O posvátnosti Vesmíru

Fox: Abyste věděli, o čem že to dnes budeme diskutovat: podělíme se s vámi o několik informací o tom, kdo jsme a kam jdeme, a potom si budeme povídat o resakralizaci přírody. Tedy o jakémsi opětném zposvátnění přírody. Pablo Picasso jednou napsal, že hledá pro umění „nový jazyk". Myslím si, že o totéž teď jde všude kolem. Já hledám nový jazyk pro teologii, vzdělání a duchovnost, a rád bych, abychom v sobě znovu probudili smysl pro posvátné.

Šel jsem cestou západního mysticismu. Mí nejlepší přátelé na škole byli ateisté nebo Židé nebo Protestanti. Diskutovali jsme spolu celé hodiny a já pak navštěvoval dominikána, který mi četl z Tomáše Akvinského. To zformovalo mou „západní" tradici. Teprve později jsem zjistil, že ne všichni křesťané rádi hovoří o mystické tradici. Tomáš Akvinský byl třikrát navržen za svatého, ale teprve napočtvrté byl kanonizován. Domnívám se, že církev tím, že nedokázala pojmout svou mystickou tradici, hodně ztratila. Ježíš byl přece také mystik.

Jeho proroctví vycházejí z jeho mysticismu. Já sám jsem pro inspiraci studoval mystická písma středověku, např. Hildegardy z Bingenu, Františka z Assisi a především Tomáše Akvinského. Ale byl to mistr Eckhard - který je jakoby nadnášen všemi svými předchůdci - který mne přesvědčil, že kopu na úrodném poli a že to i v mé době stojí za to.

Sheldrake: Vyrostl jsem v malém městě v Anglii a velice jsem se zajímal o rostliny a zvířata. Bylo tedy přirozené, že jsem studoval biologii. Ale jak jsem studoval, zjišťoval jsem stále častěji, že mne učí vědu bez přímé a subjektivní zkušenosti a reakce. Vyvolalo to ve mně konflikt, protože mé motivy pro studium biologie tak byly tím, co
mne učili, popírány. A pak jsem zjistil, že v laboratoři v Cambridge civím na stěnu, kde visí taková ta veliká tabule plná chemických a enzymatických reakcí v těle. Někdo přes to napsal velkými písmeny „Poznej sebe sama" a přesně vyjádřil ten neuvěřitelný rozpor mezi přímou zkušeností přírody a současnou mechanistickou biologií.

Někdy v té době jsem se setkal s pracemi německého básníka J.W. Goethea, který také hledal nějakou novou holistickou vědu přímé zkušenosti lidskými smysly, která by nebyla v rozporu s rozumem, ale spíše by jej doplňovala. Goethe snil o vědě, která by sjednotila intuici, rozum a smyslovou zkušenost. A ještě později jsem objevil celou
tradici holistického myšlení uvnitř vědy samé, např.  práce filosofa Alfreda N. Whiteheada.

V 60. letech se převládající idea vesmíru jako věčně běžícího stroje, který se pomalu ale jistě blíží své termodynamické smrti, počala hroutit a byla tury. Podobá se daleko více vyvíjejícímu se embryu, organismu, než nějakému mechanismu. V současné kosmologii dnes převládá myšlenka tvořivosti. Hmota je spíše proces než věc a není počátkem a měřítkem všeho.

Prvotním principem je energie a pole. Tento světonázor potvrzuje mou ideu morfogenetických polí. Jsou to pole, která pomáhají tvarovat, formovat organismy, tak jako magnetické pole dokáže zformovat strukturu železných pilin v liniích kolem pólů magnetu. Má teorie tvrdí, že zvířata a rostliny mají v sobě a kolem sebe neviditelná organizující pole. Věda jako celek se pomalu transformuje z nesčetných disciplín zpátky do jednotného unifikujícího pohledu, který má ovšem celou řadu důsledků.

Například se musíme úplně jinak dívat na otázku duchovnosti v přírodě. Nejen že začínáme vše v přírodě považovat za živé, ale obnovujeme i svůj smysl pro posvátnost přírody. Pokud byla příroda mechanistická, bylo obtížné považovat ji za zázrak nebo pocítit v ní nějakého ducha. To nás ale přivádí zpět, k otázce resakralizace přírody a k tomu, jak může každý z nás zjistit na vlastní kůži, že příroda je nejen živá, ale i posvátná.

Fox: Tohle je primární otázka - znovuobjevit úctu k zázraku každého života. Myslím, že celý vývoj, ona 15 nebo 18 miliard let trvající historie našeho světa, je jakýsi gigantický mystický příběh. Co z toho ovšem vyplývá v praxi? Podaří-li se nám obnovit posvátno v přírodě a obnovit i své kontakty se zemí samotnou, zposvátníme a spasíme nejen svou dobu, ale nalezneme posvátné i ve své době, v prostoru kde žijeme, ve veškeré hmotě, půdě.

Sheldrake: Myslím, že prvním nezbytným krokem je uvědomit si posvátnost svazků, ve kterých žijeme. Docela dobře můžeme začít vztahem ke zvířatům. Všechny náboženské kultury v minulosti zahrnovaly speciální posvátné kvality některých zvířat a rostlin. Dokonce i v křesťanské tradici spojujeme obraz holubičky s Duchem svatým a v kostelech vidíme vyobrazení orla s Biblí na hřbetě. A ten posvátný vztah přetrval dodnes, ať už si to udědomujeme nebo ne. Lidé, kteří jezdí na koni, nebo chovají domácí zvířata, mají ke zvířatům výjimečně hluboké vztahy. Dokonce i vědci, kteří konají pokusy na zvířatech, používají v jistém smyslu terminologii posvátna, pokud přímo nevyjadřují svůj soucit.

Když se nad tím zamyslíte hlouběji, tak zjistíte, že vědec je v jistém smyslu něco, jako býval kněz, a laboratoře jsou jakési chrámy, ve kterých se konzultují orákula. Myslím, že experimentování je jakýsi druh věštění a kouzlení. Když nad tím uvažujete z této perspektivy, je zajímavé, že většina výzkumu v biologii začiná tím, že vědec něco usmrtí: pracuje víc s mrtvými zvířaty než s živými. V biochemii musíte vždycky něco zabít, řata na oltář vědy, tu existuje stále. Možná stojí za hlubší prozkoumání.

Za druhé bychom měli umět obnovit smysl pro posvátnost země, například tím, že obnovíme svůj vztah k posvátným místům. Středověká Evropa byla plná pravidelných poutí na posvátná místa, přinejmenším až do doby protestantské reformace. V Anglii se poutě zakázaly, a když se protestanti dostali na území Severní Ameriky, neměli pak k posvátným místům Indiánů žádnou úctu. Něco jako „posvátné místo" už nebylo součástí jejich myšlení.

Když byly poutě na tři generace potlačeny, bylo pak třeba toto vakuum vyplnit a Angličané vynalezli turistiku. Většina míst na světě, kterým říkáme „turistické atrakce", jako jsou chrámy v Indii, pyramidy v Egyptě, katedrály v Evropě, Stonehenge a jiná megalitická sídla, posvátné hory v Himáláji a tak dál, jsou tradičně považována za světově významná
posvátná místa. Možná bychom mohli i turistiku chápat jako formu zesvětštěných poutí.

Fox: Podle mne se dá posvátná a světská pouť rozlišit s tím, co přitom cítí srdce. Pouť k posvátnému má co dělat s nasloucháním, vnitřními pocity. Turistiku jakoby charakterizoval jakýsi druh spěchu a shonu, • zatímco poutě charakterizuje jakási vnitřní zranitelnost.

Sheldrake: Ale ani hluboce prožívaná turistika nevysvětluje sílu těch posvátných míst, ke kterým jsme tajemně přitahováni. Myslím, že tím nejjednodušším, čím můžeme začít obnovovat svůj smysl pro posvátno země, je přeměnit opět turistiku v poutě. Myslím, že bychom měli odhalit jisté katolické zneužívání poutí. Naše západní pokušení přeměnit duchovní pouť spotřební záležitost se dá rozpoznat už od 14. století, kdy Chaucer napsal Povídky Canterburské. Takže ne všechno zavinil Cromwell. Jak protestante, tak představitelé římských katolíků pilně bourali posvátné zbytky po Keltech, aby tak dostali pod svou kontrolu animistické tradice, nebo, jak já říkám, tradice duchů.

Buck Ghosthorse, příslušník kmene Lakotských Indiánů, jednou poznamenal: „To, čemu vy bílí říkáte andělé, my nazýváme duchy." Což mne přivádí k otázce - máme my vůbec ve svých rituálech prostor pro koncepci andělů, duší- a ne jen jednoho ducha? Můj duchovní učitel byl pes, který se jmenoval Tristan a učil mne 17 let. la ta léta jsem zjistil, že to není jen pes, ale že to je duše. Zjistil jsem také, že duše žijí i v dalších tvorech a na dalších místech. Tuhle teologii jsme ale my na Západě nerozvíjeli, právě naopak. Utíkali jsme od ní pryč.

Mám ale dojem, že věci se mění. Nová kosmologie reprezentuje také jakési otevření dveří do světa andělů a dalších forem, které na sebe berou duše. Je zajímavé, že v Irsku, což je země katolická, ale stále ještě i dost animistlcká, existuje mezi vírou v anděly a svaté a ostatní věci církve, a vírou v jiné věci, docela dobrá koexistence. Je celkem běžné setkat se s jeptiškou, která věří ve víly a skřítky. Jde o jakousi asimilaci a přizpůsobení.

Fox: Jiný způsob, jak opět zposvátnět přírodu, je vrátit se k různým festivalům a slavnostem, souvisejícím s koloběhem ročních dob. Židovská tradice sabatů vyžaduje věnovat sedminu našeho času oslavám stvoření. A každý sedmý rok by podle Židů měla být i příroda ponechána ladem. Naše kultura redukovala tento koncept jen na akademickou půdu, ale co když každý z nás potřebuje na každý sedmý rok úplně vypnout a dělat něco docela jiného, abychom tak měli čas a příležitost setkat se i s tím, o čem tady hovoříme. Možná bychom měli od mechanismů a pokušení a závislostí přejít k více radostným a oslavným formám žití na této Zemi. Židé také každý padesátý rok - 7x 7 + 1 rok • vyrovnávali všechny své dluhy. To je např. něco, co by Latinská Amerika jistě ocenila a opět by se z ní pak stal partner i v oblastech ekonomických.

Sheldrake: Důležité sezónní festivaly byly přejímány různými kulturami mezi sebou. Liturgický kalendář římské i anglikánské církve je plný festivalů. Jeden z mých nejoblíbenějších se odehrává 29. září, je to svátek svatého Michala a všech andělů. Je to den, kdy se na mnoha místech na světě zpívá, konají mše a pozornost je věnována světu andělů. Je to jako okno do království andělů. Myslím, že obnova sezónních festivalů je velice důležitá nejen pro jednotlivce, ale i pro celé komunity.

Fox: A co role „nebe"? Hovoříme o přírodě, a pak máme tendenci myslet tím zemi a půdu, ale co nebe?

Sheldrake: Pro lidi minulosti bylo nebe přirozeným místem zázraků a hvězdy reprezentovaly místa pro andělskou inteligenci. Planety byly zázračné bytosti, se svou myslí a svým vědomím. Mechanistický světový názor ale duchovnost z nebe vvymetl docela. Tady nás čeká hodně práce. I kdybychom se na to podívali z toho nejprostšího úhlu pohledu: uvažujeme-li o Bohu jako o všudypřítomném, dlícím všude, pak by ho 99,9% muselo dlít v nebi.

Je zajímavé, že „duch" je v Novém zákoně označován jako „pneuma", což znamená zároveň vítr, duch a dech. Koncept větru jako dechu Boha má silnou biblickou tradici. Ve fyzice tomu říkáme energie. Energie je hybným principem přírody. Může nabýt jakékoliv formy. Je to životní princip všech věcí - dynamický princip všeho. Můžeme to sledovat ve formě polí, dominujících zákonitostí přírody. Takže základem přírody je vítr, dech, vzduch. Duch svatý je epitom, prototyp, nebo archetypální základ všech těchto principů.

Zatímco některé teologie striktně omezují koncept Ducha svatého jen na říši proroků letnic a papeže, ortodoxní teologie např. nahlíží na ducha jako něco imanentního ve všech věcech, rostlinách, živočiších, v celé přírodě. Nemyslím si, že např. paměť člověka je uskladněna v jeho mozku. Domnívám se, že naše mozky jsou spíše něco jako televizory, vyladěné na naše vzpomínky. A přestože se ladíme převážně na naše vlastní vzpomínky, také jsme naladěni, myšleno všeobecněji, na vzpomínky jiných lidí.

Zvláštní aplikaci v náboženském světě představují rituály. Rituály nalezneme ve všech náboženských společnostech na celém světě. A právě rituály zahrnují určité stále stejně opakované postupy, písně na stále stejných místech a ve stejnou dobu. Všechny kultury, všechny tradice takové rituály mají. Tím, že se jich lidé účastní, potvrzují svou identifikaci se sociální skupinou a spojují se s těmi, kteří žili před nimi. Myslím, že princip morfických rezonancí nám pomáhá pochopit i funkčnost manter. Používání
stále stejného zvuku, melodie či slova pro meditativní účely, stejně jako se používaly po celá staletí, umožňuje člověku rezonovat s těmi, kteří mantru vpoužívali před ním, a navodit takový stav vědomí, o kterém byli jeho předchůdci. Jinými slovy, umožňuje nám to přehodnotit důležitost těchto náboženských rituálů, stejně jako nezbytnost naší vlastní praxe.

Fox: Když jsem poprvé četl o konceptu morfických rezonancí, byl jsem zasažen jednoduchou přímostí, jakou vysvětlují léčebný a energetický účinek takovýchto rituálů. Rituál je možná nejdůležitějším úkolem 90. let, právě v souvislosti s vytvořením nového jazyka, nové komunity. Rituály praktikují i mohé zvířecí druhy. A právě rituál nám dokazuje, že existují pozitivní ale i negativnímorfická pole. Jinými slovy, nepraktikujeme-li rituály zdravé, prospěšné, pravděpodobně praktikujeme rituály škodlivé. Vlastně každá závislost je ritualizována. Mnozí masoví vrahové sledovali určitý vzor, rituál, a rituál provází i většinu našich obvyklých všedních denních úkonů, jako je jídlo, pití, sexualita atd. V tomto smyslu je zdravý rituál lacinější, zdravější a snazší než všechny ty rituály, které dnes vykonáváme.

Sheldrake: Morfická pole jsou ve většině poli zvyklostí, většinou nevědomých. Zvyk sám o sobě moc tvůrčí není. Je však výsledkem tvůrčího aktu, který pak byl nesčetněkrát opakován. Někdo měl vynikající nápad - jako třeba Newton s gravitací - a v průběhu 50 let je z toho součást výuky na základních školách. Zvyk je tedy jakýmsi stabilizujícícm prvkem evoluce. Evoluce je souhrou zvyků a tvůrčích aktů, a tvořivost zahrnuje geniální nápady ve formě docela nových forem. Jen některé se ujmou, jen některé přežijí, a ty jsou pak opakovány a stane se z nich zvyk.

Fox: Přesně tak. Zvyky, které přebíráme od svých předků, rituály, které vytváříme, to vše je součástí právě probíhající evoluce, a tedy tvořivých procesů našeho vesmíru. Tomáš Akvinský řekl, že prozřetelnost funguje druhotnými věcmi a jevy. Mínil tím, že prozřetelnost vesmíru funguje tisíci malými věcmi a jevy, tedy i námi a vším, co nás obklopuje. A to je základem mystických tradic a také důvod, proč je obnova těchto tradic právě dnes tak důležitá.

Mystické aspekty života, to je to, co naší rase dnes chybí. Budeme-li dostatečně milovat a uctívat svou zemi a život sám, naše imaginace jistě nalezne způsoby, jak se vzdát těch zvyků, které jsou destruktivní a škodlivé, a jak se naučit lásce a soucitu, nejen k příslušníkům našeho druhu, ale ke všem bytostem, se kterými sdílíme tento posvátný prostor existence. Jeden z možných přístupů k duchovním otázkám je zkusit se zeptat na pravý opak. Co je pravým opakem posvátného? Něco, co není důležité?

Něco, čeho se dá snadno zbavit? Něco, co nehraje žádnou roli? Jenže jak dnes zjišťujeme, všechno na světě má své místo, svou roli, svou důležitost. Všechno na světě je posvátné a má co dělat se zkušeností něčeho, co nás přesahuje. S něčím, co je hodno naší úcty, pokory, co považujeme za zázrak. Pro mne je tedy posvátné to, co vnímám s úctou. Může to být okvětní lístek květiny, kapka vody, galaxie galaxií. Všechno je posvátné. Všechno je zkušeností a zjevením zázračného.

Rupert Sheldrake je britský teoretický biolog, známý po celém světě svou odvážnou teorií morfických rezonancí.

Matthew Fox je kněz a vynikající pedagog. Pro své názory měl odedávna potíže s katolickou církví a v roce 1988 mu bylo Vatikánem nařízeno vzdát se veřejného vystupování. Nedávno byl, po 32 letech, propuštěn z řádu dominikánů. Vede Institut pro tvořivou duchovnost a kulturu, vydává časopis Creation Spirituality a napsal 14 knih. Následující rozhovor se odehrál na půdě Unitárie v Berkeley v Kalifornii, kde tyto dvě kontroverzní osobnosti současného světa diskutovaly o svých vizích světa.