Záhada obřích lebek z oblasti jižní Afriky (1)

I v současné době narážíme velmi často na velmi zvláštní mementa lidské historie. Mnohé z nich se týkají oboru, který se nazývá antropologie. V této reportáži bych se chtěl zastavit u jedné skutečně velmi zvláštní anomálie, se kterou si věda dodnes neví dost dobře rady. Jde o lidské bytosti obdařené obří lebkou. Tito lidé se jinak ničím zvlášť od klasické lidské populace nelišili. Jejich tělo bylo jinak naprosto stejné jako u ostatních lidí. A nejde o žádné mimozemšťany. Hovoříme o lidech, kteří ve starověku obývali oblast dnešní jižní Afriky.

Skelet jejich lebek dosahoval takových rozměrů, že velikost jejich mozku trojnásobně převyšovala velikost mozku soudobého člověka. Navíc se zjistilo, že tento zvláštní národ existoval pouze několik tisíc let.

Z ničeho nic se objevil, aby po několika tisících letech opět zanikl. Nikdo doposud nezná příčinu jejich vyhynutí a nikdo nezná důvody, které z hlediska antropologického vedly k existenci tak velké lebky. Po letech sporů, dohadů a pří se v roce 1958 bezradní antropologové rozhodli k tomu nejjednoduššímu. Celou věc prostě uložili k ledu.
Prostě záhada zůstala záhadou.

Jenomže před několika týdny se věci daly po desetiletích zdánlivého klidu opět do pohybu. Stojí za tím dva poměrně známí američtí vědci Gary Lynch (viz obr. vpravo) a Richard Granger. Tito odborníci v oblasti neurofyziologie vydali knihu „Velký mozek: Původ a budoucnost lidské inteligence“.

V této knize její autoři mimo jiné naráží právě na letitou záhadu civilizace lidských bytostí s obří lebkou, přičemž rozebírají své přesvědčení o tom, že tito jedinci museli mít oproti současné lidské bytosti rozvinuté pro nás jen stěží uvěřitelné schopnosti.
Taková tvrzení pochopitelně nemohla nechat v klidu onu širokou masu ortodoxních antropologů, kteří přijali výše uvedený materiál s tou nejvyšší nevraživostí a s tím, že autoři této publikace jsou ve věci naprostí laici nemající ani ponětí o antropologii.

Pouze pro dokreslení. Profesor antropologie John Hawkes vyučující na Univerzitě Wisconsin – Madison na svém blogu píše:

„Všechno to, o čem píší Lynch a Granger, jsou pouhé mýty. Stejné mýty jako mýtus o Atlantidě.“

Vše nasvědčuje tomu, že se spor o vyřešení hádanky obřích lebek rozhořel znovu a s plnou silou. Pokud se na toto haštěření podíváme poněkud s nadhledem, zjistíme, že toto všechno je další z pokusů vědců pochopit vývoj lidského mozku a snad tím vyřešit i starou otázku, zda velikost lebky má přímý vliv na funkčnost jejího obsahu. Jinými slovy řečeno, zda existuje přímý vztah mezi objemem mozku a inteligencí.

Jak se vlastně vůbec na komunitu lidí s velkou lebkou přišlo? Začalo to na podzim roku 1913, kdy ředitel muzea v Port Elizabeth (dnešní Jihoafrická republika) Frederic Fittssimons přinesl nějaké kousky starých kostí, které pocházely z naleziště nedaleko města Boskop. Fittssmons správně pochopil, že šlo o kousky naprosto nepřiměřeně velké lebky.

Dalším výzkumem bylo zjištěno, že lebka patřila muži, který žil v oblasti jižní Afriky v době před 30 000 až 10 000 lety. Jeho tělo bylo vysoké 170 cm, ale mozek měl objem 1800 až 1900 cm3. Svůj objev pak Fittssimons zveřejnil v roce 1915 v časopise „Nature“.

Do té doby se všeobecně věřilo (ne jinak je tomu v současné době), že v době, ze které pocházely zbytky skeletu, lidská evoluce již dávno skončila a na povrchu Země již se vší razancí žil a vyvíjel se moderní Homo sapiens. Zástupci paleontologie a nejen oni byli samozřejmě v šoku. Ne náhodou zařadil paleontolog Robert Broom nositele těchto velkých lebek do speciální kategorie „Homo capensis“. Zároveň se ujal i triviálnější název, a to podle místa nálezu „boskopský člověk“, „boskopoid“. Samozřejmě, že nezůstalo pouze u počátečního nálezu. Ve chvíli, kdy byla na inkriminovanou lokalitu soustředěná pozornost archeologů a antropologů, začaly se další nálezy obřích lebek jenom hrnout.

Slavný antropolog Raymond Dart (muž, který objevil Australopitheca) si v roce 1923 vyloženě stěžoval, že vědecká komunita doposud hádance velkých lebek z oblasti Jižní Afriky věnovala jenom velmi málo pozornosti. Dart velmi podrobným způsobem popsal další nálezy z výše uvedené lokality a zcela jednoznačně prokázal, že velký mozek „boskopsého člověka“ není důsledkem hydrocefalie. Sám na jedné z konferencí v roce 1924 sdělil:

„V souvislosti s „boskopským člověkem“ je potřeba si ujasnit jednu věc. Velká lebka u těchto lidí nikdy nebyla důsledek nějakého onemocnění, ale naopak byl výskyt velkých lebek u této komunity lidí důsledkem nějakého přirozeného pravidla (zákonitosti), kterou bohužel zatím nejsme schopni pochopit.“

Ovšem i přes veškerou snahu Raymonda Darta po několika letech antropologie i další vědy na „bokopoida“ zcela zapomněly. Byl to záměr? Těžko říci. Každopádně tento stav trval až do roku 1958, kdy došlo hned ke dvěma událostem. Známý esejista Lauren Isely oživil „boskopského člověka“ v poměrně nadšené eseji pod názvem „Člověk budoucnosti“. Aby se záhy na to v tom samém roce pokusil „boskopského člověka“ jednou pro vždy pohřbít antropolog Ronald Singer.


Ve svém odborném článku se Singer snaží přesvědčit své kolegy o tom, že „boskopský člověk“ vůbec nepotřebuje nějakou speciální kategorii zařazení (evidentně tím naráží na aktivitu jeho předchůdce Roberta Brooma). Podle Singera byl výběr lebek prováděn bez potřebných důležitých kritérií, takže není žádný důvod si myslet, že v dané věci jde o nějakou zásadní anomálii. Svůj článek uzavírá Singer suchým prohlášením:

„Nakonec zjistíme, že o nic nejde. Máme před sebou jen staré lebky větších rozměrů dospělých lidí z jedné konkrétní lokality. Není tu nic, co by nás mělo znepokojovat?“

Skutečně?

Osobně bych nebyl zase až tak bohorovně klidný. Nálezy lebek pochází z oblastí, o kterých se zmiňují mnohé velmi staré a velmi důležité texty. Mnohé z nich nám v překladu předkládá např. známý Zechária Sitchin. Vždyť to byla právě jižní Afrika, kde starověké frakce Anunnakiů, a bůh ví, kdo ještě další, prováděly významné genetické experimenty na původním prototypu lidské bytosti.

Velmi zajímavým způsobem na tato témata hovoří i starobylé legendy současného národa Zuluú, který obývá nehostinné oblasti kolem pouště Kalahari. Tyto legendy a bájesloví zcela očividně ve svém obsahu naráží na lidské bytosti, které byly obdarovány obřími lebkami a mozky jako důkaz síly a moci bohů, kteří se čas od času snášeli na zem z nebe.

-pokračování-
Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly