Patomský kráter aneb záhada "Hnízda Ohnivého Orla" --- Lokalizace: 59°17'4.16"S 116°35'22.34"V (2) + videoreportáž z místa anomálie

V roce 2006 se podařilo vyhotovit historicky první barevnou fotografii „Patomského kráteru“. Ve vědeckém světě se mezitím rozhořely poměrně živé debaty o tom, co tento útvar vlastně představuje. Vyskytly se dokonce i takové názory, že jde o tajné doly gulagu bývalé NKVD nebo že jde o pozůstatek spontánního podzemního jaderného výbuchu.

Poslední verzi by tak trochu podporovalo tvrzení mnoha nezávislých osob, které uvedly, že se v okolí Patomského kráteru necítí vůbec dobře. Tu samou informaci vědecké expedici poskytli lidé z řad domorodých Jakutů a Evenků. V tomto kontextu je zase zvláštní neuvěřitelný pokles přirozené radiace v místě kráteru. Tento jev, jak jsme si již řekli, nebyl nikým doposud vysvětlen.

Všichni zainteresovaní se nakonec shodli v tom, že bude potřeba získat velké množství nových dat včetně měření a cíleného výzkumu přímo na místě. První expedice v roce 2005 pohořela na smrti jejího vedoucího geologa Jevgenije Vorobjeva.


Panoráma vnitřku kráteru s pravidelnou "vybouleninou" uprostřed

V roce 2006, tedy o jeden rok později, byla připravena druhá expedice. Tentokrát za účasti nejen odborného vědeckého týmu ze sibiřské sekce Akademie Věd, ale i novinářů z listu „Komsomolskaja Pravda“ a také TV reportérů ze stanice „Kanál-1“ (Chanel One).

Smrt Jevgenije Vorobjeva evidentně nikoho nezastrašila, ale každému bylo jasné a zřejmé, že tato expedice nebude vůbec žádná legrace. Abychom byli konkrétní, tak musíme říci, že vědecký tým byl tentokrát podstatně kvalitnějšího charakteru, než tomu bylo v roce 2005.

Vědeckou sekci zastupovali dva velmi známí doktoři geologických a mineralogických věd, a to Victor Antipin Ph.D z Ústavu geochemie SB RAS a prof. Alexander Dmitrijev Ph.D (světově uznávaný profesor vyučující na Irkutské Státní Technické Univerzitě, nositel titulu Ph.D v oblasti fyzických a matematických věd) a dalším účastníkem vědecké skupiny byl Sergej Jazev Ph.D, ředitel Irkutské astronomické observatoře.

„Expedice Patomský kráter – 2006“ si s sebou vezla i nejmodernější technologické vybavení včetně unikátního počítačového systému pro práci v terénu s možností využití solárních baterií za několik milionů dolarů. Již základní a velmi hrubé koncepce výzkumu Patomského kráteru byly velmi náročné.

Bylo třeba precizně a do všech detailů prozkoumat horniny v kráteru, a to hned v několika hloubkových vrstvách, na pořadu byla také širokospektrá analýza půdy a ovzduší, výzkum keřů a stromů v těsné blízkosti Patomské anomálie, stejně tak výzkum zvěře. Bylo také potřeba prozkoumat co nejdetailněji vnitřní strukturu tohoto útvaru se snahou zjistit, co se pod ním nachází.



Podivnost číslo 1.

Náš vrtulník přistál asi jeden kilometr od kráteru. A hned v několika následujících desítkách minut byla odhalena první zcela nevysvětlitelná podivnost, kterou odhalil mimořádně citlivý radiometr. Radioaktivní záření přirozeného pozadí v místě našeho hlavního tábora, který se nacházel zhruba kilometr od paty Patomského kráteru, se ustálilo na hodnotě 11 mikrorentgenů. Pro člověka jde o absolutně bezpečnou dávku, která je ještě menší než v mnoha větších městech. (Foto vpravo: Vědci objevili uvnitř kráteru velmi zvláštní magnetické anomálie).

Později jsme zjistili, že ve městě Bodajbo, které se nachází nejblíže kráteru, se pohybuje průměrná hodnota radioaktivního záření ve výši 18 mikrorentgenů a v Moskvě se tato hodnota pohybuje kolem 15-ti mikrorentgenů.

Druhý den ráno jsme vyrazili poprvé ke kráteru. Náš počítačový systém vyhodnocoval rentgenové záření každých 100 metrů. A stalo se cosi skutečně nepochopitelného. Čím více jsme se blížili základně „Hnízda Ohnivého Orla“, tím nižší hodnoty jsme dostávali. Takže u paty kráteru jsme se dostali na stabilní neuvěřitelně nízkou hodnotu nějakých 5-ti mikrorentgenů.

V tuto chvíli jsme věděli jedno. Pakliže je „Patomský kráter“ a jeho bezprostřední okolí „špatné místo“, radioaktivním zářením to věru skutečně nebude. A tak i z tohoto důvodu byl další bezprostřední výzkum pro nás všechny obrovskou výzvou. Nikdo se ani neodhadoval předvídat, co nás tu ještě všechno čeká.



Neviditelná hora

„Expedice Patomský kráter – 2006“ čítala celkem 12 lidí a z toho 9 vědeckých pracovníků a 3 novináře (Komsomolskaja Pravda + Chanel One TV). K tomu jsme měli na starosti více jak půl tuny vědeckého zařízení včetně elektroniky, speciální audiovizuální techniky, jídla a ošacení. Takový náklad se nedal nést 200 kilometrů na zádech (což je vzdálenost od nejbližšího klasickými prostředky dostupného bodu).

Z tohoto důvodu jsme měli pronajatý vojenský vrtulník Mi-8, který nás dopravil až na jeden kilometr k „anomální zóně“. Ve chvíli, kdy jsme ukázali pilotům fotografie „Patomského kráteru“, začali kroutit hlavami a byli skutečně velmi překvapeni.


"Uvnitř kráteru v hloubce 100 - 300 metrů se nachází neznámé těleso vejcovitého tvaru" - prof. Alexander Dmitrijev Ph.D


Pohled na útvar jimi velmi otřásl právě z toho důvodu, že dnes a denně uvedenou lokalitou prolétávají, ale nikdy si ničeho takového nevšimli. Tuto skutečnost prostě nedokázali pochopit.

Asi po hodině letu jsme ho spatřili. Bylo jasno a útvar byl patrný již z velké dálky. A nyní jsme také pochopili, proč mu místní domorodí obyvatelé říkají „Orlí hnizdo“. Ústřední kamenná vyboulenina totiž vypadá jako jedno veliké vejce.

V tomto okamžiku si však nikdo z nás neuvědomil dvě docela podstatné „maličkosti“. Především ona vyboulenina v kráteru je patrná pouze z výšky a za druhé nám scházelo vysvětlení toho, proč je v domorodém názvu onen „orel“ označen jako „ohnivý“. Odpovědi na tyto nevyřčené otázky nám přišly až mnohem později.



Podivný případ

Jak jsem uvedl v předchozí části seriálu, nedaleko od Patomského kráteru, zcela osamoceně a v lůně lesní přírody žila rodina Neprjažinců. Ještě před tím, než její členové za doposud nevysvětlitelných okolností zmizeli, hovořili s nimi někteří z vědeckých pracovníků první expedice, která krátce operovala v okolí tohoto místa.

Hlavou rodiny byl tehdy 24 letý Kejša (viz foto vlevo), který vlastnil dřevený domek, 15 jelenů a tři kajaky. V domě s ním tehdy bydlela ještě jeho babička, 18-ti letý bratr, malá neteř a dědeček.

Všichni si tehdy žili spokojeným životem uvnitř divočiny a naprosto nic nenasvědčovalo tomu, že o několik měsíců později celá rodina zmizí neznámo kam, bez jakéhokoliv vzkazu. Navíc situace v domě a jeho okolí během ohledání jasně naznačovala, že tito lidé museli opustit dům náhle, bez jakékoliv přípravy, doslova během několika minut.
Podle Kejši se na toto místo s rodinou odstěhoval již jeho dědeček, který tak získal za velmi výhodných podmínek možnost pronajmout si dřevěný domek nedaleko Patomského kráteru a zcela se věnovat lovu.

Teprve později se dozvěděli, že tu před nimi žila jakási rodina Maximovců, která prý zmizela a její členové se již nikdy nenašli. Když toto Kejša vyprávěl členům první expedice, sám netušil, že naprosto stejný osud potká i jeho rodinu. O samotném kráteru nechtěl Kejša vůbec hovořit.

Nakonec však sdělil jistá fakta, díky kterým jsme pochopili, proč nechce o „kráteru hovořit“. Zhruba před osmi lety nalezl v těsné blízkosti kráteru zastřeleného svého otce kulkou do hlavy (zřejmě z pistole).

Následné vyšetřování však nevedlo k žádným výsledkům. A před dvěma lety byl na úbočí „kráteru“ zastřelen Kejšův starší bratr. Opět kulkou do hlavy. Tentokrát bylo vyšetřování mnohem důkladnější. Dokonce dlouho byli v podezření i ostatní členové rodiny, ale i v tomto případě vše vyprchalo do ztracena. Nenašly se žádné důkazy, které by dokázaly případ vraždy objasnit.

-pokračování-
Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.

Další díly