dovedete si představit, uzavřel tónem, který se pohyboval mezi pobaveným a vyloženě humorným, že v tu chvíli byl můj rozhovor s jogínským mistrem u konce.