Pokročilé strojní opracovávání ....ve starověkém Egyptě (6/8)

V roce 1993 nainstaloval německý inženýr robotiky Rudolf Gantenbrink uvnitř tohoto otvoru ventilátor a tudíž byl pro mě již nepřístupný a nemohl jsem si jej zkontrolovat. Vzal jsem s sebou rovnoběžnou měrku pro rychlou kontrolu povrchu žulových artefaktů, abych určil jejich přesnost.

Měřidlo mělo být připevněno k měrce k dalšímu zkoumání vhodných artefaktů. Ačkoliv měřidlo nepřežilo mezinárodní cestu, nástroje, které mi zůstaly, stačily na to, abych došel k závěru o přesnosti, s jakou starověcí Egypťané pracovali. Prvním objektem, který jsem zkoumal, byl sarkofág uvnitř druhé (Khafre) pyramidy na planině v Gíze.

Vlezl jsem dovnitř s baterkou a měrkou jsem a udivilo mne, že jsem uvnitř sarkofágu našel dokonale hladký a rovný povrch. Umístil jsem rovnoběžnou měrku proti povrchu a za ní jsem rozsvítil baterku. Místem dotyku s povrchem neprostupovalo žádné světlo.

Nezáleželo na tom, jak jsem měrku posunoval, svisle, vodorovně, nebo jakkoliv jinak, na dokonale rovném povrchu jsem nezjistil žádnou odchylku.

Nesmírně to zaujalo také skupinu španělských turistů, kteří se shlukli kolem mě, když jsem živě prohlásil do svého magnetofonu: „Přesnost kosmického věku!“

Také průvodci začali dost živě diskutovat. Vycítil jsem, že si patrně nemyslí, že je vhodné, aby se živý cizinec nacházel tam, kam by podle jejich víry měl přijít mrtvý Egypťan, takže jsem uctivě ze sarkofágu vylezl a pokračoval ve svém průzkumu zvnějšku.

Samozřejmě, že existovalo více rysů tohoto artefaktu, které jsem chtěl prozkoumat, ale nebylo mi to dovoleno. Poloměry rohů na vnitřní straně vypadaly všude kolem stejné bez jakýchkoliv odchylek v přesnosti povrchu vůči tečnému bodu. Byl jsem v pokušení pořídit otisk do vosku, ale kolem se motající průvodci očekávající úplatky (bakšiš) této činnosti bránili. (Měl jsem velmi málo peněz.)

Moje mysl pracovala jako o závod, když jsem se sklonil do úzkého prostoru vstupní šachty a vylezl ven.

Vnitřek obrovského žulového sarkofágu dokončeného s přesností, kterou si vyhrazujeme pro dokonalé příměrné desky? Jak to udělali? A proč? Proč byl pro ně tento kus tak důležitý, že si s ním dali takovou práci? Bylo by nemožné provést takovouto práci na vnitřní straně objektu ručně. Dokonce i s moderními metodami opracování by to byl velmi obtížný a komplikovaný úkol!

Petrie udává rozměry tohoto sarkofágu v palcích: zvenčí - délka 103,68 (263,35 cm), šířka 41,97 (106,60 cm), výška 38,12 (96,83 cm); zevnitř - délka 84,73 (215,21 cm), šířka 26,69 (67,79 cm), hloubka 29,59 (75,16 cm).

Prohlásil, že průměrná odchylka kusu byla 0,04 palců (tedy 0,10 cm). Protože nevím, kde se nacházela odchylka, kterou změřil, nehodlám učinit žádné prohlášení, kromě toho, že je možné mít objekt s geometrií, jejíž délka, šířka a výška se různí a přesto udržet dokonale hladký povrch.

Příměrné desky jsou obroušené a lapované na 0,0025 - 0,0076 mm v závislosti na jakostní třídě dané desky; nicméně tloušťka se může různit o více než 0,10 cm, které Petrie zaznamenal na tomto sarkofágu. Příměrná deska je však jedním povrchem a představovala by pouze jednu povrchovou plochu zvnějšku. Navíc by nástroje použité k dokončení vnitřku sarkofágu musely být dost jiné než ty použité na vnější stranu.

Mnohem problematičtějším úkolem by bylo obrousit a lapovat vnitřek sarkofágu na takovou přesnost, kterou jsem pozoroval, což by mělo za následek přesný a hladký povrch až k bodu, kde se tento povrch setkává s poloměrem rohu. S tímto úkolem jsou spojeny fyzikální a technické problémy, které není jednoduché vyřešit.

Bylo by možné použít vrtáky, aby se vnitřní povrch zdrsnil, ale pokud jde o povrchovou úpravu sarkofágu takovéto velikosti, s vnitřní hloubkou 75,16 cm s poloměrem rohu menším než 12 mm, pak zde máme velkou výzvu, kterou je třeba překonat.

I když mě tento artefakt velmi ohromil, ještě více na mě zapůsobily jiné artefakty, které jsem našel na dalším místě v tunelech ve skále u chrámu Serapheum v Sakkáře, kde se nachází stupňovité pyramidy a Džoserova hrobka.

Dne 24. února 1995 jsem na toto místo za účelem filmování následoval Hancocka a Bauvala. Nacházeli jsme se v chladné atmosféře tunelů, kde v poklidném vzduchu těžce ležel prach vířený turisty. V těchto tunelech se nachází 21 obrovských žulových sarkofágů. Každý váží okolo 65 tun a spolu s obrovským víkem se celková váha pohybuje kolem 100 tun.

Hned za vstupem do tunelů je víko, které nebylo dokončeno a za tímto víkem, které se sotva vejde do stísněného prostoru jednoho z tunelů je žulový sarkofág, který je také pouze nahrubo otesaný.

Žulové sarkofágy jsou přibližně 13 stop (396 cm) dlouhé, 7,5 stop (228 cm) široké a 11 stop (335 cm) vysoké. Jsou zasazeny v „kryptách“, které byly vytesány z vápencového podloží a nacházejí se v odstupňovaných intervalech po celé délce tunelů. Podlaha krypt je asi 4 stopy (122 cm) pod úrovní podlahy tunelu a sarkofágy jsou umístěny v jejich středu. Bauval hovořil o inženýrských aspektech instalace takovýchto obrovských kusů ve stísněném prostoru, kde byla umístěna poslední krypta poblíž konce tunelu.

Jak byly tyto sarkofágy přesunuty, když zde není místo pro stovky otroků, kteří by tahali lana, aby je správně umístili?

Zatímco Hancock a Bauval natáčeli, já jsem skočil do krypty a přiložil jsem rovnoběžníkové měřidlo k vnějšímu povrchu sarkofágu. Byl dokonale rovný. Rozsvítil jsem baterku a nenalezl žádné odchylky v perfektně hladkém povrchu. Přes odlomenou hranu jsem se vyškrábal dovnitř dalšího sarkofágu a opět jsem s úžasem zjistil, že stěny jsou dokonale rovné.

Hledal jsem chyby, ale žádné jsem nenašel. Tenkrát jsem si přál, abych měl správné vybavení a mohl podrobně prozkoumat celý povrch a zjistit plný rozsah díla. Nicméně, byl jsem dokonale šťastný i s baterkou a vodovážným pravítkem a s úžasem jsem stál před tímto neuvěřitelně přesným a obrovským artefaktem. Zkontroloval jsem víko i povrch, na kterém sedělo, a zjistil jsem, že oba jsou dokonale rovné. Napadlo mě, že zhotovitelé tohoto kusu vyrobili dokonalou uzávěru.

Dva dokonale rovné povrchy přitlačené na sebe, přičemž váha jednoho vytlačovala vzduch mezi oběma povrchy. Technické obtíže při dokončování vnitřku tohoto kusu udělaly ze sarkofágu v pyramidě v Khafře jednoduchou záležitost.

Tentokrát mě doprovázel kanadský výzkumník Robert McKenty. Chápal význam tohoto objevu a natáčel to kamerou. V té chvíli jsem věděl, jak se musel cítit Howard Carter, když objevil Tutanchamonovu hrobku.

Prachem naplněná atmosféra v tunelech znepříjemňovala dýchání. Mohl jsem si jen představovat, jaké by to bylo, kdybych dokončoval kus žuly, bez ohledu na použitou metodu, jak nezdravé to muselo být.

Zajisté by bylo lepší dokončit dílo pod širým nebem?

Byl jsem tak překvapen tímto nálezem, že mě až později napadlo, že stavitelé těchto památek z nějakého ezoterického důvodu chtěli, aby byly ultra přesné. Dali si tu práci, aby dostali do tunelu nedokončený produkt a dokončili jej v podzemí z dobrého důvodu! Je to logické, pokud požadujete vysokou míru přesnosti na kusu, na kterém pracujete.

Dokončit to s takovou přesností na místě, kde panovala jiná atmosféra a jiná teplota, jako je žhavé slunce pod širým nebem, by znamenalo, že když byste pak nakonec své dílo přemístili do chladných, jakoby jeskynních, teplot tunelu, tuto přesnost byste ztratili. Žula by změnila svůj tvar díky tepelné roztažnosti a smršťování.

Řešením tehdy bylo, stejně jako dnes, samozřejmě připravit přesné plochy v lokalitě, ve které bude dílo nakonec umístěno.

To, že řemeslníci toto objevili a uvědomili si zásadní význam, který to pro ně mělo, mě nenapadlo ani v nejdivočejších snech o tom, co v Egyptě objevím. Pro člověka s mými sklony to bylo lepší než hrob krále Tutanchamona.

Egyptské záměry, pokud jde o přesnost, jsou naprosto jasné, ale jaký byl její účel?