Explozivní dluhové domino: nadcházející finanční katastrofa (9)

Nouriel Roubini, jeden z nejlepších amerických ekonomů, který předpověděl finanční krizi, napsal v lednu 2010 článek pro časopis Forbes, ve kterém vysvětloval, že „těžká deprese kombinovaná s finanční krizí 2008-09 zhoršila fiskální pozice vyspělých zemí v důsledku stimulačních výdajů, nižších daňových příjmů a podpory finančního sektoru“. Varoval, že dluhová zátěž hlavních světových ekonomik, včetně Spojených států, Japonska a Británie, se pravděpodobně zvýší. Díky tomu se investoři začnou obávat o udržitelnost fiskálních trhů a začnou se z trhů s dluhem, dlouho považovaných za „bezpečný přístav“, stahovat. Dále uvedl:

„Většina centrálních bank začne od roku 2010 stahovat likviditu, ale finanční potřeby vlád zůstanou i pak na vysoké úrovni. Zpeněžení dluhu a jeho zvýšené vydávání vládami ve vyspělém světě zvýší očekávání inflace.“

Úrokové sazby (které byly až dosud drženy uměle na nízké úrovni, aby povzbudily šíření likvidity na celém světě) porostou, protože za přísnější měnové politiky budou muset a tím dramaticky vzrostou také úrokové platby za dluh. Roubini varoval:

„Spojené státy a Japonsko by mohly být mezi posledními, kdo bude čelit averzi investorů - dolar je světovou rezervní měnou a Spojené státy mají nejhlubší a nejlikvidnější dluhové trhy, zatímco Japonsko je čistým věřitelem a z velké části financuje svůj dluh z domácích zdrojů. Ale investoři budou velmi opatrní dokonce i u těchto zemí, budou-li nezbytné fiskální reformy odkládány.“

Vlády tak budou potřebovat drasticky zvýšit daně a snížit výdaje. V podstatě se to bude rovnat celosvětovému „Programu strukturálních úprav“ (SAP) ve vyspělých průmyslových zemích západu.

Zatímco programy SAP uvalené na zadlužené státy „třetího světa“ poskytnou půjčku výměnou za likvidaci veřejného státu, vyšší daně, rostoucí nezaměstnanost, totální privatizaci státních odvětví a deregulaci obchodu a investic, půjčky poskytnuté MMF a Světovou bankou nakonec prospějí západním nadnárodním korporacím a bankám. Tomu nyní západní svět čelí: nouzově jsme vyplatili banky a nyní za to musíme zaplatit masivní nezaměstnaností, zvýšenými daněmi a likvidací veřejné sféry.

V únoru 2010 Niall Ferguson, významný britský historik ekonomie, napsal pro Financial Times článek nazvaný „Řecká krize přichází do Ameriky“. Začíná vysvětlením: „Začalo to v Aténách. Šíří se to do Lisabonu a Madridu. Ale bylo by hrubou chybou předpokládat, že krize státního dluhu, která se rozvíjí, zůstane omezena na slabší ekonomiky eurozóny.“ Vysvětlil, že to není krize omezená na jeden region, „je to fiskální krize západního světa“ a „její důsledky jsou mnohem závažnější, než si většina investorů v současné době uvědomuje“. Ferguson píše, že „problém je v podstatě stejný od Islandu po Irsko, Británii a Spojené státy. Dostavuje se pouze ve výrazně odlišných velikostech“ a Spojené státy nejsou malým rizikem:

„Pro největší světovou ekonomiku, ekonomiku Spojených států, se zdá být den zúčtování stále ještě daleko. Čím více se věci v eurozóně horší, tím více americký dolar pookřává, protože nervózní investoři strkají svou hotovost do „bezpečného přístavu“ amerického vládního dluhu. Tento jev může přetrvávat několik měsíců, stejně jako když dolar a americké státní dluhopisy vzrostly v hlubinách bankovní paniky koncem roku 2008.

Přesto i letmý pohled na fiskální pozici federální vlády (nemluvě o těch státních) obrací frázi „bezpečný přístav“ v nesmysl. Americký vládní dluh je stejně bezpečným přístavem jako Pearl Harbor v roce 1941.“

Ferguson zdůrazňuje, že: „Dlouhodobé výhledy Kongresového rozpočtového úřadu naznačují, že Spojené státy již nikdy nebudou mít vyrovnaný rozpočet. Je to tak, už nikdy.“ Ferguson vysvětluje, že dluh poškodí hlavní ekonomiky:

„Vyvoláváním obav z nesplacení nebo znehodnocení měny před skutečnou inflací dochází k vytlačování úrokových sazeb nahoru. Vyšší skutečné sazby na oplátku fungují jako brzda růstu, obzvláště když je soukromý sektor také silně zadlužen – jak je tomu v případě většiny západních ekonomik, americkou nevyjímaje.

Ačkoliv míra šetření amerických domácností od doby, kdy velká deprese začala, vzrostla, nevzrostla dostatečně na to, aby absorbovala biliony dolarů čisté emise státních dluhopisů ročně. Zatím stály mezi Spojenými státy a vyššími výnosy dluhopisů pouze dvě věci: nákupy státních dluhopisů Federální bankou (a hypotékami krytých cenných papírů, které mnozí kupující v podstatě za státní dluhopisy vyměnili), a akumulace rezerv čínskými měnovými orgány.“

Koncem února 2010 blikala červená varovná světla, že úrokové sazby budou muset stoupnout, daně se budou muset zvýšit a bude třeba zabývat se dluhovou zátěží.

Čína se začíná zbavovat amerických státních dluhopisů

Americké státní dluhopisy jsou dluhy americké vlády, které vydává americké ministerstvo financí. Zahraniční vlády je kupují jako investice. Koupě takovéhoto dluhu (tj. státních dluhopisů) je ukázkou víry v americkou ekonomiku. Kupováním amerických státních dluhopisů půjčujete na určitou dobu peníze americké vládě.

Nicméně protože se Spojené státy uchýlily k nadměrnému zadlužování, aby zachránily banky před krizí, stala se vyhlídka koupě amerických státních dluhopisů méně přitažlivou a hrozba, že jsou nejistou investicí, neustále roste. V únoru 2009 vyzvala Hillary Clinton Čínu, aby pokračovala v nakupování amerických státních dluhopisů, aby bylo možné financovat Obamův stimulační balíček. Článek agentury Bloomberg poukázal:

„Spojené státy jsou jediným největším nákupčím vývozního materiálu, který pohání růst v Číně, třetí největší světové ekonomice. Čína na oplátku investuje nadnormativní příjmy vývozu zboží, jako jsou hračky, oděvy a ocel, především do amerických státních cenných papírů, což z ní na konci loňského roku činilo největšího světového držitele amerického vládního dluhu v ceně 696,2 miliard dolarů.“

Následujícího měsíce čínská centrální banka oznámila, že bude pokračovat v nákupech amerických státních dluhopisů.

Nicméně v únoru 2009 Warren Buffet, jeden z nejbohatších jedinců na světě, před nákupem amerických státních dluhopisů varoval:

„Buffet řekl, že tím, jak se americká Federální rezervní banka a ministerstvo financí pokoušejí vsadit „vše“, aby roztlačily ekonomiku propadající se nejrychlejším tempem od roku 1982, „kdysi nemyslitelná dávka“ pobídek pravděpodobně urychlí „úder“ inflace, nepřítele investorů do pevných příjmů.“

„Svět investic přešel z rizika prodávání za příliš nízkou cenu do rizika nadhodnocování,“ napsal Buffet. „Hotovost nevydělává téměř nic a zcela jistě bude její kupní síla časem narušena.“

„Až bude napsána finanční historie tohoto desetiletí, bude zcela jistě hovořit o internetové bublině z konce 90. let a nemovitostní bublině ze začátku století,“ pokračoval. „Ale bublina amerických státních dluhopisů z konce roku 2008 může být považována za téměř stejně mimořádnou.“

V září 2009 psal článek na CNN o nebezpečí, že pokud se Čína začne zbavovat amerických státních dluhopisů, „mohlo by to způsobit, že dlouhodobé úrokové sazby vystřelí nahoru, protože ceny dluhopisů a výnosy se budou pohybovat opačným směrem,“ protože oslabení americké ekonomiky by mohlo vést k inflaci, která by na oplátku snížila hodnotu a cenu čínského vlastnictví amerických státních dluhopisů.

Stala se z toho hra na čekanou; ekonomická hlava 22: Čína drží americký dluh (státní dluhopisy), což umožňuje Spojeným státům utrácet, aby „zachránily ekonomiku“ (či přesněji banky), ale veškeré výdaje uvrhly Spojené státy do tak propastného dluhu, ze kterého se nikdy nebudou schopny dostat. V důsledku toho dojde pravděpodobně k inflaci, s možností hyperinflace, a tím snížení hodnoty americké měny. Čínská ekonomika je zcela závislá na Spojených státech, jakožto na spotřební ekonomice, zatímco Spojené státy jsou závislé na Číně v roli nákupčího a držitele amerického dluhu. Obě země odkládají nevyhnutelné. Pokud nechce Čína vlastnit bezcenné investice (americký dluh), musí přestat kupovat americké státní dluhopisy, čímž začne upadat mezinárodní důvěra v americkou měnu, což si vynutí nárůst úrokových sazeb, což může dokonce urychlit spekulační útok na americký dolar. Zároveň by kolabující americká měna a ekonomika nepomáhala čínské ekonomice, která tím padne. Takže se to stalo hrou na čekanou.

V únoru 2010 list Financial Times oznámil, že se Čína začala v prosinci 2009 zbavovat amerických státních dluhopisů a tím pádem zaostává v roli největšího držitele amerického dluhu za Japonskem, když prodala 38,8 miliard dolarů amerických státních dluhopisů, protože „zahraniční poptávka po amerických státních dluhopisech se rekordně propadla“:

Pokles poptávky nastává, protože země začínají upouštět od strategie „útěku do bezpečí“, ke které se uchýlily na vrcholu globální finanční krize, a mohlo by to znamenat, že Spojené státy budou muset platit na úrocích z dluhu více.

Pro Čínu znamená prodej amerických státních dluhopisů obrat, který signalizovala vloni, kdy oznámila, že začne snižovat některá svá aktiva. Jakékoliv změny v jejím chování jsou politicky citlivé, protože je to největší americký obchodní partner a pomohl financovat americké deficity.

Alan Ruskin, stratég v RBS Securities, řekl, že chování Číny ukázalo, že se cítí „nasycena“ americkými cennými papíry. Změna smýšlení by mohla poškodit dolar a trh s americkými státními dluhopisy, protože teď musí Spojené státy hledat financování v jiných zemích.“

Takže Čína dala Spojeným státům hlas nedůvěry. To je evidentně velmi kluzká cesta ke kolapsu americké ekonomiky, a možná i samotného amerického dolaru.

-pokračování-