Rozhovor s Carlosem Castanedou pro časopis Magical Blend (3)

To bylo poprvé, co jsem někoho slyšela tvrdit, že chování žen není improvizace. Pro mě je to něco naprosto nového, reagovala jsem. Z toho, co Castaneda zatím říkal, jsme nabyli neochvějného dojmu, že pro Toltéky znamená sex obrovské odsávání energie, která je potřebná k jiným činnostem. Kladení důrazu na asketické chování všech členů skupiny je tedy naprosto pochopitelné.

Z pohledu světa je život, který skupina vede, a vztahy, které mezi sebou její členové mají, něco naprosto nepřijatelného a neslýchaného. Radím jim, aby žili jinak, ale oni nechtějí. Tohle jsem přesně nechápala, ale po čase jsem měla možnost si to ověřit. Castaneda nám už předtím vysvětloval, že když člověk zplodí potomka, ztratí tím jiskru. Ta jiskra je vlastně síla, kterou dítě převezme od rodiče ve chvíli, kdy se narodí. V rodiči tak zůstane prázdné místo, díra, kterou je třeba opět zaplnit. Sílu, o kterou jste přišli, musíte zase nabrat zpátky. Také nás informoval, že dlouhodobý sexuální vztah páru končí úpadkem. Když máte takový vztah, prudce narůstá počet některých vašich vlastností, které postupně potlačují jiné vlastnosti toho druhého. Pro reprodukci to znamená, že potomek získá vlastnosti rodičů, které potlačeny nebyly a které vidí rodič jako pozitivní – nikdy ale není jistota, že jsou to vlastnosti nejlepší. Z hlediska reprodukce je podle Castanedy nejlepší náhodnost. Snažil se nám vysvětlit tyto záležitosti lépe, ale nakonec musel přiznat, že ani v tomto nemá sám zcela jasno.

Castaneda nám popisoval skupinu, jejíž požadavky a podmínky členství byly pro běžného člověka extrémní. Kde se ve vás bere ten elán, chtěli jsme vědět? Co je tím nejdůležitějším a konečným cílem Toltéků? Chtěli jsme znát smysl všeho toho, o čem nám Castaneda povídal. Proč to všechno vlastně děláte? Trvali jsme na tom, aby se tato otázka přesunula do osobní roviny.

Cílem je opustit objektivní svět, opustit ho jako někdo, kým člověk je, ale jen a pouze jako někdo, kým je člověk doopravdy. Problém je nic si s sebou nevzít ani tu nic nenechat. Don Juan opustil svět docela. Nezemřel, protože Toltékové neumírají. V knize The Second Ring of Power dává La Gorda Castanedovi instrukce ohledně dichotomie čaroděj-tonal. Stupně tonala člověk dosáhne pouze ve chvíli, kdy má před sebou jakožto bojovník naprosto čistý stůl… tonal je druhým stupněm a když je člověk čarodějem a tonalem zároveň, stává se jednotou, jedním a dosahuje celistvosti sebe sama. Ve stejné knize líčí La Gorda Castanedovi, že když se čarodějové naučí „snít“, propletou obě své úrovně dohromady a tak se střed nemá důvod tlačit ven… čarodějové neumírají… tím nechci říct, že neumřeme, protože my ve skutečnosti nejsme nic, jsme jen hlupáci, nejsme ani tady ani tam. Oni, tonalové, naproti tomu jsou tak sjednocení a celiství, že možná skutečně nikdy nezemřou. Myšlenka, že jsme svobodní, je podle Castanedy iluzorní a absurdní. Snažil se nám vysvětlit, že zdravý rozum nás klame, protože běžné smysly nám nabízejí pouze část celé pravdy, a ne pravdu celou.

Běžné vnímání nám celou pravdu nikdy nenabídne. Musí tu přece být něco víc, než jen chodit po Zemi, jíst a rozmnožovat se, přemýšlel nahlas. S gestem, které jsem si vyložila jako poukázání na necitelnost všech lidí a nezměrnou nudu života v jeho každodenní suchopárnosti, se nás Castaneda zeptal: Co je tohle všechno, co nás obklopuje? Řekne nám to zdravý rozum, který v nás léta pěstovali dlouhým vzdělávacím procesem – to on nás informuje, že co vnímáme běžnými smysly, je jediná možná pravda. Přesně. Umění čaroděje spočívá v tom naučit člověka dokázat tento podvod odhalit a stranění vlastním smyslům odbourat a zavrhnout.

Podle Castanedy byl ze západních myslitelů prvním, kdo vyslovil myšlenku možnosti zdržet se úsudku, Edmund Husserl. Ve svém díle Ideje k čisté fenomenologii a fenomenologické filozofii z roku 1913 se Husserl podrobně zabývá tzv. fenomenologickou redukcí. Fenomenologická metoda neodmítá elementy zajišťující lidskou percepci kompletně, ale dává je do jakýchsi závorek.

Castaneda považuje fenomenologii za teoretickou metodologii pro pochopení učení Dona Juana. Ve fenomenologii závisí akt vědění na intenci, nikoliv na percepci. Percepce je vždy historicky proměnlivá – mění se podle vědomostí, které subjekt nabyl a osvojil si v rámci tradice, v níž žije. Nejdůležitější koncepcí celé fenomenologie je myšlenka jít „k věcem samým“.

Úkol, který mi Don Juan zadal a na němž trval, bylo pozvolna, krůček po krůčku, překonávat předsudky ve vnímání, dokud v této oblasti nedospěji k naprostému průlomu. Percepce se zdržuje úsudku a omezuje se na popis čistých intencionálních aktů. Buduji například objekt „dům“. Fenomenologická reference je minimální. Je to až „intence“, která transformuje referenci do něčeho konkrétního a jednotlivého.

Fenomenologie má pro Castanedu bezpochyby značnou metodologickou hodnotu. Husserl se ale nikdy přes teorii nedostal k praxi, a tím pádem se nedotkl lidské bytosti a jejího každodenního života. Pro Castanedu je nejvyšším stádiem, do kterého se dostal západní, evropský člověk, člověk politický. Tento politický člověk je ztělesněním a typickým představitelem naší civilizace. Don Juan prý svým učením otevíral dveře pro příchod člověka nového, mnohem zajímavějšího – pro člověka, který ještě pořád žije ve světě magickém.

V souvislosti s meditováním nad koncepcí politického člověka mi přišla na mysl kniha Eduarda Sprangera Forms of Life (Podoby života), ve které se píše, že život politického člověka je složen ze vztahů založených na moci a rivalitě. Politický člověk disponuje územím, jehož rozměry odpovídají konkrétní realitě světa, již obývají lidé v něm.

Svět Dona Juana je naproti tomu světem magickým, obývaným různými entitami a silami.

Dona Juana jste museli obdivovat, protože i když vám ve světě, kde běžně plynou dny, připadal jako blázen, nikdo ho nikdy nebyl schopen vnímat. Světu nabízel Don Juan tvář, která byla nezbytně světská a časová… hodina, měsíc, šedesát let. Nikdo by ho nikdy nenachytal na švestkách! Ve svém světě byl Don Juan dokonalý, protože věděl, že co je zde, je jen pomíjivé, zato to, co přijde potom, je…no… krásné! Don Juan a Don Genaro milovali krásu.

Percepce a koncepce, které měl Don Juan o realitě a času, se nepochybně velice liší od těch našich. Jestliže je na úrovni každodenního života Don Juan vždycky dokonalý, nijak vám to nebrání zjistit si, že z této strany je všechno zcela jistě prchavé.

Castaneda pokračoval popisem vesmíru polarizovaného mezi dvěma extrémy – pravou a levou stranou. Pravá strana by korespondovala s tonalem a levá s čarodějem.

V knize Stories of Power Don Juan Castanedovi intenzivně vysvětluje jaký je mezi těmito dvěma polovinami percepční bubliny rozdíl. Podle něj je poslední úlohou učitele část bubliny pracně vyčistit a poté reorganizovat všechno to, co je v její druhé polovině. Učitel je tím pilně zaměstnán a lopotí se, učí a učí, dokud není kompletní vize jeho světa celá jen v jedné polovině bubliny. Druhá polovina – ta, která zůstala vyčištěná – teď může být obsazena tím, co čarodějové nazývají vůle. Správně vám to vysvětlit bude ale velice složité, protože na této úrovni už jen slova nestačí. Levá strana vesmíru už z definice znamená absenci slov, a beze slov nemůžeme myslet. Jen jednat. V tom druhém světě, pokračoval Castaneda, tělo jedná. Tělo k porozumění žádná slova nepotřebuje.

V magickém světě Dona Juana, jak ho sám nazývá, existují jisté entity, kterým se říká příznivci, prchavé stíny. Ty jde chytit, i víckrát. Pro toto chycení se hledala celá řada vysvětlení, ale podle Castanedy není pochyb, že tyto jevy v zásadě závisí na lidské anatomii. Důležité je pochopit, že k vysvětlení těchto prchavých stínů je tu celá spousta teorií.

Jako další věc jsem se ho zeptala na vědění tělem, o kterém hovoří ve svých knihách. Chápete to tedy tak, že celé tělo je orgánem shromažďujícím vědomosti?

Přesně tak! Tělo ví a odpovídá mi. Jako příklad nám uvedl řadu možností, kterou může mít část nohy od kolena ke kotníku, kde prý může být uloženo paměťové centrum. Zdá se, jako byste mohli tělo naučit ony prchavé stíny chytat. Don Juanovo učení prý transformuje tělo na elektronický scanner… pak se na chvíli odmlčel a hledal španělské slovo, kterým byl přirovnal lidské tělo k elektronickému dalekohledu. Tělo by mělo možnost vnímat realitu na různých úrovních, které by časem vyjevily rovněž různé složení hmoty světa. Bylo evidentní, že z Castanedova pohledu má lidské tělo pohybové a percepční možnosti, na které většina z nás naprosto není zvyklá. Poté vstal, ukázal si na nohu a na kotník a pohovořil o možnostech, které ta část těla má, a jak málo toho o nich vlastně víme. Potvrdil nám, že podle toltécké tradice je učedník vzděláván v rozvíjení právě těchto možností. V té chvíli, vzpomínal Castaneda, začal Don Juan budovat, konstruovat.

Přemítala jsem o těchto Castanedových slovech a napadla mě paralela s tantrickou jógou a bodovými energetickými centry neboli čakrami, skrze něž se znalec rituálu dobere osvícení. V knize The Hermetic Circle (Neprostupný, hermetický kruh) Miguela Serrana se dočteme, že čakry jsou centry vědomí. Ve stejné knize odkazuje Karl Jung na rozhovor Serrana s náčelníkem indiánů z Puebla Ochwianem Bianem, čili Horským Jezerem. Indián prý řekl: „Z bílých mužů mám vždycky pocit, že jsou nervózní, stále se za něčím ženou, něco hledají, o něco usilují…“. Podle Ochwiana jsme my bílí blázni, protože jen blázni prohlašují, že myslí hlavou. Jung připouští, že ho tato slova velice překvapila, a tak se ho zeptal, co konkrétně tím myslí. On odpověděl, že sám myslí svým srdcem. (převzato z Miguel Serrano, The Impenetrable Circle, Buenos Aires: Ed. Kier, 1978).

Cesta vědění bojovníka je dlouhá a vyžaduje naprostou oddanost. Bojovník má konkrétní cíl a ty nejryzejší pohnutky.

Co je tím cílem? Vytrvat. Mohlo by se zdát, že cíl spočívá ve vědomém přesunu na druhou stranu skrze levé křídlo vesmíru. Musíte se pokusit přijít k orlovi tak blízko, jak jen to jde, a pak se pokusit uprchnout, aniž by vás sežral. Cílem je po špičkách projít po jeho levé straně, aby vás nedostal. Nevím, pokračoval, jestli o entitě, které Toltékové říkají orel, vůbec víte. Vizionáři a zřeci ho chápou jako nezměrnou obří temnotu táhnoucí se do nekonečna. Má černá křídla a hřbet, a světélkující hruď.

Oko té entity není okem lidským. Orel nemá soucit a je v něm vyjádřeno všechno živé. Ta entita zahrnuje všechnu krásu, kterou je člověk schopen vytvořit, stejně jako všechnu bestialitu, které se lidé dopouštějí, čímž vlastně lidmi být přestávají. To, co je v orlovi náležitě lidské, je v poměru vůči všemu ostatnímu velice malé. Orel je obrovská hmota, masa, černota… tyčící se před tím, co je v lidské bytosti správného, do veliké výšky.

Orel přitahuje všechnu životní sílu, která je připravená zmizet, protože se touto energií živí. Orel je jako velikánský magnet, který k sobě přitahuje všechny paprsky světla vitální energie toho, co umírá.

-pokračování-