Nastává čas, kdy "hvězdné brány" počnou ožívat (2)

Podle starobylých jihoamerických pověstí žil Amaru Muru se svou ženou v jednom z peruánských údolí. Nechal vybudovat několik velkých chrámů a měst, především v oblasti peruánské vysočiny a v místech se silným výskytem vitální planetární energie. Lidé v této době měli přirozenou schopnost vidět a nalézat taková místa. Chrámové komplexy zde vybudované pak výrazným způsobem původní energii zesilovaly a jako aktivní energetické zářiče vysílaly v okruhu 360 stupňů i do poměrně vzdálených končin.

Přesně tuto roli ve svém plném rozkvětu zastupovalo Machu Picchu, Cuzco nebo Tiwanaku. Toto jsou zřejmě nejznámější silové chrámové komplexy, ve skutečnosti se jich v horském pásmu And nacházelo mnohem více. Navíc prý říše Amaru Muru nezhrnovala pouze dnešní Peru, ale táhla se prakticky podél celého pobřeží dnešního Tichého oceánu v oblasti Jižní Ameriky.

Podle písemně dochovaných tradic založil první vládce Inků skupinu mudrců, která se nazývala „Bratrstvo Sedmi Paprsků“. Filozofie této skupiny byla založena na prastarém tvrzení o existenci sedmi kosmických principů, které se svou frekvencí v prostředí našeho třídimenzionálního světa promítají do sedmi základních barev duhy při lomu paprsků světla o vodní kapky.

Názvoslovná označení těchto principů jsou velmi jednoduchá stejně tak jako jejich přiřazení k barevným spektrům v rámci našeho třídimenzionálního světa:

• Princip síly a vůle, barva červená.

• Princip moudrosti, barva královská modrá.

• Princip aktivní inteligence, barva tmavě zelená.

• Princip harmonie skrze konflikt, barva sytě žlutá.

• Princip pohybu a účinku informace, barva oranžová.

• Princip ideologie a systémů víry, barva světle modrá.

• Princip časové rezonance a cyklů, barva fialová.

Osobně jsem měl to štěstí, že jsem asi tak před patnácti lety mohl projít komplexním zasvěcením do tohoto učení, a to prostřednictvím skupiny tibetských a nepálských lámů, kteří vyučovali v jednom záměrně nejmenovaném iniciačním ašramu v jižním Holandsku, kde jsem strávil úžasných čtyři a půl roku mého života.

Na této věci je totiž zajímavé, že se nachlup stejné učení dodnes dochovalo v himálajské oblasti Tibetu, Nepálu a částečně i Indie. K nám do České země se některé fragmenty, bohužel ale již v překroucené a pozměněné podobě a vytržené z hlubšího a širšího kontextu, dostaly například prostřednictvím pamfletu „Učení o Já jsem“ atp.
I když každý materiál má svůj osobitý význam a smysl, je škoda, že českým hledačům Pravdy, především těm, kteří více či méně rezonují s filozofickým směrem zvaným theosofie, nebylo zatím umožněno nahlédnout přímo k původnímu zdroji.

V západní hemisféře našeho světa jsou nositeli původního „Učení o sedmi paprscích“ Alice Bailey, Torkom Sharaydarián a v neposlední řadě i Kurt Abrahám. Pro aktivního uživatele jazyka anglického by nemělo být problém potřebné spisy sehnat a prostudovat. Na konci devadesátých let jsem obdržel z centra v Londýně licenci na provozování praktických kurzů v české a slovenské republice, několik jich také proběhlo, ale vývoj šel dál a já jsem se začal věnovat praktickému uplatnění kvantových jevů v oblasti mikrobiologické a v oblasti energetických systémů lidské bytosti. Ale zpět k tématu.

Osobně jsem přesvědčen o tom, že ono „Učení o sedmi paprscích“ pochází z podstatně vzdálenějších hlubin času, a to z období existence lemurské civilizace. Odsud se pak přeneslo do dalších částí světa. Svým způsobem tedy nevylučuji možnost, že autonomní civilizace na území Jižní Ameriky byly ovlivněny nejen ze strany atlantské civilizace, ale souběžně i ze strany amurské civilizace. Minimálně místní starobylé mystické záznamy tuto možnost naznačují.

Vždy se v souvislosti s inckými vládci starobylé texty zmiňují o držení jakéhosi zvláštního a posvátného „slunečního“ nebo také „zlatého“ disku. Podle těchto pramenů byl disk poměrně velké velikosti a byl umístěn v samostatné izolované místnosti uvnitř andského pohoří. Tento disk byl s největší pravděpodobností jakousi branou či portálem mezi touto a vyššími dimenzemi. Podle speciálního manuálu má být tento disk použit pouze v případě neodvratně hrozící kosmické katastrofy.

Co si ale pod tímto všeobecným termínem konkrétně představit?

Faktem je, že do dnešních dnů navštívilo pohoří andské výjimečně velké množství vědeckých archeologů, ale i laických badatelů, nadšenců nebo dobrodruhů. I když se o tom nikdy nahlas nehovořilo, jedním z hlavních motivů těchto expedic byla snaha nalézt tento tajemný prehistorický a posvátný artefakt. Situace byla o to komplikovanější, jelikož nikdo i z velmi dobře informovaných domorodých obyvatel nechtěl ani náznakem na téma „slunečního disku“ hovořit. A lze se tomu divit?

Někteří z předních odborníků jsou přesvědčeni o tom, že monumentální objekt v podobě „slunečního disku“, tato nám neznámá technologie by se mohla nacházet v podzemním jeskynním systému v oblasti dalšího vysoce posvátného a terestrickými energiemi nabitého místa, které se nazývá „Marcahuasi“. Samo o sobě je umístění tohoto místa ve výšce bezmála 12 000 stop neuvěřitelné.

Ani zde nebyly doposud nalezeny žádné indicie vedoucí k tajemnému artefaktu, zato hlášeními o létajících objektech diskovitého tvaru se to tu jenom hemží. Mnohý z účastníků archeologických expedic měl přímou zkušenost s tímto zajímavým jevem. V místě „Marcahuasi“ byly také nalezeny zvláštní sošky připomínající ztracené a dávno zapomenuté lidské rasy, které se na povrchu naší planety objevily.

Starobylé mayské proroctví hovoří o tom, že velký Quetzalcoatl se vrátí prostřednictvím aktivní „stargate“ v roce 2012. Je docela možné, že se tak stane, ale je stejně tak možné, že k tomu nikdy nedojde. Co když jsme všechna ta starověká incká a mayská poselství, která jsme přijali čistě na rozumové úrovni, zcela špatně pochopili? Co když takové pojmy jako „konec času“ Quetzalcoatl nebo Viracocha znamenají a dotýkají se zcela něčeho jiného, než o čem jsme sami přesvědčeni?

Myslím, že nás čekají velká překvapení.