PAVUČINA ŽIVOTA: Moje cesta s Osxem (16/310)

Nevím, jestli víte, jaké to je, když v sobě bytostně cítíte, že se něco stane, něco velmi důležitého, ale zároveň nemáte ani potuchy, co by to mělo být, nevíte ani kde by to mělo být nebo za jakých okolností by se to mělo stát, ba dokonce nemáte sebemenšího tušení, s čím to ono důležité mělo souviset. Ale abych byl upřímný, tak nějak jsem tušil, že se to bude týkat mé cesty a někoho velmi důležitého, koho mi osud přivede do cesty.

Celé jsem to vnímal spíše jako takovou zvláštní hru, kterou se mnou „Pán Osud“ rozehrál. Tento můj postoj byl do určité míry obranou před nepříjemnými energiemi stresu nebo dokonce strachu. V žádném případě jsem nechtěl těmto silám umožnit vstoupit do mého vědomí.

Také bych měl uvést, že se u mne tato situace opakovala o několik let později ještě jednou, ale za zcela jiných okolností a s jiným dopadem na můj život. Kolikrát jsem si říkal, kdybych býval věděl, kolik těžko uvěřitelných životních epizod během těch několika málo následujících let prožiji, tak bych s naprostou jistotou nebyl schopen uvěřit ani sám sobě.

Nicméně pojďme se vrátit do právě začínajícího dne, kdy došlo k setkání s mým dalším učitelem. Učitelem, který se díky osudovým energiím dostal na místo, které před několika týdny opustil můj milovaný Pepa Češík z Tišnova.

Bylo 30. října 1989. Naprosto „obyčejný“ podzimní den, který pro mne nezačal zrovna moc dobře, neboť venku bylo docela slušně sychravo a já do města (čili do vnitřní Prahy) musel. V tuto dobu ještě nejezdilo na Stodůlky metro a tak vždycky, když jsem zamířil do vnitřní části Prahy, musel jsem se harcovat autobusem MHD ke stanici Anděl a teprve tam pak přestoupit na metro.

Tyto představy mne skutečně velkými ambicemi nenaplňovaly. Takže jsem se nasnídal, vzal si batůžek s doklady a vyrazil na cesty. Při takových chvílích byly mými nedílnými partnery knihy. Tedy ne jedna, ale hned několik. Vláčel jsem se s nimi všude možně, ale nikdy jsem té námahy nelitoval, neboť jsem měl dobrý pocit, že jsem hluché chvíle mohl vyplnit něčím skutečně smysluplným.

Ten den jsem měl nějaké vyřizování na úřadech. Po pravdě řečeno, díky doposud nabytým zkušenostem jsem věděl, že míra časové efektivity jednání v prostředí právě takových institucí je prakticky nulová. Desítky a desítky minut sedíte na lavici v čekárně, aby vás následně prakticky během minuty úředník odbyl, a to ještě takovým způsobem, že si člověk poté několikrát rozmyslí se do té samé místnosti vracet.

Takže minuty ubíhaly a já, sedíce na jedné z několika lavic a čekaje na vyzvání do úřadovny, jsem si četl jednu z několika knih, které jsem měl přibalené do baťohu. Byl to jeden ze spisů od Bulwera Lyttona. Nedokázal jsem se ale do obsahu vůbec zabrat, přičemž jsem stále pokukoval po hodinách, jako kdybych měl stihnout ještě něco dalšího. Byl jsem stále více a více na trní a tento pocit mi byl velmi nepříjemný. Nakonec jsem knížku odložil a vzal do ruky druhou. Jeden z materiálů od Františka Bardona.

Tuto knihu jsem četl již několikrát, ale nyní mne něco doslova přinutilo jí otevřít na konkrétním místě. Bylo to zajímavé, něco se začínalo dít a já jsem tomu chtěl přijít na kloub. Evidentně NĚCO chtělo, abych si četl na této konkrétní stránce. Těkal jsem očima z řádku na řádek, ale stále mi nic nedávalo smysl. Jak utíkal čas, začínal jsem být na sebe naštvaný. A když jsem byl v tom nejlepším, otevřely se dveře:

„Pane Chvátal. Jste na řadě. Můžete jít dál.“, slyšel jsem jako odněkud z dálky.

Tím, že moje mysl byla aktuálně zcela někde jinde, trvalo mi pár vteřin, než jsem se zorientoval a na výzvu zareagoval. Vznikla docela paradoxní situace, neboť jsem to byl evidentně nyní já, kdo toužil vypadnout z kanceláře. Ale jako naschvál to tentokrát zase nijak rychle nešlo. Asi po 15-ti minutách jsem to měl za sebou a ocitl jsem se na chodníku.

Zamířil jsem k nejbližší lavičce, na kterou jsem si sedl a znovu otevřel Bardona na příslušné stránce. Zhruba po půlhodině študování stránky mne napadlo, že by mohlo jít o symboly. Jisté skryté souvislosti nacházející se v této části knihy by tomu napovídaly.

Zavřel jsem tedy knihu a také oči. Provedl jsem jednoduchý mystický úkon, prostřednictvím kterého jsem svou mysl přeladil na řeč symbolů. Jinými slovy řečeno, výrazně jsem utlumil aktivitu levé mozkové hemisféry a naopak vědomě využil hypocampus k aktivaci pravé mozkové hemisféry. Za pár minut jsem oči opět otevřel a ocitl jsem se ve zcela jiném druhu komunikačního řetězce. Prakticky ihned jsem zjistil, že jsem učinil správnou volbu.

Takže jsem čekal. Ano, seděl na lavici a čekal. Čekal jsem, až ryba zatáhne za háček. V tuto chvíli jsem se stal rybářem. Rybářem v oceánu dat a komunikačních hladin. Nevnímal jsem čas, byl jsem uchvácen samotnou podstatou a strukturou Matrixu. Jediné, co jsem v tuto chvíli věděl, bylo, že startovacím symbolem bude číslo „151“, číslo shodné s číslem stránky výše uvedené knihy.

A ryba za háček skutečně zatáhla. Nacházel jsem se na Karlově náměstí nedaleko „Černého pivovaru“ a přede mnou byla silnice. V jednu chvíli jsem spatřil autobus MHD, který měl číslo „151“. Můj čas nadešel. Zvedl jsem se z lavice a utíkal za tímto autobusem. Samozřejmě jsem neměl žádnou šanci ho dohonit a to mi v této „hře“ ani nešlo. Byl jsem si jist, že mne tento dopravní prostředek dovede k další štafetě. Doběhl jsem do jedné z ulic, když mi autobus zmizel z očí.

Zastavil jsem se a začal se rozhlížet, protože tady, právě tady na tomto místě, musí být pokračování. Má mysl byla naladěna, byl jsem součástí procesu, který se rozjel a nedal se již nijak zastavit. Z pozice pozorovatele to bylo úchvatné a nesmírně rychlé, ale normálně to bylo šíleně vyčerpávající. Byl jsem zvědav, jak dlouho to vydržím. Ale nejdřív jsem potřeboval informaci. Točil jsem se na místě sem a tam. Zrak mi padl na protější dům přes ulici. Jeho číslo popisné bylo 1659/151.

Výborně!! Jo!!!! Zajásal jsem.

Přeběhl jsem přes ulici. No jasně, bylo to správné číslo…. Na jedné straně od něho byl vchod do domu a na druhé straně průjezd do dvora. Vzal jsem za kliku dveří, ale bylo zamčeno. Takže tudy to nepůjde, pomyslel jsem si. Prošel jsem pod číslem a vešel do průchodu. Právě vyjíždělo vozidlo a já stál uprostřed cesty. Auto zastavilo a z okénka na mne začal mávat řidič. „Tak co, mladej!! Budeš tam zaclánět ještě dlouho?!"

„Určitě ne, když mne svezete!!"

„To snad není pravda.“, huhlal řidič.

„Já ale nejsem taxík, jo?!“

„To já vím.“, přestoupil jsem mezitím k okénku.

„Kam jedete?“

„Do Holešovic.“

„Tak jedu s vámi do Holešovic.“, odtušil jsem.

Řidič na mne nevěřícně zíral a já jsem bytostně cítil, že právě v těchto chvílích přemýšlí nad tím, kdo vlastně jsem.

„No a kam to bude v těch Holešovicích?“

„To já ještě nevím.“, odpověděl jsem popravdě. A řidič na to:

„To se mi snad jenom zdá. Já jen doufám, že nejste nějakej blázen, člověče. Tak nasedněte. Nemám čas se tu s vámi vybavovat do nekonečna."

A tak jsem bágl hodil na zadní sedačku a sedl si do auta.

„Já jsem nějakej Franta.“ „Jarda.“, usmál jsem se a podal jsem aktuálnímu symbolu svou pravici.