Rozhovor s Carlosem Castanedou pro časopis Magical Blend (6)

Castaneda nám ale neřekl, ve kterém městě se svojí fiktivní manželkou žili. Možná to byla dvě různá místa a každý bydlel samostatně. Když se tam poprvé objevili, byli tři, kromě Castanedy a La Gordy je doprovázela ještě Toltécká žena. Nejprve měli za úkol najít pro Joseho Cordobu, jeho ženu a jeho tchýni práci. Museli jsme se představit takto, vysvětloval Castaneda, jinak by nám lidé nerozuměli.

Práci hledali dlouho, ale nakonec ji našli v jednom motorestu. V podobných podnicích se začíná pracovat velice brzy ráno, v pět hodin už tam musíte být.

Castaneda nám se smíchem vyprávěl, že hned první den se vás zeptají, jestli umíte udělat vajíčka. Co je proboha těžkého na tom, udělat vajíčka? Dlouho mu nedocházelo, proč je řeč právě o tomhle, ale nakonec to pochopil – způsob přípravy vajíček v motorestu je velice důležitá a zásadní věc, hotová alchymie. „Udělat správně vajíčka“ pro řidiče kamiónů není jen tak.

Pracovali tam rok, takže podle Castanedových vlastních slov teď už skutečně ví, jak vajíčka připravit správně. Na jakýkoliv způsob chcete, smál se. La Gorda se také činila – během onoho roku se tak zdokonalila v umění obsluhovat zákazníky, že měla v motorestu na starosti všechny ostatní servírky. Když rok uplynul a Toltécká žena nám vzkázala, že je úkol splněn a můžeme se vrátit, majitel motorestu s námi byl tak spokojen, že nás vůbec nechtěl pustit. Pravda je ovšem taková, že to nebyla snadná práce, museli jsme se činit a dřít. Za tmy do práce, za tmy z práce – od rána do noci pořád pracovat.

V tomto roce také zažili zvláštní setkání. Jednoho prý do motorestu přišla dívka jménem Terry, která se zeptala, zda by ji nebylo možné přijmout jako servírku. Jose Cordoba už měl v té době důvěru majitele podniku, a tak to byl v podstatě on, kdo měl na starosti přijímání nových pracovníků a zodpovídal za stávající zaměstnance. Jaké bylo jeho překvapení, když Terry prohlásila, že hledá pana Carlose Castanedu! Jak mohla tušit, že tam je? To Castaneda nevěděl.

Tahle Terry, pokračoval Castaneda smutným tónem, kterým nám dával jasně najevo, že dívka byla zanedbaná a špinavá, byla jedna z těch „hipísaček“, co berou drogy. Ubohá holka! Jose Cordoba s manželkou ji ale pomohli, Jose ji přijal, přestože své pravé jméno jí prozradit nemohl – a dívka pracovala několik měsíců v motorestu s nimi. Jednoho dne prý přišla zvenku celá nadšená s tím, že právě zahlédla Castanedu, jak sedí venku před podnikem v zaparkovaném Cadillacu. Sedí tam, v autě, a píše, mluvila rozčileně. Jsi si jistá, že je to on? ptal jsem se jí. Jak to můžeš vědět? Ale ona trvala na tom, že to je on… tak jsem jí navrhl, ať jde za ním a zeptá se ho. Musela se zbavit pochybností, a to se dalo udělat jen tak, že se ho přímo zeptá.

Tak šup, šup, běž za ním, pobízel jsem ji. Ona se ale zalekla, protože měla pocit, že je tlustá a ošklivá, takže s ním mluvit nechtěla. Já ji ale povzbuzoval: Jsi nádherná, jen běž a promluv si s ním. Nakonec tedy šla, ale vrátila se s uslzeným obličejem, protože muž prý se ani neobtěžoval na ní podívat a vyhodil ji, aby ho neotravovala. To víte, že jsem se ji snažil utěšit, a když jsem viděl, jak ji to vzalo, málem jsem to nevydržel a vyzradil, že Carlos Castaneda nebyl ten muž v autě, ale že jsem to já. La Gorda mi v tom ale zabránila – myslela to dobře, měla za úkol mě chránit. A já jsem věděl, pokračoval Castaneda, že odhalit svou totožnost skutečně nesmím, tehdy a tam jsem byl Josem Cordobou, nikoliv Carlosem Castanedou. Musel jsem ji poslechnout a mlčet.

Castaneda se ve vzpomínkách vrátil k Terry – když prý do motorestu přišla, nestála jako servírka za nic. Za několik měsíců se ale výrazně zlepšila, přestala být zanedbaná a dávala na sebe větší pozor. La Gorda ji hodně radila a oba jsme se o ní pečlivě starali, ale ona neměla ani tušení, kým doopravdy jsme.

Za poslední roky bylo několik situací, kdy Castaneda se svou novou identitou trpěl tak, že měl sto chutí vyjevit, kým je ve skutečnosti – lidé se k němu totiž chovali hulvátsky, přezíravě a uráželi ho. Ale kdo by mi uvěřil?! A kromě toho, o těchto věcech nerozhoduji sám, ale rozhoduje o nich Toltécká žena.

Ten jeden rok bylo období, kdy jsme se vážně museli spokojit s málem. Spali jsme na podlaze a jedli jsme pořád dokola to samé.

Když o tom takto hovořil, začaly nás zajímaly podrobnosti – co přesně myslel tím „pořád to samé“? Toltékové podle Castanedy jedí jen jeden druh jídla, zato průběžně a neustále. Toltékové jedí po celý den, prohlásil nevzrušeně. (Tehdy jsme pocítili Castanedovu touhu vyvrátit mýty, které kolují o kouzelnících a čarodějích – a sice že jsou to nadlidé se zvláštními schopnostmi, kteří nemají lidské potřeby jako běžní smrtelníci. Když přiznal, že jedí celý den, vlastně je postavil na úroveň obyčejným lidem.)

Podle Castanedy je míchání různých druhů potravin, například masa, brambor a zeleniny, velice nezdravé. Jíst tyto potraviny dohromady se lidé naučili teprve nedávno – jde o historicky poměrně novou záležitost. Jíst jen jeden druh potravy naproti tomu prospívá trávení a je to celkově lepší pro organismus.

Vzpomínám si, že mě Don Juan jednoho dne obvinil, že mi je pořád špatně. Dovedete si představit, že proti tomu jsem se musel bránit. Po nějakém čase jsem si ale uvědomil, že měl pravdu, a začal jsem se učit, jak žít zdravě. Teď se cítím skvěle, silný a zdravý jako rybička.

Také pokud jde o spánek, mají Toltékové jiné zvyklosti. Důležité je pochopit, že spát můžete různými způsoby. Castaneda nám vyložil, že jsme se naučili chodit spát v určitou hodinu a v určitou hodinu ráno vstávat, protože tak to po nás chce společnost. Rodiče tak například ukládají děti ke spánku, aby se jich zbavili. Tomu jsme se museli všichni zasmát, protože na tom něco bylo.

Já spím během dne i noci, ale kdybych sečetl celkový čas, který spánkem strávím, určitě by mi nevyšlo číslo větší než pět hodin ze čtyřiadvaceti. Abych to mohl takto praktikovat, je nezbytné ovládat techniku okamžitého usnutí hlubokým spánkem.

Pak se ale ve vzpomínkách vrátil k Josemu Cordobovi a jeho ženě. Jednou prý takhle byli v práci, když přišla Toltécká žena a oznámila jim, že nepracují dostatečně intenzivně. Nařídila nám, vzpomínal Castaneda, abychom založili firmu zabývající se terénními úpravami krajiny – konkrétně zahrad. Tento nový úkol nebyl jen tak. Museli jsme najmout skupinu lidí, kteří nám přes týden pomáhali, protože jsme pořád ještě měli svou původní práci v motorestu. O víkendech jsme se pak věnovali výhradně zahradám a měli jsme úspěch.

La Gorda je totiž velice podnikavý člověk, takže jsme to díky ní všechno zvládali – přes týden motorest a o víkendech jsme jezdili s náklaďáčkem a prostříhávali stromky. Toltécká žena se s námi nemazlila a naložila nám toho skutečně hodně.

Jednou se stalo, že jsme při nějaké příležitosti byli u známého, když se zničehonic objevili novináři, že hledají Carlose Castanedu. Byli to reportéři z New York Times. Abychom unikli jejich pozornosti, začali jsme s La Gordou na zahradě sázet stromky. Zdálky jsme viděli, jak novináři přijeli, i jak s nepořízenou odcházejí. A když šli kolem nás, začal na nás náš známý křičet, ať se neflákáme, nebo že uvidíme – a Jose Cordoba a jeho žena si to nechali líbit. Nikdo z těch, co tam byli, se nás nezastal, protože kým jsme pro ně v tu chvíli byli? Jen obyčejnými ubožáky, kteří musejí pracovat na zahradě pod pálícím sluncem jako nějací psi.

Tak jsme tedy s pomocí našeho známého oklamali novináře. Své tělo jsem ale oklamat nedokázal. Strávili jsme tři roky tím, že jsme svým tělům poskytovali zážitky a zkušenosti, které jim měly dokázat, že ve skutečnosti nejsme ničím. Pravdou je, že to není jen tělo, které trpí. Také mysl je zvyklá na neustálé podněty. Bojovníka ale nepodněcují média, ta on nepotřebuje. Nejlepším místem tak pro nás bylo právě to, kde jsme byli. Tam nikdo o ničem nepřemýšlel.

Castaneda nám i nadále vyprávěl o svých příhodách, zejména o tom, jak byli společně s La Gordou několikrát vyhozeni přímo na ulici. Jindy zase, když jsme jeli svým náklaďáčkem po silnici, nás z ní začalo jiné auto vytlačovat na kraj. Co jsme měli dělat? Nejlepší bylo nechat ho nás předjet.

Když jsem si to všechno shrnula, všechny ty roky, kdy plnili úkol, je měly naučit přežít v nepříznivých a nepřátelských podmínkách – v neustálé diskriminaci. Bylo to prý velice složité, ale nesmírně poučné, uzavřel Castaneda s naprostým klidem.

Smyslem toho úkolu bylo oprostit se od projevů emocí, které diskriminace nutně vyvolává. Je důležité nereagovat, nerozčílit se. Pokud začnete reagovat, jste ztraceni. Když na vás zaútočí tygr, nerozčílíte se, vysvětloval Castaneda, prostě mu jen uhnete z cesty a necháte ho projít.

Při jiné příležitosti jsme já a La Gorda našli práci v jedné rodině, ona jako služebná a já jako majordomus. Nedovedete si představit, jak to dopadlo! Vyrazili nás a ani nám nezaplatili. A navíc na nás zavolali místní policii, pro případ, že bychom se chtěli bránit. Rozumíte tomu? Zavřeli nás do vězení, a my nic neudělali!

Toho roku jsme pořád jen pracovali a trpěli velkou nouzí. Častokrát jsme neměli co jíst. Nejhorší na tom ale bylo, že jsme si nemohli stěžovat, ani jsme se nemohli dovolávat podpory od ostatních členů skupiny. Byli jsme v tom sami a nebylo úniku. I kdybychom tehdy začali všude prohlašovat, kým doopravdy jsme, nikdo by nám nevěřil. Úkol se musí plnit se vším, co z něj plyne.

Abych řekl pravdu, jsem Jose Cordoba, pokračoval po chvíli Castaneda a doprovázel řeč pohybem celého těla… a to je něco úžasného, protože už nemůžu spadnout nikam níž. Jsem už úplně na dně, na tom nejnižším dně, kam se dá klesnout. Nic víc nejsem. A jak to říkal, dotkl se rukama země.

Jak už jsem o tom mluvil předtím, každý z nás má své specifické úkoly. Genarové jsou velice bystří, Benigno je teď v Chiapas a daří se mu dobře. Má kapelu a umí velice dobře imitovat známé zpěváky, například Toma Jonese a podobně. Pablito se vůbec nezměnil, je to pořád stejný lenoch. Benigno dělá rozruch a Pablito ho oslavuje. Benigno pracuje a Pablito za to sklízí potlesk.

Nuže, pokoušel se tuto kapitolu nějak uzavřít, všichni jsme zdárně dokončili úkoly, které nám byly zadány, a připravujeme se na další. Toltécká žena jednoho dne přijde a opět nás někam vyšle.

Příbeh o Jose Cordobovi a jeho manželce nás velice zaujal, protože byl naprosto odlišný od zážitků a zkušeností, které Castaneda popisuje ve svých knihách. Zajímalo nás proto, jestli někdy něco napsal nebo píše právě o tomto období a o Jose Cordobovi.

Teď už víme, že Jose Cordoba byl skutečný, že jste jím nějaký čas byl, tak proč o něm nenapíšete? Z toho, co jste nám zatím vyprávěl, na nás největší dojem udělali právě manželé, které jste představovali.