Rozhovor s Carlosem Castanedou pro časopis Magical Blend (4)

Zatímco nám toto Castaneda líčil, z prstů obou rukou vytvořil špetky imitující ptačí zobáky a poklepával s nimi ve vzduchu, jako by předváděl hlavu orla zobající s neukojitelnou chutí. Říkám vám jen to, co jsem slyšel od Dona Juana a ostatních. Jsou to všichni čarodějové a čarodějky! zvolal. Všichni jsou součástí metafory, kterou nedokážu prohlédnout.

Kdo je „pánem a vládcem“ člověka? Co nebo kdo si na nás činí nárok? položil otázku. Pozorně jsem poslouchala a nevstupovala do toho, protože Castaneda se teď pohyboval v oblasti, kdy jsem si mohla připravit a začít klást otázky.

Náš pán a vládce nemůže být člověk, tvrdil. Zdá se, že Toltékové nazývají pána a vládce formou pro člověka. Podle nich má svoji formu všechno – rostliny, zvířata i lidské bytosti. Ta lidská je stejná pro všechny lidi. Vaše i moje, pokračoval ve vysvětlování, jsou stejné, ale v každém z nás je manifestována jiným způsobem a každý z nás se jinak chová, podle toho, na jakém stupni osobního rozvoje se právě nachází.

Z Castanedových slov jsme si vzali, že lidská forma je něco, co se neslučuje, ale co sjednocuje životní sílu. Lidská podoba by naproti tomu mohla být něco, co nám brání formu spatřit. Zdá se, že zatímco lidská podoba ztracená není, my sami ztraceni jsme, a to nám brání se změnit.

V knize The Second Ring of Power hovoří La Gorda s Castanedou o lidské formě a lidské podobě. Podoba je tam popsaná jako svítící entita a Castaneda si vzpomíná, že Don Juan o ní hovořil jako o zdroji a původu člověka. La Gorda si dále vzpomíná, že Don Juan jí kdysi řekl, že jakmile dospějeme k dostatečné síle osobnosti, dostaneme možnost na okamžik spatřit její vzorec, i když nejsme čarodějové. A až se to stane, budeme moci říkat, že jsme na chvíli spatřili Boha. Pokud to nazveme Bohem, potvrdila mi, bude to vhodné, protože forma je Bůh.

Toho odpoledne jsme se k tématu lidské formy a lidské podoby mnohokrát vrátili. Přistupovali jsme k nim z různých úhlů a perspektiv, a časem začalo být jasné, že lidská podoba je pevná skořápka každé osoby. Lidská podoba je prý jako osuška, která člověka zakrývá od podpaždí až po chodidla. Za tou osuškou jasně hoří svíčka, která ubývá, dokud nezhasne. Když se tak stane, je to proto, že člověk zemřel. Pak přiletí orel a pozře ji.

Zřeci, pokračoval Castaneda, jsou ti, kteří jsou schopni vidět lidské bytosti jako svítící vejce. Uvnitř tohoto ovoidu (tj. každého z nás) je zapálená svíce. Pokud zřec vidí, že svíce je malá, i když se osoba zdá být silnou, znamená to, že se blíží její čas.

Castaneda nám předtím tvrdil, že Toltékové nikdy nezemřou, protože být Toltékem znamená ztratit lidskou podobu. Teprve tehdy jsme to pochopili – pokud Tolték ztratí lidskou podobu, orel se nemá čeho nažrat. Neměli jsme pochyb o tom, že pojmy vládce lidí, forma člověka a orel buď odkazují na tu samou entitu, nebo jsou spolu velice úzce spjaty.

O několik hodin později, když jsme seděli nad hamburgery v bufetu na rohu bulváru Westwood a další ulice, jejíž jméno jsem už zapomněla, nám Castaneda začal popisovat, jak ztratil lidskou podobu on sám. Podle toho, co líčil, u něj ten proces nebyl tak bouřlivý jako u La Gordy (v knize The Second Ring of Power La Gorda Castanedovi vypráví, že když ztratila svou lidskou podobu, začala před sebou vidět oko, které ji všude následovalo, což ji dohánělo k šílenství. Časem si na něj však začala zvykat, až se jednoho dne oko stalo součástí jí samé. Přijde den… kdy se stanu skutečnou bytostí bez podoby, a tehdy už to oko neuvidím, protože se se mnou sjednotí a stane se mou součástí…). La Gorda prý měla při tomto procesu příznaky připomínající infarkt. U mě, pokračoval Castaneda, to provázelo pouze prudké a zrychlené dýchání. Cítil jsem tehdy obrovský tlak – hlavou do mě vstoupil proud energie, prošel mi hrudí a pokračoval do nohou, až skrze levou nohu zase vystoupil. A to bylo vše.

Šel jsem tehdy k doktorovi, abych měl jistotu, ale byl jsem v pořádku, doktor nic nenašel. Navrhl mi jen, ať dýchám do papírového pytlíku, abych zmenšil podíl kyslíku v dýchaném vzduchu a uklidnil tak svůj zrychlený dech.

Podle Toltéků musíme orlovi nějakým způsobem splatit to, co mu patří. Castaneda nám už prozradil, že pánem a vládcem lidí je orel, a že orel je zároveň vším vznešeným a krásným, stejně jako hrůzným a dravým, což jsou vlastnosti všech existujících věcí. Proč je vládcem lidí právě orel? Protože se krmí voláním života, životní energií, kterou uvolňují všechny existující věci. Znovu rukou napodobil orlovo zobání a pak naznačil prázdnou plochu, ze které už je všechno sezobané. Přesně takhle, jak ukazuji – sežere to všechno!

Jediný způsob, jak uniknout nenasytné smrti, je ten nezvratný a nevyhnutelný. Že začnete jednat. Co přesně má člověk udělat? Zajímala jsem se. Jak má provést svou osobní rekapitulaci?

Castaneda spustil: Nejdříve si musíte udělat seznam lidí, které znáte nebo se kterými jste se někdy znali. Seznam všech těch, kteří vás nějakým způsobem přiměli prezentovat vaše ego (střed osobnostního růstu, který bude později zobrazován jako nestvůra o 3000 hlavách). Musíte si připomenout všechny ty, se kterými jste spolupracovali, abyste mohli zahájit hru „měli mě rádi, neměli mě rádi“. Je to vlastně hra, která není ničím jiným, než protisměrnou „rekapitulací“ vašeho života… lízání starých ran!

„Rekapitulace“ musí být kompletní, pokračoval; postupujeme od Z po A, jdeme tedy proti směru plynutí času. Začátek je v přítomném okamžiku a pak postupujeme až do útlého dětství – do dvou či tří let věku, a do doby ještě dřívější, pokud máme možnost. Od chvíle, kdy jsme se narodili, se nám do těl vrýval každý okamžik našeho života. K „rekapitulaci“ je potřeba mít skvěle trénovanou mysl a paměť.

Jak tedy „rekapitulace“ probíhá? Člověk si musí pečlivě vybavovat obrazy a zorganizovat si je před sebou, a pak, spolu s pohybem hlavy zprava doleva jeden obraz po druhém sfoukávat, jako by je už nechtěl mít na očích… Náš dech je kouzelný, dodal.

S koncem „rekapitulace“ končí i všechny triky, hry a egocentrismus. Zdá se, že na konci už všechny triky známe a neexistuje žádný způsob, jak prezentovat své ego, aniž bychom ihned nepoznali, co jeho prostřednictvím předstíráme. Osobní rekapitulací se můžete všeho zbavit. Zbude jen a pouze cíl – cíl v jeho ryzosti a nahotě, jednoduchosti a nefalšovanosti.

Takto „rekapitulovat“ může každý, ale vyžaduje to pevnou vůli. Když zakolísáte nebo zaváháte, pak jste ztraceni, protože vás orel sežere. Na tomto poli není místo pro pochyby. V první knize The Teachings of Don Juan (Učení Dona Juana) se píše: To, co se musíte naučit, je, jak se dostat k trhlině mezi světy a jak vstoupit do světa, který je za ní… existuje místo, kde se oba světy překrývají jeden přes druhý. Tam je ta trhlina. Otevírá se a zavírá jako dveře v průvanu. Aby se tam člověk dostal, musí uplatnit sílu vůle, musí si vytvořit, abych tak řekl, nezkrotnou touhu, naprosto se tomu odevzdat. Ale musí tak učinit bez jakékoliv pomoci někoho dalšího…

Nevím, jak to nejlépe vysvětlit, ale ve svém odhodlání při plnění úkolu musíte být na jednu stranu hnáni vpřed, ale na druhou stranu ne doopravdy, protože Tolték je svobodná bytost. Ten úkol od vás vyžaduje vše, ale odměnou je, že vás osvobodí. Chápete? Pokud je to obtížné pochopit, pak je to proto, že se vlastně jedná o paradox.

Pak Castaneda změnil vsedě polohu i tón a dodal: ještě k té rekapitulaci – musíte jí dát „šťávu“. Don Juan a jeho „kámoši“ jsou typičtí tím, že jsou rtuťovití. Já byl naproti tomu suchar a protiva a Don Juan mě z toho vyléčil. Castaneda teď nebyl vážný, ale vyloženě neformální. Bylo vidět, že i mezi vší tou vážností úkolu, který mají na starost, se vždycky najde místečko pro humor.

Aby nám dal příklad něčeho, co ho Don Juan naučil, vyprávěl nám velice zajímavou historku o kouření. Castaneda prý byl náruživý kuřák a Don Juan se rozhodl, že ho to odnaučí.

Kouřil jsem tři krabičky denně, vzpomínal Castaneda, zapaloval jsem si jednu cigaretu od druhé! Vždycky jsem měl zapáleno. Všimněte si, že mám na sobě oblečení bez kapes, říkal, když poodhaloval klopy svého saka. Nechal jsem si je odstranit, abych necítil nic na levé straně hrudi, nic, co by mě můj starý zlozvyk připomínalo. Odstraněním kapes jsem zároveň odstranil i další zlozvyk – časté strkání rukou do kapes.

Jednoho dne mi Don Juan oznámil, že strávíme několik dní v kopcích v oblasti Chihuahua. Vzpomínám si, že mi výslovně řekl, ať si nezapomenu vzít cigarety. Doporučil mi také, ať si vezmu dvě krabičky na den a ne více. Tak jsem si koupil na každý den dvě krabičky, ale místo těch, ve kterých je 20 cigaret, jsem si koupil krabičky po 40 kusech. Většinu z nich jsem obalil hliníkovou folií, abych je ochránil před zvěří a před deštěm.

Dobře vybaven a obtěžkán krosnou jsem Dona Juana následoval směrem do kopců. Jak jsem tak šel, zapaloval jsem si jednu cigaretu za druhou a snažil se popadnout dech. Don Juan byl neuvěřitelně vitální. S obrovskou trpělivostí na mě vždycky čekal, zatímco se díval, jak kouřím a nestačím mu. Já bych takovou svatou trpělivost, jakou měl on se mnou, nikdy neměl! zvolal Castaneda. Konečně jsme dorazili na poměrně vysoko položenou náhorní plošinu nad ostrými srázy a prudkými svahy. Tehdy mě Don Juan vyzval, ať začnu slézat dolů. Velice dlouho jsem se pokoušel najít místo, kudy se vydat, ale nakonec jsem to musel vzdát. Nezvládl bych to.

Takhle jsme pokračovali několik dalších dní, dokud jsem se jednoho rána neprobudil a nezačal hledat své cigarety. Kde byly mé speciálně ochráněné krabičky? Hledal jsem, hrabal a přehraboval, ale nenašel jsem je. Když se probudil Don Juan, chtěl jsem vědět, co se stalo. On mi to řekl: žádný strach, to určitě přišel kojot, a cigarety ti odnesl. Podívej! Tady! Kojotí stopy.

Celý den jsme strávili stopováním kojota po horách, abychom získali zpátky ztracené cigarety. Pak si ale Don Juan sedl na zem a předstíral, že je jen malý stařík, velice letitý a začal si stěžovat: „Teď už jsme se určitě ztratili… jsem starý… už nemůžu dál…“ Když to říkal, držel si hlavu v dlaních a vypadal, že je skutečně zoufalý.

Castaneda nám to vyprávěl a přitom napodoboval Dona Juana se všemi jeho gesty a tónem hlasu. Byla to úžasná podívaná. O chvíli později se nám Castaneda už svým hlasem pochlubil, že Don Juan často mluvil o jeho schopnostech úžasně napodobovat jiné lidi. Vším tím chozením po horách jsme strávili asi 10 nebo 12 dní a já najednou zjistil, že mě už kouření vůbec nezajímá! Tak se to tedy seběhlo, že jsem přestal kouřit. Tím, že jsme dlouhé dny křižovali hory jako nějací démoni! Když nastal čas vrátit se, Don Juan samozřejmě přesně věděl, kde jsme a kudy se dát, takže nás zavedl přímo do města. Tehdy proběhla ta změna a já už neměl potřebu kupovat si cigarety. Castaneda si nostalgicky povzdychl a dodal – od téhle příhody už uplynulo patnáct let.