Rozhovor s Carlosem Castanedou pro časopis Magical Blend (2)

Castaneda Carlos

Castaneda Carlos

autor

05.09.2010 Rozhovory

Zdálo se nám, že tato prázdná místa, která je potřeba zacelit, mají co dělat s biologickou výbavou. Chtěli jsme vědět, zda se dají nějak zalepit, spravit. Ano, odpověděl, člověk může být vyléčen. V životě není nic, co by nešlo vrátit zpět nebo opravit. Vždycky lze vrátit, co není naše, a vzít si zpátky, co nám patří.

Tato představa znovuzískávání je v souladu s trasou cesty, na níž se nabírají zkušenosti. Na této cestě nestačí znát nebo zkoušet jeden nebo více postupů, ale vyžaduje to zásadní a důslednou proměnu bytí (bytosti). Tato cesta má vztah ke všemu – je to promyšlený systém života s konkrétními a přesnými cíli.

Po krátké chvíli ticha jsem se zeptala, zda byl The Second Ring of Power přeložen do španělštiny. Odpověděl mi, že španělské nakladatelství disponuje právy, ale nebyl si jistý, zda kniha už vyšla, nebo ne.

Do španělštiny knihu přeložil Juan Tovar, což je můj dobrý přítel. Juan při tom použil Castanedovy vlastní poznámky ve španělštině, které mu autor poskytl a které někteří kritikové zpochybňují.

Také překlad do portugalštiny se mi zdá krásný. Ano, přisvědčil Castaneda, vychází z francouzského překladu a je skutečně velice dobře udělaný.

Castanedovy první dvě knihy byly v Argentině zakázány. Důvodem se zdály být záležitosti ohledně drog. Castaneda to nevěděl jistě, ale domníval se, že to byla práce „mateřské církve“.

Na začátku našeho rozhovoru se Castaneda zmínil o něčem týkajícím se toltéckého učení. Hovoří o těchto lidech v The Second Ring of Power a sám se za prohlašuje za jednoho z nich. Co to obnáší, být jedním z nich, zeptala jsem se.

Slovo Tolték má podle Castanedy široký význam. Když to o někom řeknete, je to jakoby jste o někom řekli, že je to demokrat nebo filozof. Ve smyslu, ve kterém to slovo používá on, nemá nic společného s antropologií. Z antropologického hlediska je Tolték příslušník indiánské kultury, která existovala ve středním a jižním Mexiku a zanikla dávno před kolonizováním Ameriky Španěly.

Tolték je ten, kdo zná mystéria pozorování a snění. Je jich více, těch, o kterých mluvím. Malá skupinka, která uchovává stále živou původní tradici pocházející už někdy z doby 3000 let před Kristem.

Jelikož jsem se zabývala mystickým myšlením a zejména mě zajímal zdroj a původ různých starodávných tradic, zeptala jsem se ho, zda se domnívá, že toltécká tradice nabízí učení, které je charakteristické pro Ameriku.

Toltékové skutečně udržují tradici typickou pro Ameriku, to je bez debat, odpověděl Castaneda. Je podle něj sice možné, že první Američané si mohli něco původního přinést přes Beringovu úžinu, ale to bylo tak hluboko v minulosti, že jakákoliv tvrzení o těchto skutečnostech by byly pouhé teorie a spekulace.

V knize Stories of Power (Příběhy síly) vypráví Don Juan Castanedovi o čarodějích mezi těmito lidmi – o moudrých mužích, které kolonizátoři nemohli zničit, protože vůbec nevěděli o jejich existenci, natož aby zaznamenali pro ně nepochopitelné představy o jejich nezvyklých představách a vizích světa.

Kdo tvoří toltécký národ? Spolupracují mezi sebou? A kde? ptala jsem se.

Castaneda trpělivě odpovídal na všechny mé otázky. Vede prý nyní skupinu mladých lidí žijících v oblasti Chiapas na jihu Mexika. Všichni se tam přestěhovali, protože tam žije žena, která je v současné době všechny vyučuje.

Takže… jste se vrátil? musela jsem se zeptat, protože jsem si pamatovala poslední rozhovor mezi Castanedou a malými sestrami na konci The Second Ring of Power. Vrátil jste se hned, jak vás o to Gorda žádala?

Ne, hned ne, ale vrátil jsem se, odpověděl se smíchem. Vrátil jsem se, abych pokračoval s něčím, čeho se nemohu zřeknout.

Skupina má 14 členů, a přestože základní jádro tvoří jen 8 nebo 9 z nich, všichni jsou ve svých rolích nepostradatelní. Pokud dosáhne každý z nich určitého stupně dokonalosti, můžeme společně pomoci mnoha lidem.

Osm je magické číslo, řekl po odmlce. Také trval na tom, že žádný Tolték není zachráněn sám, ale je vždy přidružen k základnímu jádru skupiny. Ti, kteří ještě zbývají, jsou nepostradatelní pro pokračování a udržování živé tradice. Není nutné, aby to byla velká skupina, ale jeden každý z nich je pro celek nezbytný.

Za nově příchozí jsem zodpovědný já a La Gorda. Tedy… z větší části já, ale ona mi dost pomáhá, vysvětloval Castaneda.

Později nám o jednotlivých členech skupiny, které jsme znali z jeho knih, vyprávěl podrobněji. O Donu Juanovi nám pověděl, že je to indián kmene Yaqui ze státu Sonora, Pablito je prý zase indián kmene Mixteco, Nestor je Mazatecan (z Mazatlanu, v provincii Sinala) a Benigno je Tzotzil. Několikrát zdůraznil, že Josefina není indiánka, ale Mexičanka, a jeden z jejích prarodičů byl původem z Francie. La Gorda, stejně jako Nestor a Don Genaro byli Maytecové. Když se poprvé setkal s La Gordou, byla to prý velice korpulentní žena utýraná životem. Dnes by si ji tak ale nikdo z těch, kteří ji znají, nedovedl představit – tolik se změnila.

Chtěli jsme vědět, jakým jazykem spolu lidé v jeho skupině hovoří. Připomněla jsem mu, že v jeho knihách se objevují zmínky o různých indiánských jazycích.

Komunikujeme spolu ve španělštině, protože to je jazyk, který známe všichni. Mimoto Josefina ani ta toltécká žena nejsou indiánky. Já sám mluvím indiánsky jen málo – krátké věty, jako jsou pozdravy a pár dalších slov. Neumím tak dobře, abych mohl plynně komunikovat. Využila jsem jeho odmlky, abych se zeptala, zda je to, čím se jejich skupina zabývá, přístupné všem, nebo je to jenom pro vyvolené. Všechny otázky teď směřovaly na závažnost toltéckého učení a hodnotu zkušeností skupiny pro zbytek lidstva. Castaneda nám vysvětlil, že každý člen skupiny má na starosti něco specifického, ať už v oblasti Yucatánu, v jiných oblastech Mexika nebo jinde.

Při práci na různých úkolech člověk objeví řadu věcí, které jsou přímo aplikovatelné na konkrétní situace z každodenního života. Když člověk vypracovává úkoly, hodně se toho naučí. Generové mají například kapelu, se kterou objíždějí pohraničí. To s sebou pochopitelně přináší setkání s mnoha různými lidmi. Možnost šířit vědomosti máte vždycky. Vždycky to pomůže. Pomoct se dá i jedním jediným slovem nebo náznakem… dělá to každý z nich a svědomitě vykonává svůj úkol. Každý člověk se může učit. Každý má možnost žít jako bojovník.

Úkol žít jako bojovník si může vytyčit každý. Jedinou podmínkou je toužit po tom s neotřesitelnou jistotou – člověk musí žít v neochvějné touze být svobodný, volný. Není to ale jednoduché, neustále se snažíme hledat výmluvy a utéct před tím. Je možné, že to připravuje mysl, ale pociťuje to tělo… tělo se učí rychle a snadno.

„Toltékové nemohou ztrácet čas pošetilostmi, pokračoval. Já jsem člověk, který nemůže být bez přátel… nemůžu jít sám ani do kina.“ Don Juan mu ale prý potom nakázal, že se musí od všeho odloučit, zejména pak od všech přátel, s nimiž prý neměl nic společného. Castaneda tomu dlouho vzdoroval, ale nakonec se podvolil. Na ten zlomový okamžik si vzpomínal přesně.

Jednou, když jsem se vracel do Los Angeles, jsem z auta vystoupil blok od místa, kde bydlím, a zavolal si. Toho dne byl dům, ostatně jako pokaždé, plný lidí. Zavolal jsem jedné své kamarádce, ať mi v domě zabalí tašku s nějakými věcmi a přinese mi ji. Vyřídil jsem jí, že zbytek věcí – knihy, nahrávky a podobně – si mohou přátelé rozebrat. Ti tomu samozřejmě nevěřili a brali to tak, jako bych jim to jen půjčil, a ne dal, vysvětloval Castaneda.

Zbavit se knih a nahrávek je jako spálit za sebou mosty, odříznout se od minulosti, od celého vašeho světa plánů, myšlenek a emocí.

Přátele si mysleli, že jsem se zbláznil, a doufali, že zase dostanu rozum a vrátím se. Od toho dne jsem je neviděl dvanáct let. Po dvanácti letech jsem se s nimi znovu setkal. Nejprve jsem vyhledal jednoho z nich, který mi dal kontakty na všechny ostatní. Naplánovali jsme, že se setkáme a zajdeme spolu na večeři. Tak se také stalo a toho večera jsme se všichni velice dobře bavili, dobře se najedli a někteří se i opili.

Že jsem se nimi setkal po všech těch letech, byl můj způsob, jak jim vyjádřit vděk za přátelství, které mi předtím poskytli, vysvětloval Castaneda. Všichni dospěli, mají rodiny, partnery, děti… bylo nicméně nezbytné, abych jim poděkoval. Jen tak jsem se s nimi mohl definitivně rozloučit a ukončit jednu fázi svého života.

Možná, že Castanedovi přátelé nechápali, proč to všechno dělá, ale to, že se s nimi chtěl rozloučit, bylo krásné. Castaneda si před nimi na nic nehrál. Ze srdce jim za jejich přátelství poděkoval, a tím se od této své minulosti vnitřně odpoutal. Pak jsme hovořili o lásce, o tom tolikrát zmiňovaném tématu. Castaneda dal k lepšímu několik historek o svém italském dědečkovi, velkém milovníkovi, a svém otci, velkém bohémovi. Ach ta láska! povzdechl si několikrát. Všechny jeho připomínky jako by ničily obraz o lásce, který mezi lidmi běžně panuje.

Stálo mě to hodně, ale nakonec jsem to pochopil. Také jsem byl velký milovník toužící po lásce. Don Juan se mnou měl spoustu práce, než mě donutil pochopit, že musím ukončit některé své vztahy. Povím vám, jak jsem ukončil vztah s jednou ženou: pozval jsem jí na večeři do restaurace. Během ní se seběhlo to, co se dělo vždycky. Pohádali jsme se a ona na mě křičela a urážela mě. Nakonec jsem se jí zeptal, jestli má nějaké peníze. Odpověděla, že ano. Zneužil jsem toho a vymyslel si výmluvu, že musím jít do auta pro peněženku, nebo tak něco. Vstal jsem od stolu, odešel a už se nevrátil. Než jsem odešel, musel jsem se ujistit, že bude mít na zaplacení a na taxi domů. Od té doby jsem ji neviděl.

Nebudete mi to věřit, ale Toltékové jsou velcí asketové, tvrdil. Aniž bych o tom pochybovala, poznamenala jsem, že z obsahu The Second Ring of Power se to rozhodně nedalo poznat. Právě naopak, v té knize je spousta scén a lidé se chovají tak, že by to člověka spletlo.

Jak jsem to měl podle vás říct a napsat jasně? Nemohl jsem napsat, že jejich vztahy byly čisté a ryzí, protože nejen, že by mi nikdo nevěřil, ale nikdo by mi ani nerozuměl.

Podle Castanedy žijeme v rozervané a rozbité společnosti. Tomu, o čem jsme to odpoledne hovořili, prý mnozí nerozumí. Je to stejné, jako když musí Castaneda podřizovat svá díla požadavkům ze strany vydavatelů, kteří se ze všech sil snaží uspokojit chutě svých čtenářů.

Lidi chtějí něco jiného, pokračoval. Tuhle jsem byl například v knihkupectví tady v Los Angeles a zalistoval jsem v časopisech na pultu. Mnoho jich bylo erotických, plných fotek nahých žen, ale i mužů. Co vám mám povídat? Na jedné fotce byl muž na žebříku opravující dráty elektrického napětí – na sobě měl ochrannou helmu a pás s nářadím… a to bylo všechno. Jinak byl nahý. To je přece k smíchu! Něco takového není možné! Žena je ladná a elegantní… ale muž! Podal vysvětlení v tom smyslu, že ženy mají s podobnými věcmi zkušenosti, protože něco podobného dělaly vlastně odnepaměti. Je to role, ve které se nedá improvizovat.

-pokračování-

Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly