Explozivní dluhové domino: nadcházející finanční katastrofa (10)

Přichází dluhová krize do Ameriky?

Všechna varovná znamení jsou zde: Amerika je v bezvýchodné situaci, co se týče jejího celkového dluhu, nebyla provedena příslušná opatření ke zreformování peněžního nebo finančního systému, přetrvávají stejné problémy a nouzová vyplácení a stimulační balíčky ještě více vystavily Spojené státy astronomické výši dluhu. Zatímco dolar bude pravděpodobně i nadále růst, protože důvěra v ekonomiky eurozóny klesá, není to proto, že by byl dolar dobrou investicí, ale proto, že je dolar prostě lepší investicí (prozatím) než euro, což mnoho neznamená.

Čínský krok začít se zbavovat amerických státních dluhopisů je signálem, že téma amerického dluhu již zasáhlo funkce a pohyby celosvětového finančního systému. Zatímco den zúčtování může být vzdálen měsíce, ne-li roky, nakonec přijde.

Dne 15. února bylo zveřejněno, že Federální rezervní banka, která načerpala do ekonomiky 2,2 bilionů dolarů, „musí začít tyto peníze stahovat zpět“. Federální banka údajně koupila špatná aktiva zhruba za 2 biliony dolarů a nyní diskutuje o tom, „jak a kdy tato aktiva prodat“. Jak uvedl deník Korea Times: „Problém: udělejte to příliš rychle a Federální banka by mohla zastavit nebo omezit zotavení. Čekejte příliš dlouho a riskujete spuštění vyčerpávajícího kola inflace.“

V polovině února se objevily zprávy o rozporu uvnitř Federálního rezervního systému, kdy Thomas Hoenig, prezident Federální rezervní banky Kansas City varoval, že „Spojené státy musí napravit své vzrůstající dluhové problémy nebo riskují novou finanční krizi“. Vysvětlil, že „tento rostoucí dluh zasahoval do schopnosti centrální banky plnit své cíle udržování cenové stability a dlouhodobého ekonomického růstu.“ V lednu byl na jednání Federální banky osamoceným hlasem, který tvrdil, že úrokové sazby by neměly zůstat blízko nuly „po delší dobu“. Řekl, že nejhorším scénářem by pro americkou vládu bylo, kdyby musela opět požádat Federální banku, aby tiskla více peněz a místo toho navrhl, že „vláda musí najít způsoby, jak snížit výdaje a vytvořit příjmy“. Připustil, že to bude „bolestivý a politicky nepohodlný“ proces.

Nicméně tyto zprávy jsou z velké části neupřímné, protože se zaměřily na povrchní úroveň dluhu. Spojené státy dokonce ještě před příchodem ekonomické krize v letech 2007 a 2008 dlouhodobě nezodpovědně utrácely. Náklady na udržování impéria jsou astronomické a nad skutečné poměry jakékoliv země. Historicky měl kolaps impérií více či méně co dělat s kolapsem jejich měny a finančního systému, spíše než s jejich vojenskou porážkou nebo kolapsem ve válce. Důležité je také poznamenat, že tyto procesy se vzájemně nevylučují, ale v podstatě jsou těsně vzájemně provázány.

Když impéria upadají, je světový řád stále více poškozován ekonomickými krizemi a mezinárodními konflikty. Jak se krize v ekonomice zhoršuje, šíří se mezinárodní konflikty a války. Jak jsem dostatečně zdokumentoval jinde, Spojené státy byly od konce druhé světové války globálním hegemonem: udržovaly si největší ozbrojené síly na světě a nezdráhaly se jich použít a rovněž řídily celosvětový peněžní systém. Od 70. let 20. století fungoval americký dolar jako světová rezervní měna. Po rozpadu SSSR bylo základní imperiální strategií Ameriky ovládnout Euroasii a kontrolovat svět vojensky i ekonomicky.

Celou dobu Bushovy vlády měla imperiální strategie enormní význam pod záminkou „války proti terorismu“. Pod touto vlajkou vyhlásily Spojené státy válku světu a všem, kteří se staví proti jejich hegemonii. Celou tu dobu byla vláda spolčená s velkými bankami a Federální rezervou, aby uměle udržovala ekonomický systém. V posledních letech Bushovy vlády se tato iluze začala rozpadat. Žádná tak velká země nevedla nikdy předtím v historii války na mnoha místech po celém světě, aniž by veřejnost doma nebyla nějakým způsobem finančně zasažena, a to buď prostřednictvím vyšších daní, nebo úrokových sazeb. Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak. Války za biliony dolarů uvrhly Spojené státy hlouběji do dluhů.

Do roku 2007, kdy zkolabovala banka Northern Rock ve Velké Británii, což byl signál začínajícího kolapsu roku 2008, byl celkový dluh Spojených států - domácí, komerční a spotřebitelský - šokujících 51 bilionů dolarů.

Jako by tato dluhová zátěž nestačila, vzhledem k tomu, že je nemožné ji kdy splatit, viděli jsme za poslední dva roky nejobsáhlejší a nejrychlejší expanzi dluhu, kterou kdy svět v historii viděl - v podobě stimulačních balíčků a nouzových vyplácení po celém světě. V červenci 2009 bylo oznámeno, že „americkým daňovým poplatníkům může být od pusy odtrženo až 23,7 bilionů dolarů, které by podpořily ekonomiku a vyplatily finanční společnosti, řekl Neil Barofsky, zvláštní generální inspektor ministerstva financí v Programu podpory problematických aktiv“.

Za zopakování stojí, že: zákon o „nouzovém vyplácení“ přijatý za Bushovy vlády a plně podporovaný nově zvoleným prezidentem Obamou poskytl finančnímu sektoru v rámci nouzového vyplácení zřejmě až 23,7 bilionů dolarů. Jak je to možné? Konec konců veřejnosti bylo řečeno, že „nouzové vyplacení“ činí 700 miliard dolarů.

Drobné písmo v zákoně o nouzovém vyplácení v podstatě odhalilo, že 700 miliard není strop, tedy že 700 miliard není maximum peněz, které lze načerpat do bank; je to maximum, které lze do finančního systému načerpat „najednou“. Tudíž je to „částka, která se neustále obnovuje“. V podstatě jde o zadní vrátka pro velké globální banky, domácí i zahraniční, k drancování země a jejímu úplnému rozkradení. Neexistoval žádný limit, kolik peněz mohly banky dostat od Federální rezervy. A žádné kroky by nepodléhaly přezkoumání či dohledu Kongresu nebo jurisdikce, tj. lidí.

Proto, když se Obama stal koncem ledna 2009 prezidentem, jeho vláda provedla úplný finanční puč ve Spojených státech. Člověk, který byl zodpovědný za zorganizování nouzového vyplacení AIG, vyplacení Bear Stearns jako dárek pro JP Morgan Chase a velkými globálními bankami v New Yorku (mezi nimi především JP Morgan Chase) byl vybrán, aby řídil newyorskou Federální rezervní banku, se náhle stal za Obamovy vlády ministrem financí. Federální rezervy, a tím i banky, byly nyní přímo pověřeny vykrádáním.

Obama pak přibral tým ekonomických poradců, ze kterého se třese hrůzou každý duchaplný ekonomický pozorovatel. Z titánů ekonomické krize a katastrofy se stala liška pověřená vedením kurníku. Ti, kteří napomáhali vytvoření a budování ekonomických krizí předešlých desetiletí a vytvářeli nástroje a infrastrukturu, která vedla k současné krizi, byli s Obamou, pověřeni, aby „vyřešili“ krizi, kterou vytvořili. Paul Volcker, bývalý předseda Federální rezervní banky a strůjce dluhové krize 80. let, byl nyní Obamovým hlavním ekonomickým poradcem. A stejně tak se k Obamově ekonomickému týmu přidal Lawrence Summers, který předtím napomáhal ministerstvu financí Billa Clintona při zrušení regulace bankovnictví a vytvoření trhu pro spekulace a odvozené cenné papíry, což přímo vedlo ke stávající krizi.

V krátkosti, finanční oligarchie má absolutní kontrolu nad vládou Spojených států. Zároveň vojenská struktura amerického impéria pevně uchopila do svých rukou zahraniční politiku v době, kdy jsou americké války rozšířeny do Pákistánu, Jemenu a potenciálně i Íránu.

Nemylte se, krize do Ameriky přichází, otázkou je pouze kdy a jak bude závažná.

Imperiální úpadek a vzestup Nového světového řádu

Úpadek amerického impéria, nevyhnutelný výsledek jeho půl století trvajícího uplatňování politické a ekonomické hegemonie na celém světě, není izolovanou událostí v celosvětové politické ekonomii. Spojené státy upadají současně se vzestupem toho, co bylo nazváno „Nový světový řád“.

Amerika byla používána mocnými západními bankovními a korporátními zájmy jako motor impéria, rozšiřujícího svůj vliv po celém světě. Banky nemají armády, takže musí kontrolovat země; banky nemají výrobky, takže musí kontrolovat průmysl; banky mají pouze peníze a úrok, který z nich získají. Musí tedy zajistit, aby si průmysl i vlády společně půjčovaly peníze až do chvíle, kdy jsou tak zadlužení, že se z toho již nikdy nemohou dostat. V důsledku toho se z vlád a průmyslu stanou přisluhovači bankovních zájmů. Banky dosáhly tohoto mistrovského kousku prostřednictvím budování globálního systému centrálního bankovnictví.

Bankéři převzali kontrolu nejprve nad Velkou Británií prostřednictvím Bank of England, vybudovali obrovskou moc britského impéria a rozšířili se do zbytku Evropy, kde vytvářeli centrální banky v hlavních evropských impériích. Ve 20. století převzali centrální bankéři kontrolu nad Spojenými státy prostřednictvím vytvoření systému Federální rezervy v roce 1913, před vypuknutím první světové války.

Po první světové válce byla provedena restrukturalizace světového řádu. Částečně tyto činy vydláždily cestu pro Velkou hospodářskou krizi, která udeřila v roce 1929. Velká hospodářská krize byla vytvořena jako důsledek toho, že velké banky spekulovaly, což Federální rezervy aktivně podporovaly a financovaly, stejně jako další hlavní centrální banky.

Jako důsledek Velké hospodářské krize byla vytvořena nová instituce, Banka pro mezinárodní platby (BIS) se sídlem ve švýcarské Basileji. Jak vysvětlil historik Carroll Quigley, BIS byla vytvořena, aby „napravila úpadek Londýna jako světového finančního centra poskytnutím mechanismu díky kterému by mohla tři hlavní finanční centra - Londýn, New York a Paříž - stále fungovat jako jedno“. Vysvětlil:

„Mocnosti finančního kapitalismu měly další dalekosáhlý cíl, nic menšího, než vytvoření světového systému finanční kontroly v soukromých rukou, schopného ovládat politický systém každé země a ekonomiky na světě jako celku. Tento systém měl být řízen feudalistickým způsobem centrálními bankami světa jednajícími společně prostřednictvím tajných dohod dosažených na častých soukromých setkáních a konferencích. Vrcholkem tohoto systému měla být Banka pro mezinárodní platby ve švýcarské Basileji, soukromá banka vlastněná a kontrolovaná centrálními bankami světa, které jsou sami soukromými korporacemi.“

Nový řád, který je vytvářen, není řád, ve kterém existuje jedna globální velmoc, kterou by se podle mnoha komentátorů mohla stát Čína, ale spíše jde o mnohopólový světový řád, ve kterém je globální politická ekonomika reorganizována na systém celosvětové vlády: v krátkosti, nový světový řád má být poznamenán vytvořením světové vlády.

Toto je kontext, ve kterém jsou realizována řešení globální ekonomické krize. V dubnu 2009 zahájila skupina G20 realizaci plánů na vytvoření globální měny, která pravděpodobně nahradí americký dolar na pozici rezervní světové měny. Tuto novou měnu bude řídit buď MMF, nebo BIS, a bude rezervní měnou, jejíž hodnota je určována jako měnový koš (jako je dolar, jen, euro atd.), v rámci kterého budou jednotlivé měny stát proti sobě a jejich hodnota bude vůči celosvětové měně pevná.

Tento proces je realizován prostřednictvím dlouhodobého plánování a zároveň vidíme další vznikání regionálních měn, jakými je nejen euro, ale diskutuje se rovněž o plánech na vytvoření dalších regionálních měn v Severní a Jižní Americe, ve státech kolem Zálivu, v Africe a východní Asii.

Článek z roku 1988 v časopisu Economist předpověděl příchod globální měny do roku 2018. V tomto článku autor napsal, že se země budou muset vzdát měnové a ekonomické suverenity, avšak:

„Několik dalších velkých zhoršení měnových kurzů, několik dalších krachů akciových trhů a pravděpodobně jeden nebo dva propady budou zapotřebí, než se politici budou ochotni postavit této možnosti čelem. To poukazuje na neuspořádanou sekvenci stavů nouze následovaných záplatováním, po kterém však následuje další stav nouze, který tu bude ještě dlouho po roku 2018 - kromě dvou věcí. Jak čas ubíhá, škody způsobené měnovou nestabilitou se budou postupně zvyšovat; a samotné trendy, díky kterým budou růst, činí utopii měnové unie možnou.“

Aby došlo k vytvoření celosvětové měny, a tím i globálního systému ekonomické vlády, bude se svět muset ponořit do ekonomických a měnových krizí, což vlády donutí, aby přijaly nezbytná opatření směrem k celosvětové měně.

Od roku 1998 došlo k několika výzvám na vytvoření globální centrální banky a uprostřed globální ekonomické krize roku 2008 se tyto výzvy obnovily a skutečné činy a úsilí skupiny G20 urychlily vývoj „celosvětové Federální rezervní banky“ a světové měny. Globální centrální banka je nabízena jako řešení, jak zabránit budoucí globální ekonomické krizi.

V březnu 2008 těsně po kolapsu Bear Stearns vydala přední finanční firma zprávu, která uváděla: „Finanční firmy čelí ‚novému světovému řádu‘“, a že velké banky by se prostřednictvím fúzí a akvizic staly ještě většími. Byl by to nový světový řád bankovní konsolidace.

V listopadu 2008 uvedly přední noviny Spojených arabských emirátů "The National", že baron David de Rothschild doprovází premiéra Gordona Browna na jeho návštěvě Středního východu, i když ne jako „součást oficiální skupiny“, která Browna doprovází. Po rozhovoru s baronem bylo napsáno: „Rothschild sdílí názor většiny lidí, že existuje nový světový řád. Podle jeho názoru sníží banky svou zadluženost a dojde k nové formě celosvětové vlády.“

V únoru 2009 napsaly Times Online, že „nový světový řád v bankovnictví je nezbytný“ a že „je stále jasnější, že svět potřebuje nový bankovní systém, který by neměl příliš připomínat ten, jenž tak velkolepě selhal“. Článek však opomenul poukázat, že „nový světový řád v bankovnictví“ bude vytvořen bankéři.

Tento proces jde ruku v ruce s vytvářením nového světového řádu v celosvětových politických strukturách, které následují ekonomické trendy. Politická struktura regionální vlády těsně následovala regionalismus podporovaný ekonomickými iniciativami, jako například regionální obchodní bloky a měnová uskupení. Evropa byla první, která se této iniciativy chopila vytvořením evropského obchodního bloku, z něhož se stala ekonomická unie a nakonec i měnová, která se v důsledku nedávného schválení Lisabonské smlouvy formálně stává unií politickou.

Nový světový řád se skládá z vytvoření regionálních vládních struktur, které jsou sami podřízené celosvětové vládní struktuře, a to jak ekonomicky, tak i politicky.