"Učení Havrana" aneb k hologramu poznání iniciace chaosu

V nových vědách o komplexnosti (nebo, jak se říká nyní, „vědách o chaosu"), o nichž píše ve své knize THE DREAMS OF REASON (SNY ROZUMU) Henz R. Pagels, již nejsou určujícími idejemi ani dokonalý řád ani naprostá kontrola nad ním. Billy Thompson se ve svých přednáškách o mytologii stvoření zmiňuje, že podle některých mýtů došlo ke stvoření světa díky jakémusi úskoku nebo triku, stvořitelově „lišáctví" a „mazanosti". Tak je tomu třeba u Indiánů amerického severozápadu, v jejichž mýtu o stvoření vystupuje v hlavní roli stvořitele mazaný Havran.

Neméně populární postavou tohoto typu je chytrák Kojot. Jsou to animální formy mistrů „bláznivé moudrosti", kteří učí své žáky značně nekonvenčním a vždycky překvapivým způsobem. Kreativita je často věc nepředvídatelná. Naši předkové si snad mohli dovolit vesmír představovat jako nějaké obrovské hodiny, zhotovené a uvedené dó pohybu božskou vůlí, ale my jsme si dnes vědomi, a to i naše věda, že vesmír žádným megastrojem není. Je fascinující pozorovat určitý proud vědeckého myšlení směřující k poznatkům ztělesněným v mýtech, ve folklóru, stejně jako v dávných esoterních učeních. Moment překvapení, katastrofa nebo to, co dnešní vědci rádi nazývají „narušená rovnováha" (punctuated equilibrium) - existovaly i ve starých mýtech a „příběh" moderní vědy je znovu pojal do sebe.

Někdy se mi zdá, že v uvažování New Age tyto dávné i moderní představy o komplexitě (chaosu) a momentu překvapení dosud nenašly živnou půdu - stále ještě upřednostňujeme klasické systémy kontroly a postupu, jak je známe z postupné iniciace stupňů zasvěcení. Tato koncepce pomalého postupu v rámci určité hierarchie se neomezuje jenom na esoterní učení, známe ji i z náboženství. V církvi nebo v armádě je tato teorie pomalého postupu v systému vnitřní hierarchie běžná. Takový vývoj je neustále pod kontrolou, probíhá v určitém pořádku. Ostatně, je dost lidí, kteří mají z klasifikace a hodnocení nesmírné potěšení.

Učíme se však opravdu lépe, když sledujeme hierarchizovaný učební plán, který nám informace podává kus po kuse, v určité posloupnosti, opatrně seřazené v organizovaném sledu? Je i život organizován tímto způsobem? Víme, že spíše nikoli. Někdy, zvláště ocitáme-li se v nových situacích, jsme nuceni se učit (jsme učeni) v jakýchsi „informačních kvantech" — v gestaltech, kdy se kusy a útržky informací náhle aranžují do nových a vzrušujících vzorců vhledu. Teprve pak, později, dochází k jejich formulaci v podobě nějaké praxe nebo učení nebo jejich organizace do učebních osnov.

Při tomto „úskočném" způsobu učení nelze mít lekce, nebo důsledky, jež je provází, vždy pod kontrolou. Můžu si říci, že se vyučím za inženýra a nic jiného, ale život se mnohdy ubírá zvláštními cestami. Sám jsem začínal jako biochemik a genetik, ale učební proces, kterým jsem procházel a ke kterému patřilo mnohem více než škola, nakonec vedl k tomu, že se ze mne místo inženýra stal spisovatel a mystik. To, co chci na tomto „úskočném učení" zdůraznit, je ochota a zároveň i nutnost být otevřen momentům překvapení a vhledu: kouzlu nečekanosti. Musím být otevřen směru. Musím se učit představivosti, schopnosti vidět za limity svých očekávání a přání. Postupné iniciační formy učení mohou být při své nepochybné síle krunýřem, jenž brání akutnímu střetu s nečekaným, s nepředvídanými lekcemi života. Stává se z něho klec, která má chaotického učitele - Havrana - držet mimo (nebo jej držet uvnitř pod kontrolou).

„Havranovo učení" vypadá nestrukturovaně, chaoticky; někdy vypadá spíše jako hra. Příklad: Můj nejstarší syn chodí do školy, kde ve třídě nejsou žádné stoly. Děti se místností v rámci jistých mezí pohybují podle toho, jakou hru si přejí hrát nebo jakým úkolem se zrovna zabývají. Určitý strukturovaný čas tam je, většinou však čas ve třídě patří jim a mohou s ním zacházet tvořivě. Když takovou třídu pozorujete v akci, nejdříve to může vypadat, jakoby si tu každý jenom hrál. Pak si začnete všímat skrytých proudů, ve kterých vlastně probíhá učení. Některé děti při hře počítají, jiné si čtou, jiné se zabývají studiem přírody.

A vším tím se pohybuje učitel, který při „hře" asistuje, dává návrhy a moderuje ji. Nakonec si uvědomíte, že za tím vším existuje určitý neplánovaný učební „ p l á n " . Takové „skryté" učení se zakládá na osobní iniciativě a překvapivém objevování. Jinou ilustrací „Havraního učení" je počítačová technologie. Konkrétněji: informační artefakt nazvaný „hyperspace". Hyperspace (hyperprostor) je něco, do čeho je v dané chvíli možno vstoupit prostřednictvím počítače, samozřejmě při použití utčitých zvláštních programů a jazyků, jako je třeba Hypertext. V hyperprostoru není nic sestaveno lineárně.

Všechno, veškeré informace jsou zde zarámovány na základě vzájemných vztahů, souvztažností. Jestliže si pročítám text a narazím na slovo nebo pojem, který neznám, nebo narazím na něco, co mne víc zajímá a rád bych to prozkoumal, stačí tohle jméno vyniknout na počítači a jako odpověď dostanu nabídku (menu) všech relevantních informací uložených v paměti počítače. Jinými slovy, hledám si cestu a mohu při tom použít mřížku nejrůznějších cestiček; tento postup není výhradně lineární. Nejsem nucen postupovat za poznáním útržkovitě, kousek po kousku, způsobem, který odpovídá určité dané hierarchii nebo aranžmá. Vidím, jak události, koncepce, osobnosti a ideje jedna do druhé zapadají ve stále se rozšiřujících souvztažnostech a vzorcích. Mohu při tom poznávat jak kontexty (contexts), tak obsahy (contents). V takovémto hyperprostoru vztahů a souvislostí si mohu vybudovat svůj vlastní hologram poznání - takový, který mým potřebám může vyhovovat daleko víc než nějaký předem připravený naprogramovaný text.

Samozřejmě, v takovéto síti se lze i ztratit, zvláště když dosud nemáme dostatečně rozvinutý nelineární způsob uvažování, jehož je k tomu, abychom v hyperprostoru navigovali s úspěchem, zapotřebí. Ale takový hyperprostor není náhradou za běžný postupný způsob učení. Existuje však dost prostoru pro oba. Myslím, že hyperprostor má paradigmatický vztah k celkovému smyslu kosmu, jak ho začínáme chápat v naší době. Zrcadlí určitý typ vědomí, který inkarnaci nazírá méně partikulárně a více holisticky. Když jsem poprvé četl o Hypertextu, říkal jsem si, jak se podobá tomu, co si v esoterní kosmologii představujeme pod pojmem „akašický záznam". Zkušenost Hypertextu je vlastně počítačovou analogií mystické zkušenosti přístupu k „éterické paměti" nebo zkušenosti navigování ve vnitřních světech.

Počítačové technologie nám nabízejí ještě další zajímavé představy, zvláště ty, jež prezentuje oblast science fiction. Určitou dobu existuje nový literární žánr nazvaný „kyberpunk" (cyberpunk). Nejznámějším románem tohoto žánru je pravděpodobně Neuromancer Williama Gibsona, i když jednou z prvních takovýchto novel, a jednou z nejlepších, byly True Names od Vernora Vinge. V kyberpunkových románech se objevuje nová rovina reality — jakási odrůda planetárního hyperprostoru (Matrix) vytvářeného a udržovaného tisíci databankami a miliony počítačů všude kolem planety navzájem propojenými telefonem, mikrovlnami, satelity, optickými vlákny a podobně. Shrnuto: jde o jakýsi globální elektronický mozek, v jehož rámci existuje a rozvíjí se vlastní prostor: virtuální realita. Lidé do této reality mohou vstoupit, když se napojí na své počítače. Nicméně knihy kyberpunkových autorů jsou ve své většině, pokud jde o jejich vlastní poselství, spíše gnostické. Jejich hrdinové totiž hledají způsoby, jak opustit svá stísňující těla a jak vystoupit do reality hyperprostoru, kde je skutečná jenom čistá mysl.

Virtuální realitu utváří data (informace), avšak tato data jsou naprogramována nebo seřazena takovým způsobem, aby budila zdání něčeho jiného. To je podstata „virtuální" (zdánlivé) reality. Co to „něco jiného" je, záleží na programátorovi nebo na příběhu autora. V románu True Names se virtuální realita, která se zde nazývá „Matrix", podobá spíše realitě fantaskního románu. Jsou tu jednorožci, draci, elfové, víly, hrady, věže, hluboké lesy, hory a tak dál. Každý bajt informace je tu zařazen tak, aby spustil v podvědomí uživatele nějakou asociaci, takže vypadá jako artefakt nebo nějaká bytost.

Je to počítačová verze astrálních oblastí, jejichž vzorce energie si vědomí člověka také interpretuje jako bytosti, krajiny a tak dále. Proto, jak jsem již zmínil dříve, můžeme hovořit o analogii k fyzickému světu. Náš svět je totiž také vibrací energie, kterou si naše představivost interpretuje jako fyzické objekty a lidi, takové, jaké je normálně vidíme. I to je ovšem jenom zdánlivá realita. Ono nejde o to tak, že by tam ve skutečnosti nebyli, nemusí však být nutně zrovna takoví, jaké je vnímáme. Komputerizované virtuální reality nejsou science fiction. Ony již existují. Helmy, rukavice, elektronizované obleky a podobné věci — s tím vším se již experimentuje jako s prostředky projekce vědomí člověka do počítačových světů. I toto je inkarnace. Jsou to reality v realitách, skutečnosti uvnitř skutečností.

Která je z nich skutečná, a která nikoli? Která je skutečnější a která nejskutečnější? Hovořím o tom, abych ilustroval, že to, co vidíme, dokonce i v té virtuální realitě, kterou
nazýváme fyzická rovina (ona „skutečnost nejskutečnější"), není vždycky všechno tak, jak to vidíme. Vždycky pracujeme s představami. Zdá se mi, že nejpraktičtější pomůckou pro to, jak vidět za představy, je imaginace, představivost. Zní to podivně? V kyberpunkovém románu True Names si osoba, která vstupuje do Matrix, nemůže dovolit z hlavy vypustit to, co představují různé představy, protože je tu proto, aby byla v interakci s informacemi za každou z těchto představ. Je tam proto, aby šla k podstatě věci, tedy mimo formu. Zní to známě?

Této podstaty se lze nejlépe dobrat právě prostřednictvím imaginativní představy, jež ji zastírá, neboť mysl (alespoň v tomto románu) nedokáže pochopit nebo zacházet s korespondujícími informacemi v jejich čistém stavu. V našem světě se nám vyšší energická geometrie, jakou je anděl, může jevit jako okřídlená lidská bytost, takže jsme schopni jakžtakž uchopit její realitu. Jeden druhému se jevíme jako lidské bytosti, takže jsme jakžtakž schopni jeden s druhým komunikovat - přesto nelze říci, že to, co vidíme, je všechno.

Abychom se mohli setkat s pravdou, jaká je, musíme udělat imaginativní skok mimo formu, mimo podobu. I to je jeden z důvodů, proč si myslím, že nelineární Havranovo učení může být daleko blíže pravé přirozenosti věcí než iniciace ve stupních. I vnitřní skutečnosti, do nichž chceme být zasvěceni, se málokdy představují lineárním, organizovaným způsobem. Spíše se podobají úskočnému Havranovi - působí náhle, překvapivě, bizarně, hravě. Abychom je dokázali přijmout, porozumět jim, měli bychom si v mysli podržet kvality Havrana. Jistě, existuje i prostor pro iniciační, lineární způsob učení. Je to dobrá technika, je-li používána vhodným způsobem, ale myslím si, že to není dobrý stav mysli. K iniciaci dochází, ale působí spíše na virtuální realitu oblastí formy než na oblasti ducha a podstaty. Odhaluje jenom část vzorce, kterým jsme, nikoli celý.

Díky nesprávnému užití iniciačního modelu málem zkolabovala Teosofická společnost — začal se v ní objevovat jakýsi třídní systém založený na tom, jakého stupně iniciace ta která osoba dosáhla (resp. za jak „pokročilou" byla prohlášena). Jsem přesvědčen, že pravá iniciační cesta velkého ducha si méně zakládá na poznaném a více na tom, co má být ztělesněno a čemu lze sloužit. Je založena na oslavě všech skutečností - přitom si však dobře uvědomuje, že každá z těchto skutečností je v jistém ohledu „virtuální" nebo imaginativní - protože každá realita je křižovatkou, kde se může vtělit (zrodit) Bůh.

Zlo pak můžeme nazírat jako dva extrémní způsoby, jak zabránit ztělesnění (vtělení) lásky. V jednom extrému se stáváme člověkem příliš abstraktním a odcizeným. Můžeme kalkulovat s megasmrtí, tak jako někteří politici, nebo prolétávat v bombardéru nadzvukovou rychlostí nad džunglí a shazovat napalmové bomby na chatrče pod námi, jakoby to byla videohra. Jsme toho schopni, protože nejsme napojeni na agónii, kterou způsobujeme. V druhém extrému jsme natolik ztělesněním (vtěleni) nechápavosti (nasycení), že se stáváme konformisty bez duše. Naučili jsme se určité rutině a nepřejeme si žádnou změnu.

Chceme všechno přizpůsobit našemu konformismu, přejeme si, aby se s námi zastavil všechen čas, aby všechno ustrnulo s námi. Jeden i druhý extrém je projevem určité formy nevědomí, která odmítá pochopit a přijmout celek. Mít pocit náhlého napojení na celek, cítit v napalmovém ohni vlastní nervy nebo prožívat prorocké vize proměněného světa znamená být naživu v srdci těla. Znamená to skutečnou inkarnaci. V tomto srdci - lásce - také dochází ke všem skutečným iniciacím. To je to místo, kde žije nevyzpytatelný, ale chápající Havran.