Patomský kráter aneb záhada "Hnízda Ohnivého Orla" --- Lokalizace: 59°17'4.16"S 116°35'22.34"V (3)

Od tábora naší druhé expedice k dřevěnému srubu zmizelé rodiny Neprjažinců to bylo půl dne klidnou chůzí. V prvních dnech jsme doufali, že se tu objeví nějaký vrtulník, a to v souvislosti s případem zmizelé rodiny. Případ se přece jen dále vyšetřoval. Také jsme získali nějaké zprostředkované informace, že v domku nyní bydlí někdo jiný. Neměli jsme ovšem možnost tyto informace nějak ověřit.

Po několika dnech jsme to již nevydrželi a tak jsme naložili nějaké oděvy a cigarety pro dospělé, sladkosti a knihy pro děti a vyrazili k domku sami. Jenomže když jsme po několika hodinách pochodu dorazili konečně na místo, čekalo nás velmi nepříjemné překvapení – dům byl opuštěný. Tedy zcela opuštěný. Svým způsobem jsme to předpokládali, ale to, co jsme uviděli v reálu, nám vyrazilo dech.

Vstupní dveře do domu byly pootevřené. Uvnitř jsme vyplašili několik veverek a dalších lesních zvířat, která zde „hospodařila“. V jedné místnosti se na zemi nacházelo rozházené ošacení. Nádobí bylo na stole, ale i kolem pece. Pod stolem jsme nalezli pár hraček a další hračky byly rozházené kolem v lese.

Polední pauza vědců ze Sibiřské Akademie věd, bedny s vědeckou technologií poslouží i jako sedátka.

U domu se nacházel velký chlívek ovšem bez jediného zvířete. Všude byla pouze sláma a nějaké nářadí. Na malé zahrádce za domem jsme objevili pouze plevel, který již dávno zcela přerostl zeleninu, která tu nyní rostla planým způsobem bez ladu a skladu. Na ohništi se nacházel studený popel. Vše bylo zanedbané a opuštěné.

Nikdo z nás nemluvil. Záhada rodiny a opuštěného domu na nás dolehla celou svou váhou. Nabízelo se mnoho různých odpovědí, ale žádná z nich nás neuspokojovala. V noci jsme se vrátili do našeho expedičního tábora. Po našem návratu jsme zjistili, že vědci mezitím vůbec nelenili. Dozvěděli jsme se, že již definitivně opustili teorii jakési spontánní řetězové reakce uranových rud, které se zde nachází v podloží.

Všechna dosavadní měření a sondáže na místě ukázaly, že je třeba hledat vysvětlení Patomské anomálie někde jinde. O další dva dny bylo již rozhodnuto. Po večeři si vzal slovo profesor Sergej Antipin Ph.D., který pracuje jako vedoucí Laboratoří Regionálního Geochemického Institutu a sdělil, že bychom se dále měli začít opírat především o teoretické cesty. Patomský kráter je s největší pravděpodobností buď vulkanického, nebo meteoritického charakteru.

Problém ale spočíval v tom, že i přes velmi podrobný průzkum uvnitř kráteru naše expedice doposud žádný meteoritický materiál nenašla a existence sopky, dokonce nějaké staré a vyhaslé, v této oblasti do vzdálenosti tisíce kilometrů nepřichází vůbec do úvahy.

Tento kraj není vulkanického charakteru. My tu ale před sebou máme jednoznačný kráter, sice zcela neobvyklého zjevu, ale kráter to je. Po provedených analýzách jeho stáří odhadujeme na 100 až 500 let. To je extrémně krátký čas. (Na naší planetě existují ještě další tři anomálie podobné "Patomskému kráteru". Vzájemně tvoří velmi zajímavou kvadraturu, viz obr. vlevo).

Stalo se již jakýmsi zvykem, že vážení vědci neradi veřejně hovoří o Tunguzském meteoritu, okolo kterého se do současné doby nahromadilo příliš mnoho neopodstatněných legend, ale i smyšlených příběhů nebo dokonce i nesmyslů.

Vědecká skupina naší expedice byla složená z velmi uznávaných předních odborníků, takže by tyto obavy mohly být na místě. Jenomže pro naše vědce nebylo vůbec problémem hovořit o Tunguzském meteoritu a nebáli se rozvádět i alternativní teorie týkající se jeho existence.

Nakonec došlo k tomu, že verze Tunguzského meteoritu byla zařazena do pracovních teorií týkajících se původu Patomského kráteru. K oficiálnímu dopadu Tunguzského meteoritu došlo ve vzdálenosti 700 kilometrů od Patomského kráteru (což není zase až tak velká vzdálenost, vezmeme-li v potaz rychlost letu tohoto tělesa v roce 1908 a tisícikilometrové vzdálenosti sibiřské tajgy). Navíc Patomský kráter leží přímo v ose poslední fáze letu Tunguzského meteoritu. Ve chvíli, kdy jsme tuto skutečnost zjistili, byli jsme skutečně velmi překvapeni.

Nechali jsme si na dálku zjistit nejnovější informace ohledně rychlosti letu Tunguzského meteoritu v jeho posledních fázích letu. Bylo to něco málo pod 70 km/sec. To znamená, že vzdálenost mezi Patomským kráterem a údajným epicentrem dopadu Tunguzského meteoritu mohlo toto těleso proletět za pouhých 10 až 15 vteřin. To je neuvěřitelně krátká chvilka. K dopadu Tunguzského meteoritu došlo 30. června 1908. To znamená před sto lety. A sto let je horní hranice stáří Patomského kráteru.

Na naše gusto je zde velmi mnoho „náhodně“ shodných znaků, než abychom souvislost mezi Patomským kráterem a Tunguzským meteoritem mohli vyloučit. Což znamená, že jsme tuto hypotézu pevně zařadili do seznamu teorií našeho výzkumu.

Součástí našeho výzkumu přímo na místě Patomského kráteru byl i obor, který se nazývá „dendrologie“ (nauka o stromech a křovinách). Již účastníci první expedice zjistili, že na svazích a „horní brázdě“ „Hnízda Ohnivého Orla" se nachází asi tucet zakrnělých modřínů. Jinak se přímo v místě kráteru nenacházejí vůbec žádné další stromy, jak je konečně i patrné z pořízených fotografií. (V okolí Patomského kráteru se velmi pečlivě odebíraly i vodni vzorky určené k dalšímu studiu).

Z logických důvodů jsme tedy naší pozornost věnovali především skupince těchto několika málo stromů, které trčely z kamení kráteru. Vědecké postupy přímo v terénu jsme podrobně konzultovali se „Sibiřským Ústavem rostlinné fyziologie a biologie rostlin“ – (SIPPB) při sibiřské Akademii Věd. V první fázi jsme vyrobili několik tzv. „kotoučových řezů kmene stromů“ jako jeden z nejjednodušších způsobů jak určit minimální stáří kráteru.

Vzorky jsme prostřednictvím našeho vrtulníku dopravili do Irkutska, kde sídlí „Laboratoře bioindikace ekosystémů“. Zde se našim vzorkům začal okamžitě věnovat dr. Viktor Voronin, doktor biologických věd, a již dalšího dne nám volal a hlásil zjištěné poznatky. Takže stáří všech stromů, u kterých jsme odebrali vzorek určený k dalšímu výzkumu (šlo o stromy rostoucí přímo na kráteru), se pohybuje mezi 170 až 230 roky s odchylkou plus minus pět let.

Teoreticky lze tedy říci, že kráter není mladší než 230 let. Dr. Voronin nás ale upozornil, že charakteristika přírodních podmínek v oblasti Bodaibo, kde se Patomský kráter nachází, vyžaduje v průměru tak 20 let, než se semena zanesená větrem na místě usadí. Doporučil tedy minimální stáří Patomského kráteru upravit na 250 let.

Běda!!! Verze navázaná na pád Tunguzského meteoritu tak brilantně vzala za své. Jinými slovy, nyní bylo jasné, že "Patomská anomálie" vznikla nejdříve někdy v polovině 18. století. Vzhledem k úrovni tehdejší ruské společnosti nám bylo jasné, že nemůžeme počítat s žádnými případnými dochovanými informacemi o případném pádu nějakého tělesa v této oblasti. První lidé se do oblasti Bodaibo dostali teprve až o sto let později. Byly to skupinky hledačů zlata.

Nedalo se nic dělat. Museli jsme pátrat dále. Všichni jsme tušili, že ta největší překvapení na nás teprve čekají.