Odkud pochází náš Měsíc?

Jedna z nejvíce populárních hypotéz uvádí, že se Měsíc narodil na úsvitu existence naší Sluneční soustavy ve chvíli, kdy neznámé těleso o velikosti planety Mars narazilo do tehdy mladé Země. Hypotéza je to sice hezká, ale ti samí vědci nejsou schopni odpovědět na další logickou otázku: „Odkud se toto neznámé těleso vzalo?“ Tato hypotéza se postupně zabudovala do vědecké koncepce pohledu na historii planety Země a našeho Měsíce. Dokonce zakořenila tak silně, že prakticky vyloučila jakoukoliv jinou možnost.

Každopádně to musel být pro naší mladou a právě se formující planetu gigantický náraz. Lehčí kamenné fragmenty obou dvou planet nejdříve kolem Země vytvořily prstenec a nakonec se spojily do měsíce tím, že obklopily evidentně největší úlomek. Mimochodem, určitě by bylo dobré na tomto místě poznamenat, že Měsíc těsně po svém zrození byl asi 20x blíže naší planetě a teprve postupem dlouhého času se stabilizoval na současné orbitě.

Američtí astrofyzici jako E. Cameron, William Ward, William Hartman nebo Donald Davis se shodují v tom, že výše uvedená hypotéza měla a stále ještě má obrovský vliv ve vědeckém prostředí. Od té doby prý vědci našli mnoho dalších důkazů ve prospěch takového scénáře. Údajně prý tato teorie velmi elegantním způsobem vysvětluje, proč Měsíc neobsahuje žádné železo. Ale jak jsem naznačil již na začátku, je tu jeden problém a ten souvisí s identifikováním objektu, který se na samém počátku formování Země srazil s naší planetou.

Nakonec dr. Richard Gott a dr. Edward Belbruno pracující na Univerzitě Princeton toto puzzle alespoň částečně vyřešili, přičemž zároveň poskytli jisté zajímavé detaily spojené s problematikou mimozemského života. V souvislosti s tím existuje celá řada klíčů, o které prý můžeme opřít teze týkající se vztahu Země a Měsíce. Tak například kosmologové věří, že prachový disk, ze kterého vznikly planety, měl odlišné složení v různých vzdálenostech od Slunce.

Z tohoto lze vyvodit, že jiná mladá planeta velikosti Marsu by s největší pravděpodobností měla odlišné složení v porovnání se Zemí. Pokud tomu tak je, pak bychom měli zkoumáním hornin na naší planetě a na Měsíci objevit stopy zcela jiného složení hornin. Ve skutečnosti tomu tak ale není, říká dr. Gott. Vezměme do úvahy například kyslík.

V prostředí naší planety existují izotopy kyslíku - 16, 17 a 18. Jejich vzájemný poměr vytváří, co se týče naší planety, poměrně jedinečný „otisk prstu“. Model „velkého stříkance“ předpovídá, že „otisk“ kyslíku na Zemi bude velmi odlišný od Měsíce. Jenomže ve skutečnosti jsou si tyto „otisky“ značně podobné.

Tato zjištění vedou vědce k závěru, že těleso, které narazilo do Země a vytvořilo dnešní Měsíc, muselo samo vzniknout ve stejné vzdálenosti od Slunce jako Země. Modely simulující vznik Měsíce také naznačují, že ke kolizi muselo dojít při poměrně nízké rychlosti, přičemž náraz nešel kolmo, ale byl veden spíše po tečně. A tady vzniká problematický pohled na celou věc, a to z toho důvodu, že bychom měli umět odpovědět na otázku:

„Kde se ona záhadná planeta uvnitř naší Sluneční soustavy nacházela, když musela vzniknout ve stejné vzdálenosti od Slunce jako Země a dosáhla téměř velikosti Marsu?“



Přijímaná teorie platná pro narození planet říká, že tato tělesa byla formována postupně z roztaveného prachu prostřednictvím gravitační síly. Je to proces, ve kterém se „bohatý stává bohatším“ a „chudý se stává chudším“, a proto bylo neznámé těleso jakoby spolknuto počáteční Zemí ještě ve chvíli, než těleso mohlo dosáhnout značné hmotnosti.

Svým způsobem je to geniálně jednoduché. Ve Sluneční soustavě existují dvě místa, která by do této teorie zapadala. Jedná se o body „Langrange-4“ a „Langrange-5“, jejichž existenci odhalil francouzský matematik Joseph Louis Langrange v roce 1772. Nachází se na oběžné dráze Země  asi 60 stupňů před planetou, nebo za planetou, pokud budeme v potaz, že se planeta pohybuje po kruhové oběžné dráze.

V těchto místech se skutečně kdysi mohly vytvořit planety až o velikosti Marsu, které se pohybovaly kolem Slunce na stejné oběžné dráze jako Země. Jakmile však taková tajemná planeta dosáhla určité hmotnosti, začala podléhat gravitačním poruchám v důsledku vlivu jiných planet (především Jupiteru), až nakonec byla z Langrangeova bodu doslova vystrčena.

Další průběh událostí simulují počítačové modely dr. Gotta a dr. Belbruna a tak s jistým překvapením můžeme zjistit, že v této chvíli prakticky nic nemůže zabránit nezadržitelné kolizi se Zemí. Vzhledem k okolnostem jde o zcela přirozený důsledek. Navíc zhruba ve čtvrtině simulované kolize začíná „vyplouvat“ nové těleso – Měsíc. Počítačové modely výše uvedených vědců však poukázaly na poměrně vysoké vyhlídky na odhalení mimozemského života.

Ve vztahu Země – Měsíc panuje totiž ještě jedna poměrně významná zajímavost. Země má totiž v porovnání se všemi ostatními planetami našeho Slunečního systému (nepočítaje v to chladné a vzdálené Pluto) největší měsíc. A takový obří měsíc byl zcela jistě důležitý pro rozvoj života na naší planetě.

Bez Luny by měla osa planety mnohem výraznější výkyvy, které by mohly způsobovat velmi vážné změny v klimatu planety a samozřejmě to vše by mělo velmi smutné následky na existenci a rozvoj života. Velký význam Měsíce spočívá v tom, že tyto planetární výkyvy koriguje a tím se nepřímo podílí i na stabilitě zemského klimatu.
Tyto a mnohé další poznatky vedou kosmology k domněnce, že by i v jiných planetárních systémech mohla existence dostatečně velkého měsíce v poměru k planetě mít velmi zásadní vliv pro rozvoj životních forem. Dr. Gott a dr. Belbruno jsou dokonce přesvědčeni o tom, že v naší galaxii existuje velké množství planetárních systémů, kde by tzv. „terestrické planety“ mohly mít k dispozici jeden nebo dokonce i dva tak velké měsíce.

Všechny tyto zcela jistě úžasné informace však bohužel vychází z jedné jediné premisy, a to že objekt Měsíce je klasické přírodní těleso. Jenomže ve skutečnosti existuje neméně indicií a zjištění, které minimálně nahrávají domněnce, že náš souputník je tělesem umělým. Říká se, že každého vědce alespoň trochu otevřeného mnohdy nekompromisním indiciím tato myšlenka napadla. Ovšem v drtivé většině případů tak rychle, jak přišla, byla zase s obavami zahnána.

No, je to přeci zřejmé. Přijmout takovou exotickou hypotézu zákonitě vyvolává otázku: „Ale co potom?“

Příště: Fotografie podivného jevu
Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.