Tajemství zvané "labyrint"

V Čaroději ze země Oz začíná Dorotka své putování do čarodějného království Oz tím, že vstoupí na spirálovitou cestičku dlážděnou žlutými kostkami. Spirála se pohybuje směrem ven a nakonec tvoří dlouhou a širokou cestu, na níž Dorotka potkává své společníky.

Ačkoliv cesta do země Oz skončila úspěšně, byla to jednosměrka. Cesta ze žlutých kostek se nikdy nevracela ze Smaragdového města. Proto nelze na tuto cestu ve skutečnosti pohlížet jako na labyrint.

Skutečný labyrint je jedna cesta, která vede do středového bodu, pak pokračuje zpět do výchozího bodu. Labyrint je často mylně považován za bludiště, které má mnoho „slepých“ uliček a tyto dvě struktury mají velmi odlišný původ i účel. Účelem labyrintu je vyřešit konflikt, zatímco bludiště má zmást.

trávník v Troy Farm, chrám Halebid (Mysore, Indie), Isle of Weir (Finsko)

Existují dva základní typy labyrintů. Klasická forma, též zvaná krétský labyrint, má sedm propojených cestiček. Je spojována s následující legendou, která také popisuje vytvoření klasického bludiště:

Ariadna byla dcerou krétského krále Mínóa. Mínós pověřil Daidalose, aby postavil Labyrint, dům plný klikatých cestiček, ve kterém ukrýval muže-býka Minotaura, netvora, kterého porodila jeho žena Pásifaé, když se nechala svést býkem. (Mínós odmítl obětovat býka Poseidonovi, jak slíbil a tak se mu bůh pomstil tím, že způsobil náklonnost jeho ženy k býkovi - ale to je jiný příběh.) Mínós požadoval od Athén tribut ve formě mladých mužů a žen, kteří byli obětování Minotaurovi.

Athéňan Théseus jednu z těchto skupin obětí dobrovolně doprovázel, aby svou zemi zbavil nutnosti platit Mínósovi takovou oběť. Ariadna se do Thésea zamilovala a darovala mu klubko niti, které Théseus při cestě v Labyrintu odmotával, takže poté, co zabil Minotaura, mohl najít opět cestu ven.

Ovidius říká, že Daidalos vybudoval dům, ve kterém motal obvyklé chodbičky a klamal zrak bludištěm různých cestiček (in errorem variarum ambage viarum) (Proměny, kniha 8., verš 161.)

„Tak Daidalos zbudoval nesčetné cestičky klamu (innumeras errore vias) a sám se byl sotva schopný vrátit ke vstupu: tak klamavý byl tento dům (tanta est fallacia tecti)“ (8.166-68).

Druhý typ, „chrámový labyrint“, lze vidět ve starých kostelech. V roce 1200 byl při výstavbě katedrály v Chartres do podlahy zasazen obrovský labyrint z tmavěmodrých a bílých kamenů. Podobné labyrinty byly umisťovány i do jiných francouzských gotických katedrál, jako například Amiens, Saint-Quentin, Remeš, Sens, Arras a Auxerre. Do 18. století byly všechny tyto labyrinty, kromě toho v Chartres a Saint-Quentin, odstraněny. Labyrint v Amiens byl později v roce 1894 zrestaurován.

Tyto chrámové labyrinty měly stejný vzor. Tvoří je 11 soustředných kruhů, ve kterých je jedna cestička, která pomalu vede do centrální rosety. Cestička vytváří 28 ohybů, sedm nalevo směrem do středu, sedm napravo směrem do středu, sedm nalevo směrem ven a také sedm napravo směrem ven. Končí krátkou rovnou pasáží k rosetě.

Ve středověku podnikali lidé poutě místo do Jeruzaléma právě k těmto chrámovým labyrintům. Stalo se zvykem projít cestičkou do středu labyrintu a pak se vrátit stejnou cestou nazpět. Toto „procházení labyrintu“ bylo považováno za duchovní událost. Projitím labyrintu kopíroval věřící cestu dlouhého a složitého života na zemi, začínajíc zrodem u vstupu a končíc smrtí v centru. Cesta ven symbolizovala fakt či naději, že dobře prožitý život pokračoval buď v nebi, nebo v očistci.

Byl jsem zvědavý, proč by se měl tento geometrický tvar, tradičně spojovaný s pohanskou kulturou, nacházet v prominentních katolických kostelech. Bylo to něco opravdu duchovního?

Tento jedinečný tvar byl zachováván v mnoha lidských kulturách. Lze nalézt labyrinty vytesané do skály, vyryté do keramiky, hliněných tabulek, v mozaikách, rukopisech, vzorech z kamene, z trávníku, živého plotu a v chrámech. Nejstarší mají asi 3000 let. Co mohou ve skutečnosti znamenat?

Protože tento dekorativní vzor vznikl v lidské mysli a přetrvává tisíce let, musí nám říkat něco o tom, jak funguje lidská mysl. Musí také sloužit k nějakému účelu souvisejícímu s funkcí lidského mozku.

V jednom z předchozích článků Left Brain: Right Brain jsem ukázal, jak je lidská mysl kooperativním nebo společným úsilím mezi dvěma odlišnými mozky: naší levou a pravou hemisférou. Nehody a chirurgické zákroky občas tento jediný článek spojující tato dvě tělesa, velký šev, poškodily a výsledky se projevily tak, že každá hemisféra pracovala nezávisle na té druhé.

Další výzkum odhaluje, že každá hemisféra chápe svět velice odlišným způsobem. Zatímco levý mozek se stará o logiku, detaily a fakty, pravý mozek je založen na pocitech, emocích a představivosti. Naše osobnost je určována a modelována tím mozkem, levým nebo pravým, kterému dovolíme, aby byl dominantní při řešení problémů a dělání rozhodnutí v každodenním životě.

Tato teorie „dvoumozkové“ mysli určuje nový pohled na duševní choroby jako na zápas obou mozků o dominanci. V rámci terapie usilujeme o zmírnění konfliktů mezi opačnými stranami našeho mozku a snažíme se je přesvědčit ke spolupráci v míru a harmonii.

Jako analogický příklad se udává skupina zaměstnanců, kteří mají odlišnou představu o řešení problému. Musí se nějakým způsobem dostat k tomu, aby jeden druhému věřili a aby spolupracovali. Obvykle se toho dosahuje při aktivitách „utužování kolektivu“, jako jsou například výcvikové tábory společnosti nebo při společném zážitku například sjíždění divoké vody na raftu.

Myslím, že labyrint je přesně takovým cvičením v „utužování kolektivu“ mezi levým a pravým mozkem, což je nutí spolupracovat na určitém úkolu, při kterém se musí oba naučit důvěřovat jeden druhému a uzavírat kompromisy. Díváme-li se na to takto, může to mít dokonce i terapeutický účinek.

Skály finského pobřeží, nákres již neviditelných zdí Tróje, Nazca (Peru)

V klasickém labyrintu jsou dva směry pohybu, zleva doprava a zprava doleva, kombinované s nudou, plánováním budoucnosti, dosažením cíle a opakováním. Každý prvek nutí oba mozky ke spolupráci na duševní i fyzické úrovni. Jestliže se zamýšlíme nad nějakým problémem, když procházíme labyrint, je možné, že dojde ke zprostředkování kompromisů logiky a emocí.

Podle jedné společnosti zabývající se labyrinty vede procházení labyrintu k dosažení duševního a emocionálního klidu ve třech stupních:

• • První stupeň zvaný „očištění“ (purgation), kdy má člověk přemýšlet o podrobnostech svého života a zbavit se rozptylujících myšlenek. Toto by podle teorie dvou mozků uvolnilo kontrolu levého mozku.

• • Druhý stupeň zvaný „osvícení“ (illumination), kterého dosáhneme, když dojdeme ke středu labyrintu. Toto prý uvolňuje pravý mozek, který si obvykle dychtivě něco představuje a chce dosáhnout cíle.

• • Poslední stupeň se nazývá „sjednocení“ (union), kdy se vracíme po stopách cestou labyrintu na začátek a umožňujeme oběma mozkům, aby spolupracovali v uvolněném stavu.

Existuje ještě jeden příklad toho, jak je labyrint spojen s funkcí mozku - hudba. Má se za to, že skrz starověké labyrinty se vlastně „nechodilo“, ale tancovalo se skrz něj na nějakou muziku či do rytmu. Hudba je také produktem lidské mysli. Jako klasický labyrint, tak i hudba má sedm částí či tónů a stejně jako labyrint má i hudba často dvě fáze, které tvoří cyklus.

Zeptal jsem se profesora hudby Anthonyho Brandta z Rice University na tento fenomén v teorii hudby. Jeho odpověď byla následující:

"Domnívám se, že to, co popisujete, je harmonická struktura tónové hudby. V klasické harmonii je tónika akord, který představuje maximální řád, stabilitu a čistotu: toto je „odpověď“. Otázku pokládá „dominantní“, akord, který je nestabilní („otázka“) a musí se nakonec rozpustit v tónice. Hudba období od Bacha po Brahmse je postavena na protikladu mezi dominantním a tónickým, či střídání „napětí a uvolnění“, jak je často popisováno. Mějte na paměti, že v koncertní hudbě 20. a 21. století nemusí již být tento protiklad zachováván.

„Napětí a uvolnění“ je vysoce lidským fenoménem spojeným se vším od cvičení po orgasmus. Není překvapením, že se tento vzor stal archetypem našeho života, smrti a naděje zrození. Labyrint poskytuje dočasný psychický útěk z běžné reality a dovoluje člověku, aby prožil všechna dobrodružství skutečné poutě. Vydáváme se na cestu, aniž bychom věděli, co máme očekávat, a přesto byl tento cíl stále v naší mysli. Putování je dlouhé a často se opakující, někdy až nudné. Ačkoliv je cíle dosaženo, není to konec naší cesty. Nakonec je cesta domů známá a triumfální."

Někteří lidé si myslí, že linie v Nazca a mnoho snímků zvířat v Peru jsou ve skutečnosti cestičky, které vyšlapali nebo „vytancovali“ pradávní obyvatelé při náboženských rituálech. Možná, že víra byla taková, že tímto úsilím člověk nabude moc či podstatu vyobrazeného zvířete.

Opakované chození doleva a doprava může být vlastně pro naše mozky zdravé, obzvlášť když je zkombinované s hudbou.

Terapii rytmem  objevil a rozvinul jazzový bubeník Ronnie Gardiner, americký hudebník, který přes třicet let žil a hrál ve Skandinávii. Před dvaceti lety dostal Gardiner tento nápad po tragické ztrátě a osobní krizi. Od té doby byly vyvinuty základy, struktura a všechny různé sekvence, které tvoří formu terapie rytmem. Terapie je používaná na pomoc obětem mrtvice k obnovení jejich mentálních schopností.

Stručně řečeno kombinuje tento druh terapie fyzické pohyby levé a pravé strany těla s hudebními rytmy, stejně jako tanec. Pacientům, kteří se učí pohybovat odpovídajícími částmi těla, jsou ukazovány střídající se znaky v červené a modré barvě, které představují levou a pravou paži a nohu. Tento „tanec“ se opakuje v hudebním rytmu a nervové dráhy poškozené mrtvicí se začínají spojovat a „obnovovat“.

Zdá se tudíž, že má hudba, tanec a „chůze po labyrintu“ hlubší význam. Je to něco, co cítili pradávní obyvatelé, ale ne zcela tomu rozuměli. „Porozumění“ je funkcí levého mozku, zatímco „cítění“ je funkce pravého mozku. Která je důležitější? Rozhodněte sami.