Rozhovor s Carlosem Castanedou pro časopis Magical Blend (5)

Chvíli pak bylo ticho, které jsem nedočkavě přerušila otázkou na Donu Soledad. Naznačila jsem, že mě tato bizarní postava velice zaujala – vážně, byla něco jako čarodějnice. Dona Soledad je indiánka, odpověděl mi. To, jak probíhala její transformace, je něco neskutečného. Vložila do ní takovou sílu vůle, že se jí to nakonec podařilo. Ta síla ale byla natolik obrovská, že v jejím důsledku začala být také velice pyšná a začala si o sobě hodně myslet. A přesně proto si myslím, že kvůli tomu teď není schopná proklouznout po špičkách kolem orlovy levé strany. Ať už je to ale jakkoliv, je fantastické, čeho jen díky vlastním schopnostem dosáhla! Nevím, jestli si pamatujete, kým byla dřív… byla Pablitovou „mamacitou“ – pořád prala, žehlila, myla nádobí, nabízela různým lidem jídlo, a podobně.

Aby nám ji přiblížil, začal Castaneda předvádět gesta a pohyby, které ta malá stařenka dělávala. Měli byste ji vidět teď, navázal, teď je z Dony Soledad mladá a silná žena. Jde z ní doopravdy strach!

Ona „rekapitulace“, o níž tu hovoříme, jí trvala sedm let. Schovala se v jeskyni, žila tam a nevycházela. Zůstala tam, dokud si všechno nevyřešila a nebyla se vším hotová. Během těch sedmi let se ničím jiným nezabývala. Přestože kolem orla projít nemůže, pokračoval Castaneda hlasem plným obdivu, už nikdy se z ní nestane ta malá ubožačka, kterou si pamatuji z dřívějška.

Po krátké odmlce nám Castaneda připomněl, že Don Juan ani Don Genaro s nimi ještě pořád nejsou.

Všechno je teď jiné, než jaké to bývalo, povzdechl si nostalgicky. Don Juan a Don Genaro tu nejsou. Ta Toltécká žena ano. Dává nám úkoly, které La Gorda a já společně vykonáváme. I ostatní mají své úkoly – jsou různé a probíhají na různých místech.

Podle Dona Juana mají ženy větší talent než muži. Jsou totiž vnímavější. V reálném životě jsou navíc neúnavné – rozhodně vytrvalejší než muži. Proto mě Don Juan svěřil do rukou ženě. Svěřil mě druhé straně toho odvěkého dvojakého celku muž-žena. A svěřil mě do rukou ještě dalším ženám – malým sestrám a La Gordě.

Žena, která nás učí, je teď bezejmenná. (O několik měsíců později mi volala La Gorda (Maria Tena), aby mi od Castanedy předala zprávu, že se Toltécká žena-učitelka jmenuje Dona Florinda a že je to velice elegantní, temperamentní a úzkostlivá žena, které je asi kolem padesáti let.) Mluví se o ní ale prostě jako o Toltécké ženě.

Toltécká žena mě teď vyučuje, pokračoval v našem rozhovoru Castaneda. Za všechno zodpovídá. My všichni ostatní, já, La Gorda a další, nejsme nic. Na toto konto jsem chtěla vědět, zda Toltécká žena ví o tom, že se s námi Castaneda sešel, a o jeho dalších plánech.

Castaneda odpověděl: Toltécká žena ví všechno. To ona mě poslala sem do Los Angeles, abych si s vámi popovídal, řekl Castaneda překvapivě a mluvil teď přímo ke mně. Ví o mém programu, o mých projektech, i o tom, že mířím do New Yorku.

Zajímali jsme se, jaká je. Je mladá? Stará?

Toltécká žena je velice silná. Svalstvo se jí pohybuje velice specifickým způsobem. Je starší, ale je jedním z těch lidí, že kterých sálá silný temperament.

Castanedovi dělalo problémy ji popsat. Snažil se ji k někomu přirovnat, a tak začal hovořit o filmu Giant z roku 1956.

Pamatujete na ten film, ve kterém hráli Elizabeth Taylorová a James Dean? Ona tam hraje zralou ženu, přestože byla ve skutečnosti ještě velice mladá. Toltécká žena na mě působí podobně. Obličej, který vypadá staře, ale tělo mladé a svěží. Také se jako starší žena chová.

Určitě znáte bulvární časopis National Enquirer, pokračoval nenuceně. Jeden můj známý ho tu pro mě v Los Angeles odebírá, a vždycky, když sem přijedu, tak si je pročítám. Nic jiného tu nečtu… a právě tam jsem teď viděl i nějaké fotky Elizabeth Taylorové. Popravdě, je teď dost silná!

Co se nám Castaneda snažil říct tím, že jediné, co tu čte, je National Enquirer? Bylo těžké uvěřit, že by zrovna tenhle bulvár byl zdrojem jeho informací.

Tímhle komentářem chtěl zřejmě vyjádřit svůj názor na obrovskou produkci informací a zpráv, která je pro naši dobu charakteristická. Také tím ale chtěl posoudit hodnoty západní společnosti jako takové. Všechno je tu na úrovni National Enquireru.

Nic z toho, co Castaneda toho odpoledne řekl, nebylo nepřipravené. Střípky toho, co nám vyjevil, přispěly k tomu, abychom si o něm udělali jasný obrázek. A nebyl to špatný dojem, který jsme z něho získali, právě naopak, nesnažil se nás mystifikovat, ale předat nám k šíření ty nejpodstatnější pravdy učení, jehož byl spolu s ostatními z jeho skupiny součástí.

PRCHAVÁ MYSTÉRIA

Pokračovali jsme v rozhovoru o Toltécké ženě a Castaneda nám prozradil, že od nich už brzy odejde. Prý jim naznačila, že na její místo přijdou jiné dvě ženy. Toltécká žena je velice přísná, její požadavky jsou příšerné! pokračoval. Pokud mi ale ona připadá nelítostná, pak ty dvě ženy, které ji mají nahradit, budou, jak se zdá, ještě mnohem horší. Doufejme tedy, že s námi tahle ještě nějaký čas zůstane! Člověk si nemůže pomoct, a pořád něco chce, ale zároveň nemůže umlčet své tělo, které si neustále stěžuje a má strach z toho, co všechno bude muset podstoupit a protrpět… Způsob, jak změnit osud, ale žádný není. Takže jsme v jeho moci.

Nejsem svobodný, hovořil dále, jako někdo dokonalý, protože jen pokud bych byl dokonalý, měnil bych svůj osud sám – tedy měl možnost projít kolem orla po špičkách, aniž by mě sežral. Pokud dokonalý nejsem, moc měnit svůj osud nemám a orel mě sežere.

Nagual Juan Matos je svobodný muž. V naplňování svého osudu má naprostou volnost. Rozumíte, co tím chci říct? Nejsem si jistý, jestli se vyjadřuji tak, abyste mi rozuměli, tvářil se ustaraně Castaneda.

Ale ovšem, že vám rozumíme! kývala jsem vehementně. Co jste řekl teď naposledy, ale i další věci, o nichž jste mluvil už předtím, to všechno je velice blízké tomu, jak to cítíme i my sami – jak to každý den prožíváme.

Don Juan je také svobodný muž, navázal Castaneda. Hledá volnost. Jeho duch ji hledá. Don Juan už se oprostil od základní zaujatosti – perceptivní zaujatosti, která nám brání vidět realitu takovou, jaká je.

Všechno to, o čem tu hovoříme, je důležité kvůli možnosti rozbít koloběh jednotvárnosti. Don Juan učil Castanedu řadě cvičení, aby si uvědomil, jak jednotvárný jeho život je. Byla to cvičení jako například „chůze ve tmě“ (walking in the darkness) a „silová chůze“ (powerwalk).

Jak koloběh jednotvárnosti rozbít? Jak zničit oblouk, který nás nedílně spojuje s běžným vnímáním reality? Běžné vnímání, které má základ právě v jednotvárnostech, v jejichž koloběhu jsme uvězněni, je podle Castanedy něčím, na co by se měl tonal zaměřit – je to tzv. „první kruh pozornosti“.

Rozrušit a zničit oblouk klamné percepce.není snadné, může to trvat roky. Se mnou je ovšem ta potíž, že jsem velice tvrdohlavý, prohlásil Castaneda se smíchem. Učil jsem se poměrně neochotně, a tak v mém případě musel Don Juan nasadit drogy… nakonec jsem tedy skončil s játry na maděru!

Tzv. „neděláním“ (not-doing) docílíte toho, že rozrušíte koloběh jednotvárnosti a stanete se vědomým-uvědomělým, vysvětloval Castaneda. Když to říkal, znenadání vstal a začal kráčet pozpátku, zatímco vzpomínal na techniku, kterou ho Don Juan učil – na chůzi pozadu s pomocí zrcátka. Pokračoval vyprávěním o tom, jak si pro tuto techniku zhotovil speciální kovový předmět (čelenku z proužku kovu, ke které měl zrcátko připevněno přímo před očima, aby ho nemusel držet v ruce). Mohl tedy chodit pozadu a ruce měl volné. Dalšími metodami, jak praktikovat „nedělání“, bylo brát si obráceně pásek nebo nosit boty levou na pravé noze a pravou na levé. Všechny tyto techniky měli člověku pomoct uvědomit si, co v dělá v každém okamžiku svého života. Odbourávání jednotvárných činností, to je ta cesta, jak poskytnout tělu nové počitky. Tělo to ví.

Castaneda okamžitě navázal povídáním o hrách, kterými se mnohdy i po celé hodiny baví toltécká mládež. Jde o hry založené na „nedělání“ – hry bez pevných pravidel, protože ta se vytvářejí až v průběhu samotné hry.

Když se nad tím zamyslíte, takové hry bez pevně daných pravidel umožňují hráčům být nepředvídatelný, a každý z nich si musí dávat veliký pozor. Jedna z těchto her spočívá v dávání falešných signálů protihráčům. Je to v podstatě taková přetahovaná s lanem.

Podle Castanedy k této hře potřebujete tři hráče, provaz a nějakou tyč upevněnou v horizontální pozici nad zemí. Jednoho z hráčů svážete a zavěsíte na tyč. Druzí dva hráči dostanou každý do ruky jeden konec provazu a musí visícího mást tím, že mu dávají falešné signály. Všichni musejí být velice pozorní, takže když jeden zatáhne, druhý musí zatáhnout taky, aby se svázaný hráč nezačal točit.

Techniky a hry vycházející z „nedělání“ rozvíjejí pozornost. Dalo by se říci, že jsou to vlastně cvičení trénující koncentraci a pozornost, protože po hráčích vyžadují, aby si plně uvědomovali každý pohyb, který činí. Ve stáří, odbočil Castaneda, pak normální lidé nedělají nic jiného, než že se motají v dokonale uzavřeném koloběhu jednotvárnosti a rutiny.

Toltécka žena nás vyučuje tím způsobem, že nás uvádí do různých situací. To je podle mého názoru ta nejlepší metoda, protože ve chvíli, kdy jsme uvedeni do nějaké situace, zjišťujeme, že sami nejsme ničím. Druhý způsob je metoda sebelásky, osobní hrdosti. První metoda nás mění v detektivy, takže jsme neustále ve střehu před tím, co by se nám mohlo stát nebo přihodit. No ano, jistě, detektivové! Trávíme čas hledáním důkazů o lásce – mají mě rádi, nebo ne? Jelikož jsme egocentričtí, neděláme nic jiného, než že se snažíme lásku k naší osobě posilovat. Podle Toltécké ženy je nejlepší začít s tím, že nás nemá rád vůbec nikdo.

Castaneda nám pověděl, že osobní pýchu považoval Don Juan za nestvůru o 3000 hlavách. Člověk může jednu z nich setnout, nebo i více, ale na jejich místě vždy vyrostou hlavy nové… Je to člověk sám, který sám sebe balamutí! zvolal. A kvůli tomuhle klamání sebe sama máme mylný dojem, že jsme někdo.

Připomněla jsem mu v této souvislosti obraz z jedné jeho knihy, kde je nabírání negativních slabostí, které se člověka chytají, připodobněno ke králíkům chytajícím se do pasti. Ano, přesně tak, musíte se mít neustále na pozoru a být ostražití.

Castaneda se zavrtěl, změnil polohu a začal nám popisovat historii posledních třech let. Jedním z úkolů, které musel splnit, bylo dělat kuchaře v jednom motorestu. Ten rok tam se mnou byla i La Gorda, která tam pracovala jako servírka, pokračoval. Více než rok jsme předstírali, že jsme Jose Cordoba a jeho manželka! Celým jménem jsem se jmenoval Jose Luis Cordoba… k vašim službám, pronesl uctivě. Nikdo mě nepodezříval, a všichni mě znali jako Jose Cordobu.