Rupert Sheldrake a tajemství morfogenetických životních polí (1/3)

K napsání tohoto článku mne podnítilo mnoho věcí, ale i to, že studenti, se kterými se setkávám na svých akcích, se mne často ptají, protože nerozumí přesně onomu dnes již poměrně často používanému pojmu – „morfogentické pole“. Podíváme-li se do historie, zjistíme, že tento výraz velmi zpopularizoval anglický biochemik a vědec nového paradigmatu, který se specializoval na tzv. buněčnou biologii, vývoj rostlin a stárnutí buněk, Rupert Sheldrake.

Tento průkopník nového směru myšlení uvnitř oficiální vědecké ortodoxie již v roce 1983 publikoval velmi zajímavý materiál, který nakonec vyšel pod názvem „A New Science of Life: The Hypothesis of Formative Causation“ („Nová věda života: Hypotéza formativních příčinných souvislostí“). Svého času šlo o poměrně silně kontroverzní materiál. I když, není se čemu divit. Rupert Sheldrake sám strávil více jak rok a půl v jednom z mnoha ašramů v jižní Indii.

Autor se svým naprosto novým a někdy až dráždícím způsobem pokouší získat odpovědi na otázky, které jako by měly navždy zůstat bez odpovědi. Díky svému výjimečnému a neotřelému pohledu na vědu se dostává do oblasti, kam ortodoxní vědci mají v duchu logiky věci přístup zapovězen. I z tohoto důvodu je schopen posouvat své odpovědi do rozměru, který byl a stále ještě je vědecké ortodoxii zcela neznámý.

Jeho teorie „formativních příčinných polí“ se na první pohled zdá velmi jednoduchá, ale po bližším prozkoumání zjistíme, že tomu tak vůbec není. Zjistíme, že hluboce nativním způsobem dokáže funkčně propojit ono hmotné s intuitivním a nehmotným.

Zvláštní důraz pak klade na zcela nové koncepce působení kauzálního faktoru na evoluci živých forem a vědomí, které je s projevem života koherentně provázáno. V podstatě i dnes 27 let po vydání výše uvedené publikace si v duchu současné vědy ponechávají myšlenky Ruperta Sheldraka stále onen svůj jakýsi magický a těžko uchopitelný náboj.

Jednou ze základních hypotéz, kterou se Sheldrake během svého života velmi intenzivně zaobíral, je tvrzení, že současné formy života jsou přímo a neodmyslitelně ovlivňovány předchozími generacemi stejného druhu. Jinými slovy řečeno, čím větší počet generativních pater jednoho a toho samého druhu navrstvených v samostatné vývojové linii, tím větší síla vlivu vyvěrající z generací předchozích.

I když toto tvrzení vypadá na první pohled poměrně neškodně, skrývá v sobě naprosto radikální odklon od klasického tvrzení, že potenciál genetického dědictví aktuální žijící linie druhu je určen pouze první předchozí linií daného druhu.

Morfogenetické pole

„Formativní příčinné souvislosti“ fungují díky přítomnosti „média“, které Rupert Sheldrake nazývá „morfogenetické pole“. To lze svou povahou přirovnat k analogickým energetickým polím, která znají nadšenci či studenti fyziky, jelikož účinky morfogenetického pole jsou měřitelné a dokonce i pozorovatelné, i když pochopitelně ve svém dopadu nejsou stejné jako účinky, které produkuje například pole gravitační nebo pole elektromagnetické.

Rupert Shledrake říká, že každý druh organismu od prvoků a améb, přes svalové buňky žížal, očí, ledviny, až po komplexní zvířecí a rostlinné (dokonce i minerální) druhy včetně člověka (nezáleží na složitosti systému), je vytvářen a koordinován sítí morfogenetických polí.

Ovšem taková morfogenetická pole nefungují izolovaně sama za sebe, ale jsou spojená s tradičními energetickými, fyzikálními i chemickými příčinami, které tradičním způsobem studují biofyzikové. Navíc se stále více a více objevují hlasy, že existence morfogenetických polí a jevů, které tento typ energetického pole produkuje, jsou dalším potvrzením toho, co hlásá kvantová fyzika, a tím je zřejmá neloklis Vesmíru jak v rovině makrokosmu, tak i v rovině mikrokosmu.

Ovšem i samotná morfogenetická pole jsou organizována do jakýchsi hierarchicky uspořádaných clusterů polí v rovině buňky, orgánu, organismu jako celku a pak i komplexního biologického druhu. Na každé této úrovni pak morfogenetické pole stojí za organizací procesů růstu a rozvoje dané formy. Hierarchicky vyšší organizační morfogenetická pole pak vymezují charakter a oblast působení jejich hierarchicky nižší prototypů. Příčinné vlivy tak vytváří účinky napříč prostorem a časem prakticky v nulovém okamžiku. Jde o projev, který se svou charakteristikou velmi odlišuje od jiných forem klasické fyzikální akce.

Jedním z důležitých hybných faktorů tohoto procesu je tzv. „morfogenetická rezonance“, která funguje na principu podobnému klasickým rozhlasovým vlnám, kdy velmi záleží na tom, aby byl přijímač dostatečné dobře naladěn na konkrétní specifickou frekvenci.

Přitom platí pravidlo, že aktuálně jsoucí „přijímače“ (aktivně žijící formy vědomí) jsou spontánně naladěny na vysílací frekvence biologicky a evolučně koherentních forem života z minulosti. To ovšem neznamená, že by neexistovaly rozdílnosti například mezi druhovými formami v minulosti a v současnosti v rovině mentální, psychické aktivity nebo i dokonce v ojedinělých případech na úrovni fyzikální (například tvaru fyzického tělesného nosiče).

To vše samozřejmě zohledňuje princip evoluce čili vývoje. Nicméně je evidentní, že v onom průměrném obecném pohledu dochází axiomaticky k přenosu tzv. základního spektra kvalit, které jest neměnného charakteru. Stejně tak platí pravidlo, které říká, že míra a kvalita vnímavosti k oné zvláštní „morfogenetické rezonanci“ je odvislá od charakteristiky a vnitřní organizace daného organismu.

A zase naopak vliv „morfogenetické rezonance“ se výrazným způsobem podílí na permanentním zkvalitňování úrovně vnitřní organizace daného systému čili organického druhu, a to jak v rovině skupinové, tak v rovině individuální. Jak plyne čas, způsobuje kumulativní vliv předchozích systémů zvýšení stability morfogenetického pole a tím se zvyšuje pravděpodobnost procesu, kterému říkáme „morfogeneze“.

Formativní karma

Sheldrake svou teorií formativních příčin naprosto kontrastuje s tím, co hlásají a učí jiné tzv. „tradiční teorie“. Zažité mechanistické a materialistické názory říkají, že všechny formy života jsou podmíněny svou genetickou a chemickou strukturou. ¨

Hypotéza formativních příčinných souvislostí říká, že fyzické formy života jsou součástí spojité sítě vzájemně se ovlivňujících informačních polí, která se v režimu celé řady principů (například „principu neurčitosti“) nachází v přísném vzájemném koherentním stavu.

Zajímavé na celé skutečnosti je fakt, že nejde čistě jen o metafyzický druh problému, ale výše uvedenou tezi lze vyzkoušet přímo na základě nepřeberného množství experimentů. Rupert Sheldrake si byl velmi dobře vědom toho, že pokud je jeho hypotéza podpořena experimentálními důkazy, pak by to mohlo nejen významně rozšířit stávající přijímané paradigma kvantové teorie polí, ale pokud jde konkrétně o morfogenetický druh pole, mohlo by to všechno přinést zcela nové chápání odlišných druhů fyzikálních polí.

Hypotézu výzkumníka Sheldraka lze tedy shrnout následujícím způsobem:

„Jakýkoliv druh materie počínaje atomy, molekulami, přes krystaly minerálu, orgány, organismy nebo celé biologické druhy, je s ohledem na jeho formu a vnitřní strukturu skrze pole nefyzikální podstaty strukturován do prostředí tzv. „morfogenetické rezonance“. Každý hmotný útvar disponuje svým vlastním charakteristickým morfogenetickým polem.

Organismy jednoho a téhož druhu nebo rasy se navzájem podobají nejen proto, že jsou vzájemně geneticky zpřísněni, a že podléhají analogickým genetickým vlivům během morfogeneze, ale také proto, že jejich základní charakteristiky jsou posilovány a stabilizovány orfickou rezonancí organismů téhož druhu žijících v historii.

Charakteristika forem je stanovena strukturou předcházejících forem, které neustále působí v čase a prostoru díky procesu, který se nazývá orfická rezonance, a to prostřednictvím vzájemné propojené sítě morfogenetických polí“.

-pokračování-