Explozivní dluhové domino: nadcházející finanční katastrofa (12)

Profesor práva a politologie na univerzitě Yale, Bruce Ackerman, okomentoval zákon o vojenských komisích z roku 2006 pro deník Los Angeles Times slovy, že tato legislativa „opravňuje prezidenta k zatýkání amerických občanů jako nepřátelských bojovníků, dokonce i když nikdy neopustili území Spojených států. A jakmile budou uvrženi do vojenského vězení, nemohou očekávat soud jako s rovnocennými občany nebo jakoukoliv jinou běžnou ochranu Listiny základních práv a svobod“. Dále uvádí, že zákon „zaručuje prezidentovi obrovskou moc nad občany a stálými obyvateli. Mohou být označeni za nepřátelské bojovníky, jestliže finančně přispěli charitě ze Středního východu a mohou být ve vojenských vězeních drženi na neurčitě dlouhou dobu“.

Nejen to, ale „od obyčejných Američanů se bude požadovat, aby se před vojenským tribunálem bránili sami bez ústavních záruk poskytovaných při trestních procesech“. Je překvapující, že „se stálými obyvateli, kteří nejsou občany, je zacházeno ještě příkřeji. Tento zákon jim zcela odpírá přístup k federálnímu Habeas Corpus, přičemž je nechává napospas prezidentovi a jeho podezřením.“

Senátor Patrick Leahy v únoru 2007 učinil prohlášení, ve kterém se zabýval zákonem z roku 2007 John Warner Defense Authorization Act a řekl:

„Vloni Kongres v tichosti usnadnil tomuto prezidentovi, nebo jakémukoliv dalšímu prezidentovi, vyhlásit stanné právo. To je pravda: legislativa, která byla loni připojena na žádost vlády k zákonu Defense Authorization Bill nyní usnadňuje možnost obejít dlouhodobé omezení posse comitatus, které zabraňovalo federální vládě v použití armády, včetně federalizované Národní gardy, pro plnění povinností při vynucování zákona na domácí půdě.“

Dodal, že „posse comitatus je právní doktrína, která zakazuje použití armády pro vynucování práva namířeného proti Američanům zde doma“. Tento zákon je dodatkem zákona o povstání, který Leahy dále okomentoval:

„Když bude zákon o povstání uplatněn, může prezident - bez souhlasu dotčených guvernérů -federalizovat Národní gardu a použít ji, spolu s celou armádou, pro vynucování zákona. To je drastické udělení pravomoci prezidentovi. […] Kromě případů povstání lze tento zákon nyní uplatnit pro účely obnovení veřejného pořádku po teroristickém útoku, přírodní katastrofě, propuknutí nemoci, nebo - a to je extrémně široký pojem - ‚za jiných okolností‘.“

Dne 9. května 2007 vydal Bílý dům tiskové prohlášení o nařízení prezidenta č. 51 o bezpečnosti státu (NSPD), známé také jako „nařízení prezidenta o bezpečnosti státu a vlasti“. Toto nařízení:

„Stanovuje návaznost požadavků pro všechna ministerstva a agentury a poskytuje směrnice pro státní, místní, teritoriální a kmenové vlády a organizace soukromého sektoru, aby byl zajištěn komplexní a integrovaný národní program, který zvýší důvěryhodnost našeho postoje vůči bezpečnosti státu a umožní rychlejší a účinnější reakci na stav národní nouze a následnou obnovu.“

Dokument definuje „katastrofický stav nouze“ jako „jakýkoliv incident, bez ohledu na místo, který má za následek mimořádné množství hromadných ztrát, škod nebo narušení závažně ovlivňující americkou populaci, infrastrukturu, životní prostředí, hospodářství nebo fungování vlády“. Vysvětluje „návaznost vlády“ (COG) jako „koordinované úsilí v rámci zákonodárné složky federální vlády zajistit, že nezbytné funkce státu budou prováděny i během katastrofického stavu nouze“.

Nařízení uvádí: „Prezident bude řídit činnosti federální vlády tak, aby byla zajištěna ústavní vláda. Aby mohl prezidentovi v této funkci radit a pomáhat, je zástupce prezidenta pro národní bezpečnost a protiterorismus (APHS/CT) tímto jmenován koordinátorem návaznosti státu“.

V podstatě jde o to, že v době „katastrofického stavu nouze“ přebírá prezident totální kontrolu nad výkonnými, zákonodárnými a soudními složkami vlády, aby zajistil „návaznost“. V podstatě by se prezident stal „výkonným diktátorem“.

Koncem září 2008, uprostřed finanční krize, napsaly noviny Army Times, oficiální tisk Pentagonu, že „pomáhání ‚lidem doma‘ se může stát permanentní součástí aktivní armády“, protože 3. pěší divize 1. bojové brigády, která strávila roky hlídkováním v Iráku, nyní „nacvičuje stejnou misi - i když trochu jinak - doma“. Dále se psalo:

„Mohou být povoláni na pomoc při občanských nepokojích a na kontrolu davu, nebo aby se vypořádali s potenciálně strašlivými scénáři, jako je hromadná otrava a chaos v reakci na chemický, biologický, radiologický, jaderný nebo jiný útok vysoce účinnou výbušninou, neboli souhrnně CBRNE.“

Obamova vláda neodvolala žádné z oprávnění, zákonů, nařízení prezidenta nebo kontraktů souvisejících s vyhlášením stanného práva a potlačení demokracie v případě „nouze“.

Ve skutečnosti, jak odhalil v červenci 2009 deník New York Times, ponechala Obamova vláda v účinnosti rozhodnutí Bushovy vlády týkající se vládní reakce na stav národní nouze v rámci plánů „návaznosti vlády“ (COG) při nastolování „stínové vlády“:

„Posun v pravomocech dal podle současných a minulých představitelů, kteří se podíleli na tomto rozhodnutí, vojenským představitelům v Bílém domě větší operační roli při vytváření záložní vlády, pokud by mělo být hlavní město země „setnuto“ teroristickým útokem nebo jinou kalamitou.

Tento krok, který byl učiněn v posledních týdnech vlády prezidenta George W. Bushe, přišel po měsících vášnivé vnitřní debaty o rovnováze moci a roli armády v době krize, řekli účastníci. Představitelé řekli, že Obamova vláda ponechala tento plán v podstatě netknutý.

Podle vylepšené struktury převzal Vojenský úřad Bílého domu, který se zodpovídá náčelníkovi štábu Bílého domu, při sestavování dočasné „stínové vlády“ v krizi klíčovější roli.“

Obamova vláda oznámila, že její plány návaznosti byly „vyřešeny“ a „její vlastní koncepce a ty, které po sobě zanechala Bushova vláda, nejsou nijak rozdílné“. V červenci 2009 byly rovněž oznámeny kroky Obamovy vlády k zavedení systému „preventivního uvalení vazby“. Tím bylo jakékoliv zdání demokratické zodpovědnosti a svobody nadobro zrušeno a rozloženo; republika je oficiálně mrtvá:

„Preventivní uvalení vazby má být permanentním institucializovaným systémem detence s mocí danou prezidentovi, kterému je umožněno uvězňovat lidi bez jakéhokoliv obvinění.

[…] Zjevně to není o ničem jiném, než o institucionalizaci toho, co se jasně objevilo jako základní zásada Obamova systému spravedlnosti: vybírat si a volit jaká míra řádného procesu je poskytována každému jednotlivci obviněnému z terorismu, která bude určována výhradně podle toho, jaký proces zajišťuje, aby stát vždy vyhrál. Pokud budou vědět, že vás usvědčí v řádném soudním procesu, dopřejí vám ho; pokud si budou myslet, že by v něm mohli prohrát, postaví vás před vojenskou komisi; pokud si stále ještě nebudou jisti, že vyhrají, prostě vás na nekonečně dlouhou dobu uvězní bez jakýchkoliv obvinění.

[…] Jde o kafkovské zinscenované procesy v nejperverznější podobě: výsledek je vždy předem určen (vinen a uvězněn) a mění se pouze proces. Je to pravda, protože i když bude chybný propočet příčinou toho, že bude někdo souzen a pak osvobozen, pravomoc uvěznit ho bude stále zachována.“

Společnost, a s ní i jakýkoliv zbytek „demokracie“, je uzavírána. V této ekonomické krizi si, jak před desítkami let varoval Daniel Guerin, finanční oligarchie zvolila „hodit demokracii přes palubu“ a vybrala si druhou možnost: totalitního kapitalismu; fašismu.

Závěrem

Současná krize není pouhým fiaskem americké nemovitostní bubliny, ale je i symptomem mnohem širšího a dalekosáhlejšího problému. Země světa uvázly v bahně enormních dluhů a krize státního dluhu se šíří po celém světě, celé ekonomiky se zhroutí a měny budou kolabovat, zatímco banky budou konsolidovat a růst. Výsledkem bude řádně zavedený a vybudovaný aparát globální struktury vládnutí. Ústředním aspektem toho je vytvoření celosvětové centrální banky a globální měny.

Obyvatelé světa byli ukolébáni do falešného pocitu bezpečnosti a sebeuspokojení a žijí v iluzi ekonomického zotavování. Faktem však zůstává: je to pouze iluze, která se nakonec sesype. Lidé byli podvodem přesvědčeni, aby předali svoji vládu bankám, a banky vykrádaly a drancovaly poklady a bohatství národů a celou tu dobu za to nechávají zaplatit lid.

Nikdy neexistoval žalostnější příběh, než je příběh lidstva a jeho penězi naditého nepřítele.

Popravdě obyvatelé světa skutečně potřebují nový světový řád, ale ne takový, který je určován a budován těmi a pro ty, kteří vytvořili minulé světové řády, které selhaly. Musí to být světový řád řízený a určovaný lidmi světa, ne mocnými. Ale aby to bylo možné, musí si lidé vzít moc zpět.

Způsob, jakým dosáhnout stabilní ekonomiky, je cestou míru. Válka a ekonomické krize si vzájemně hrají do ruky a jsou systematicky propojené. Imperialismus je hnacím strojem tohoto systému a za ním stojí jako finančník bankovní elita.

Mír je jedinou cestou vpřed, jak v politické, tak i ekonomické oblasti. Mír je předpokladem sociální udržitelnosti a skutečně velké civilizace.

Lidé světa o něj musí usilovat a pracovat pro mír a spravedlnost v celosvětovém měřítku: ekonomicky, politicky, sociálně, vědecky, umělecky a osobně. Vyžaduje si to mnoho, ale je to naše jediná možnost. Musíme mít „naději“, slovo často rozsévané s malým smyslem pro jeho obsah do doby, než přijde čas představit očekávání, která selhala. Potřebujeme naději v sebe, ve svoji schopnost zbavit se okovů, které nás spoutávají, a v naši různorodost a kreativitu, která nám umožní vybudovat nový svět, který bude ku prospěchu nás všech.

Nikdo neví, jak bude tento svět vypadat, nebo jak přesně se tam dostat, a ze všech nejméně já. Co však víme je, jak nevypadá a jaké cestě se vyhnout. Nadešel čas vzít si zpět naše právoplatné místo velitelů našich vlastních životů. Musí zavládnout svoboda pro všechny, nebo svoboda pro nikoho. Toto je náš svět a byli jsme nadáni lidskou myslí a kritickým myšlením, čímž se nemůže legitimně chlubit žádná jiná živá bytost; byla by hanba to promarnit.

-konec-